Do Estonska jezdím už 20 let. Myslím, že mohu s čistým svědomím říci, že jsem viděl skoro vše, co tato země může návštěvníkům nabídnout. Přesto je každá má cesta na sever unikátní a něčím nová. Letos to bylo tím, že jsem si sebou vzal svůj mořský kajak, ale taky bouldermatku, lezecké botky a magnesium. Výsledek? Fascinující dvoutýdenní cesta, jež mi otevřela úplně nové pohledy na krajinu, kterou jsem si myslel, že už znám. 

Píše Jirka Kalát

Estonsko je země, která prakticky každého překvapí svou rozmanitostí, přestože patří k nejmenším státům Evropy a většině lidí se ztrácí v pojmu Pobaltí. Na jedné straně nabízí moderní a technologicky vyspělé město Tallinn s působivým středověkým centrem, na straně druhé rozsáhlé lesy, rašeliniště, jezera a dlouhé pobřeží Baltského moře. Historie země je přitom poznamenána staletími vlivu Dánska, Řádu německých rytířů, Švédska i Ruska a především zkušeností s dvěmi brutálními okupacemi ve 20. století. Estonci si dokázali uchovat vlastní jazyk, kulturu a silný vztah k přírodě i přes obrovský sovětský tlak na rusifikaci společnosti. 

Estonsko navíc patří k zemím, které se vyplatí navštívit bez spěchu – její kouzlo často není v jednotlivých „velkých“ památkách, těch tu popravdě zase tolik ani není, ale v atmosféře, krajině, saunování, lidových tradicích a pocitu, že člověk objevil klidný kout Evropy, který si zatím uchoval svou přirozenou atmosféru.

Proč jsem letos jel opět do Estonska? Já tu zemi prostě považuji za svou druhou domovinu. No ale proč na kajaky? Před časem jsme s mým parťákem Pavlem Stejskalem napsali knihu Komár s mrazem, která se zabývá Grónskem a speciálně trekem známým jako Arctic Circle Trail (o zimní výpravě píšou kluci tady). Oba jsme trek šli v létě i zimě a já se na něj opakovaně vracím s klienty. Padla tedy myšlenka, že bychom ho mohli projet i na mořských kajacích. Prvním problémem bylo to, že to jaksi není možné, jelikož v půlce treku je menší pohoří. To vyřešily skládací kajaky,  které poneseme na zádech. No a druhým problémem bylo to, že ani jeden z nás nemáme zase tak velké zkušenosti, abychom si na tu cestu troufli bez přípravy. Bylo tak třeba, a vlastně stále je, pořádně trénovat. No a Balt ve spojení s Estonskem byl prostě ideální kombinací.

Ostrov Kihnu

Už od své první návštěvy ostrova Kihnu jsem věděl, že ho jednoho dne musím objet na kajaku. Koupit si lístek na trajekt v přístavu Munalaiu nebyl problém, jen tamní obsluha moc nevěděla, jak napočítat naše kajaky, nakonec mávla rukou s tím, že si je máme dát pod schody. Mladík obsluhující na palubě se na nás přátelsky podíval a slušně nás požádal, abychom si pro kajaky koupili lístek jako pro kola za 2 eura. Stejně slušně jsme poděkovali a lístek zakoupili. Možná to zní jako maličkost, ale pohoda, příjemně klidné a pohodové jednání místních je jedním z kouzel této země.      

Ostrov Kihnu leží přibližně 15 kilometrů od estonské pevniny, je pouhých 7 kilometrů dlouhý a žije zde kolem 500 lidí. První písemná zmínka o Kihnu pochází z roku 1386, ale archeologické nálezy dokládají přítomnost rybářů a lovců tuleňů už před tisíci lety. Po staletí byli místní muži na moři, zatímco ženy se staraly o hospodářství a postupně se staly hlavními nositelkami zdejší kultury. Právě díky této izolaci přežily tradiční písně, tance, řemesla, svatební obřady i charakteristické pruhované vlněné sukně kört. Kulturní prostor Kihnu byl v roce 2008 zapsán na seznam nehmotného kulturního dědictví UNESCO. Zde prostě a jednoduše vládnou ženy. 

