Je to asi měsíc, co jsme s naším ambasadorem Honzou "Poldíkem" Poláškem vyrazili za ledolezením do italské Vallungy. Testovali jsme lezecký um, ale taky spacáky Patizon G800, protože jsme tři noci kempovali v přístřešku přímo pod ledy.
Probrání ze zimní enviromentální skepse
Pamatuji si, jak jsem před Silvestrem viděl fotky, na kterých ve Vallunze řádila liberecká banda. O tomhle údolí jsem se tehdy dozvěděl poprvé a říkal si, že pro ledoborce je to naprostá pecka. Tehdy u mě však řádila pořádná environmentální skepse a lezení jsem se naprosto stranil. Hory mě ale zavolaly. Po několika týdnech jsem se, ani nevím jak, ocitl na stejném místě.
Příprava byla přesně nulová a očekávání také. Někdy to není špatný výchozí bod. Ne každý to měl stejně, ale i tak v naší čtveřici panovala výborná atmosféra. Hodně jsme probírali své životy - minulé, přítomné i ty budoucí a byli jsme úplně v pohodě. V údolí jsem si připadal jako doma v obýváku. Oblast není velká a probíhá jí běžkařská trasa. Krátký nástup z parkoviště do basecampu tak kluci absolvovali každý večer, aby naplnili pivní řečiště. Svítilo sluníčko, nefoukalo a nesněžilo. Jedinou temnotou byly vysoké teploty, kvůli kterým všechny ledy v jihu byly ruskou ruletou. I severní věci však byly značně pohublé a z ledopádů byl občas vodopád.
Horští squateři potřebují dobrý spacák!
První den jsme osquattovali samozvaný basecamp a vydali se na lyžích do sedla Forcella Puez. Sjezd byl v našem podání vtipný, jelikož ne všichni měli lyže vhodné na jarní lyžovačku po tvrdém. Hlavním prvkem zábavy u mě ovšem byla chybějící technika. Tu jsem však v průběhu vypiloval, když jsem několikrát experimentálně ověřil, že při zatáčce má být zatížena vnitřní hrana vnější lyže. Stejně jako při lezení mi nejvíce pomohlo prostě vypnout hlavu, ponořit se do vlny a plně prožít pohyb. Ten jsem v lese prožil asi opravdu hodně, protože jsem v basecampu zjistil, že se mi jedna lyže tzv. promáčkla, rozpraskala a vázání drželo na pár milimetrech "překližky". Poučení: i při koupi lyžařských ojetin si dobře zkontroluj technický stav!
Po lyžařském výletě jsem v údolí pocitově zdomácněl a celý výlet nabral jasné kontury: jsme jako kluci ze školky na nepleše. Druhý den jsme se z vyhřátých Patizonů opět klubali za tmy. Z těch našich pelíšků se vážně moc nechtělo, zvlášť, když se člověk předtím otužoval mrazem leda cestou do práce.
Znovu seznamování s cepíny
Pjótr se Stračesem se šli rozlézt na tour de ledíky a já s Kudrnou šel na vyhlášený kus La Piovra WI5+. V první délce mi řiťka trochu cvakala strachy - o něco méně ale hodně podobně tomu, když lezete první cestu ve Skaláku. Brzy jsem se ale naprosto vyklidnil. Holt nové lezecké papuče a zbraně udělaly své. Kdybych tyhle hračky býval měl již před lety, mohl jsem mít o pár šedivých vlasů méně. Zase bych byl ale o něco ochuzen, že. Objevil jsem tedy Ameriku a opět zjistil, že se špičkovou výbavou, znalostmi pohybu, klidnou hlavou, chutí a několika dalšími ingrediencemi se to lezení dá dělat docela hladce. La Piovra byl nádherný kus, který jsme vylezli asi na tři nebo čtyři délky. Kvůli teplu jsme však několikrát dostali pěknou sprchu a ostatní varianty už nebyly bezpečné. Na závěr jsme si tak ještě pro radost vysmažili první délku nějaké vedlejší divočiny.
Třetí den mi k radosti pomohlo i to, když jsem zjistil, že i druhá, resp. třetí série Patizonu je naprosto skvělá a ještě vychytanější, než předchozí. Nyní prodloužená verze G800 bylo přesně to, co mi k fajnovému růžovému spánku s mými 186-188 cm předtím chybělo. Ten den se naši druhové vydali na vyhlášený Jumbo Jet M7 WI5+. Tlusťoch mě sice lákal taky, ale bál jsem se pevnosti ledu a hlavně jsem chtěl ochutnat horkou libereckou novinku Ultimo Minuto M8- WI5. V tomto zákusku se mi vylomila dezertní ledolezecká lžička asi v půlce, čímž jsem si ale zážitek nenechal zkazit. Moc se mi líbilo přelézání ze skály do ledu a zase zpátky.
Když ti na nohu spadne vápencový kopačák, vystřízlivíš...
Na vrcholu ledopádu se však stala taková ošklivá a skoro bych řekl zlá příhoda. Celý den bylo jasné a čisté nebe. Padaly na nás leda kapky vody. Na ledové rampě jsem udělal abalakovy hodiny a přenechal první jízdu parťákovi. Stáli jsme od sebe asi dva metry. Najednou se "z nebe" přiřítila velká hnědá věc a mihla se koutkem oka. Silný náraz odmrštil moji nohu stranou. Na prstech jsem ucítil prudkou bolest. Když jsem se vzpamatoval, zjistil jsem, že mi kámen odstřelil pevně utáhlou automatickou mačku, která zůstala viset na poutku. Nové alpinistické papuče měly promáčknutou špičku a odřenou gumu až na bílou izolaci. Kdybych stál o půl metru vedle, moje hlava by zaskórovala slušný údolní homerun. Proto každý, kdo je v horách, musí nad rizikem přemýšlet a částečně jej přijmout.
Po tomto ošklivém a neváhal bych říci zlém, nepěkné věci, jsem se schoval za nejbližší krtinec a šupito bez prusiko mazal dolů za parťákem. Více jsme to nerozebírali, ale ten večer mi v mém milovaném Patizónku bylo ještě příjemněji, než obvykle.
Den čtvrtý se duo jesenickým působením rozrostlo na trio a vydalo se na Piovru. My s Kudrnou jsme se naopak regresně vydali na malé věci a vzhledem k naší absentující přípravě jsme i sranda prdíky zapíchli. Na půjčených lyžích jsem se však opět vydal do známého sedla a pobavil se ještě srandovnějším sjezdem kluziště s twin tipovými prkénky.
Vše pak zaklaplo na jedničku - kávička a cesta dom. Pamatuj, že do hor jedině s dobrodruhy, neb s nedobrými druhy to nechceš. Tenhle kousek země, zvaný lidmi Vallunga, dobrodruhům za adekvátních podmínek skýtá spoustu darů, za které bychom měli být vděčni a tuto vděčnost nějak projevit, klidně i v jiných koutech.
Foto: Jan "Kudrna" Haráč
Text: Honza "Poldík" Polášek
