Vítr mi fučí kolem kapuce a já se dívám na jezero obklopené drobnými břízami. Jsou ohlé větrem, ne časem. Zastavím své kroky, podrážky mých bot přestanou chroupat drobné kamínky zpevněné cesty. Břízy sedí v listí brusinek, které se postupně mění ve stříbrná luka lišejníku. Do jezera se naklání zelené hory. Je neděle, hodina do poledne, a tady nikdo není.

Píše a na film fotí Veronika Bečková

Tuhle cestu jsem si zvolila náhodou. Sešla jsem ze značené trasy, protože asfalt je můj asi nejmíň oblíbený povrch, ať už mám na noze obuto cokoliv. Odbočila jsem před drobným horským domkem, na jehož zápraží postávali dva staříci. Povídali si, a když jsem je míjela, pokývali na mě. Na turisty jsou tu zvyklí, ale patrně málokdo odbočí právě sem. Mé dojmy potvrdil i pár Norů, které jsem potkala posléze na druhé straně jezera. Když jsem jim ukázala, že nerozumím, co mi říkají, zaskočeně se na mě podívali. Pak mi popřáli “god tur”, což norsky znamená “šťastnou cestu” a šli dál. S přesvědčením, že jsem místní, se tu setkávám často.

Od jezera neznačenou trasou pokračuji k vodopádu Storulfossen. Procházím kolem několika domků, mezi kterými se pasou ovce. Některým střechám tu rostou zelená strniště, typicky pro tento kraj. A pořád nikde nikdo. Cesta dál vede podél hlubokého kaňonu burácející řeky.

Já jsem si toho o téhle trase příliš nezjišťovala. Včera večer jsem dojela na parkoviště v Mysusæteru, do nijak zabezpečené dřevěné schránky jsem uložila podepsanou obálku s dvaceti eury a šla se zachumlat do spacáku. Před spaním jsem si načrtla trasu na dvacet kilometrů, zítra se zkrátka projdu k horské chatě Rondvassbu a zpátky. A po cestě navštívím vodopád, protože nic dalšího mi mapa neodkryla.

Burácení řeky brzy nahradí ještě silnější burácení vodopádu. Je něco kolem jedenácté a já předpokládám spoustu lidí. Nad vodopádem však postává jen stařík, který se po chvíli vydává směrem k civilizaci. Odkud asi jde, jak dlouho tam byl, a kam se asi vrací? Vracíme my se vůbec z hor, nebo snad z nich odcházíme?

Za vodopádem se v dálce táhnou náhorní plošiny tohoto kraje. Připadne mi důležité rozhodnout, jestli se nacházím spíš v Narnii, nebo ve Středozemi. Přikláním se ke knižní Narnii. Voda drtí starohorní pískovce a sparagmity a překotně uhání dál do úzké skalní rokle, kterou za doby ledové vymlela tající ledovcová voda. Scházím k vodopádu a neslyším vlastního slova.

Pokračuji dál proti směru řeky Store Ula. Tady začínám potkávat první souputníky. Míjím obrovitánské peřeje hromující hluboko mezi skalními průrvami. Jejich řev člověku zneklidní srdce. A uprostřed toho hluku sedí žena a čte si, jako by zrovna seděla na vyhřátém palouku uprostřed lesa.

Za peřejemi se dávám doleva. Cestou vinoucí se lukami lišejníků ukrajuji ze vzdálenosti mezi mnou a horskou chatou. Tu zatím stále nevidím. Koldokol se rozpínají hory, které jsou špičaté asi jako sněhové čepičky smrků. Cestička pomalu začíná kopírovat hlavní turistickou trasu a já si uvědomím, jaké štěstí, že jsem na začátku z trasy sešla a zažila si tuhle krajinu osamotě. Rondvassbu je především nástupová chata, ze které pak většina poutníků míří na okolní vrcholky a do hlubin národního parku. Přijíždějí sem na kolech, kymácí se na nich se svými obrovitánskými batohy jako olše ve větru. Tohle se mi na Norsku líbí – na posledním možném parkovišti parku stojí v řadě desítky kol, jen tak. Chceš-li, na jedno prostě nasedneš, významně si urychlíš cestu k chatě, kde kolo zase necháš a na recepci zaplatíš pár drobných. Tady podobné dobrosti nikdo nezneužívá.