Náš trajekt přistál na ostrově v podvečerních hodinách, i tak jsme hned hodili kajaky na vodu a vyrazili na cestu. Vítr prakticky nefoukal, jelo se krásně a díky dlouhým estonským letním dnům se nám podařilo ujet celou vzdálenost až do místa, kde bylo možné kempovat. To bylo dobře, protože předpověď hlásila velice silný protivítr na další den. Měla pravdu a ráno fučelo od moře a nám se na vodu příliš nechtělo. A ani nebylo kam spěchat. 

Jirka si s sebou vzal letní minimalismus – Patizon R 300. Spacák, co v Mku váží 675 g a je plný recyklovaného peří, které tě v létě zahřeje tak akorát, že se nezpotíš.

Vyrazili jsem tak na prohlídku ostrova pěšky. Čekal na nás pravoslavný kostel sv. Mikuláše z roku 1784 a místní muzeum. Příjemně nás překvapil i stánek s pečenými a smaženými rybami, a protože člověk má cestovat i hubou, nebylo třeba odolávat. Rozhodně jsme nelitovali.        

Další den se vítr uklidnil a my si užívali poklidnou plavbu kolem ostrova. Svačinu jsme si dali u majáku na jižním konci ostrova a pak už uháněli na trajekt na pevninu.

Neviditelné bouldery

Ano, i v Estonsku se dá lézt, skal tu sice moc není, ale ustupující ledovec zde zanechal obrovské kameny, které přímo volají po slezení. Na počátku mého hledání mi štěstí příliš nepřálo, první boulder (estonsky kivi) stál v moři, druhý byl zarostlý, třetí jsem nenašel, čtvrtý se nacházel na soukromém pozemku a pátý stál přímo uprostřed nově budovaného golfového hřiště. :-D Nakonec jsem našel dva, které za tu námahu rozhodně stály. 

Estonská krajina je posetá kameny, které sem nepatří. Obrovské žulové a rulové balvany přicestovaly ze Skandinávie a Finska na hřbetě kontinentálního ledovce během poslední doby ledové. Když led před zhruba deseti tisíci lety ustoupil, zůstaly po něm tisíce němých svědků dávného zalednění. Některé z nich jsou skuteční obři – Estonsko má více než stovku balvanů s obvodem přes 25 metrů. 

Balvany byly po staletí součástí estonského světa příběhů a pověstí. Vzhledem k tomu, že v Estonsku je velice oblíbené moderní pohanství, tak mnohé kameny slouží k rituálům či jsou uctíváni jako sídla místních duchů i dnes. Při výběru místa k boulderování je tak dobré si dávat trochu pozor, aby člověk nerušil místní tradici. 

Existuje několik článků i aplikací, které mohou člověka navést na ty správné bouldery. Estonsko ale rozhodně není místem pro lezce, kteří hledají velké množství těžkých boulderů, je spíše pro ty, kteří rádi objevují a experimentují.

Jezero obsazené komáry 

Během dvou týdnů v Estonsku se nám podařilo vytáhnout naše kajaky na moře na několika dalších místech a vždy to stálo za to. Jedním z nejsilnějších zážitků pro mě byla večerní plavba po jezeře Võrtsjärv. 

Do kempu jsme toho dne dorazili už pozdě večer, ale já se prostě musel jet projet. Zhruba deset kilometrů jsem klouzal po hladině druhého největšího estonského jezera, které zabírá přibližně 270 km², je dlouhé téměř 35 kilometrů a přitom překvapivě mělké – jeho průměrná hloubka je jen 2,8 metru a nejhlubší místo má kolem 6 metrů. 

Hladina byla jako sklo a z kajaku působily rozměry jezera giganticky. Protější břeh se ztrácel v oparu a můj kajak rozrážel vodu v naprostém tichu estonské přírody. Sem tam se kolem mě mihli vodní ptáci nebo někde skočila ryba. Úžasná byla také ta samota, břehy zarostlé, bez lidských obydlí, nikde ani rybáře. Vypadalo to, jako bych měl celý svět jen sám pro sebe.   

Po návratu mě čekala druhá tvář estonského vnitrozemí, kterou jsou komáři. Na pobřeží jich tolik nebývá, ale tady je to přímo komáří ráj. Trochu pomůže oheň, pak repelent, no a zbylé problémy zaplaší skvělá estonská vodka.

Estonsko patří mezi velice podceňované země, pokud jsi ale cestovatel, kterému nejde o fotky pro instagram, dokážeš v této zemi najít obrovské množství nových věcí, které jsi ještě nepoznal, neochutnal, nezažil. Je to fascinující místo pro každého, kdo chce objevovat a poznávat.