Rondvassbu pyšně sedí nad jezerem a poutníkům se oznamuje norskou vlaječkou. Už na recepci to voní jako v pekárně. Objednávám si kafe a vafle, které si pak štědře ozdobím marmeládou a jogurtem. Sednu si do útulné společenské místnosti s výhledem na jezero, v křesle u kamen se na chvíli začtu do Narnie a málem usnu. Sama tu nejsem, přesto je tu takový klid. 

Tuze se mi nechce ven, ale oblékám se a nakonec vyrážím. Tentokrát se držím turistické trasy, široká zpevněná cesta zdá se mi až nekonečná. Hledím do země, krajina se tímto směrem příliš nemění, kladu jednu nohu před druhou. Projdu parkovištěm s vyrovnanými koly. Nasazuji si kapuci, nade mnou se honí mračna a pouští na zem první kapky. Ještě kus a vidím první domečky, ovce, jezero. Zelená strniště na střechách tu střídají nádherné kamenné desky. Netrvá to dlouho a míjím drobný horský domek, na jehož zápraží ráno postávali dva staříci. Na mapě pomyslně uzavírám laso a blížím se k jeho konci. Scházím do Mysusæteru.

Do nijak zabezpečené dřevěné schránky ukládám podepsanou obálku s dvaceti eury a jdu se zachumlat do spacáku.

  • Parkovala jsem i spala na parkovišti v Mysusæteru. Za přespání jsem platila 200 NOK, přijímají i eura. Jsou tam vytápěné toalety, výlevka, pitná voda a ovce – nezapomeň zavírat branku na toalety. :)
  • Cestu do nitra parku si můžeš ještě zkrátit a zaparkovat na Sprangetu, kde najdeš i zmíněná kola. Parkoviště je neplacené, ale dostaneš se na něj jedině mýtnou bránou za 50 NOK. Může se stát, že bude plné. Je poměrně malé, fučí tam a zázemí či toalety nepohledáš. A jestli si myslíš, že si odskočíš ven, tak počítej s tím, že tvůj holý zadek bude vidět na kilometry. :) Tak si to rozmysli a chovej se vděčně.
  • Po trase z Mysusæteru na Rondvassbu doporučuju libovolně se ztrácet, zkoumat neznačenky a nechat se překvapit. Oficiální turistická trasa je vhodná i pro kočárky a vede víceméně po rovině.
  • Chatu Rondvassbu spravuje DNT (Den Norske Turistforening) a bývá otevřená od června do září a od února do dubna. V chatě se můžeš ubytovat, nebo si zaplatit za místo pro stan. Dovnitř nesmí psi, toalety jsou za příplatek a není tam signál. Je tam nesmírně útulno, klid a dobré jídlo.
  • V polovině srpna spadla noční teplota v Mysusæteru na 6 °C. V autě jsem se pohodlně vyspala v Patizonu R 300 a k rannímu čištění zubů jsem přizvala Patizon Atmo 100.

Rondane je nejstarší norský národní park. Rozléhá se téměř do 1 000 km². Nejnižší oblasti pokrývají břízy, nad hranicí 1 500 m n. m. najdeš už jen ty nejodolnější lišejníky. Vrcholků vyšších než 2 000 m n. m. je tu rovných deset, nejvyšší horou je Rondeslottet (2 178 m n. m.). Tahle významná oblast výskytu soba polárního vyzývá ke klidu. Odvděčí se poutníkovi, který na sebe nechá působit tu doširoka rozrostlou stříbrnou krajinu.