Za lezením do Patagonie

O tom, že počasí je alfa-omega lezení v horách není potřeba nikoho přesvědčovat, před odjezdem do Patagonie jsem dostal pár dobrých rad. Když je tam hnusně, tak to znamená fakt hnusně a dlouho. Jo a nástupy, to je taky kapitola sama o sobě. Ale víte jak to chodí, co si člověk na vlastní kůži nezkusí, tomu neuvěří. Nerad bych se tu pasoval do role patagonského matadora, tím po první návštěvě rozhodně ani zdaleka nejsem, ale pokusím se sesumírovat pár rad, které bych před odjezdem rozhodně ocenil.

*Fitz Roy společně s jeho menším bráchou Poincenotem v celé své kráse.*

Se spolulezcem Honzou Haisem jsme si loni v létě řekli, že bychom rádi zkusili letní sezónu v Patagonii. Ta papírově trvá cca od začátku prosince do půlky března. Je to z Čech docela kus cesty, takže jsme koupili zpáteční letenky z Prahy do El Calafate od 30. 12. do 7. 2. To se nám zdálo jako dostatečná doba na to, abychom měli šanci párkrát se podívat do hor a něco vylézt. Všichni lezci, co do Patagonie (mluvíme pouze o Fitz Roy masivu) přijedou bydlí ve vesničce El Chaltén. My měli tip na lezecký hostel Hem Herhu, kde se dá za příjemných 15€ na noc spát pod jednou střechou se spoustou lezců, co zde tráví už několikátou sezonu po sobě a umí dobře poradit. Dole pod horami má člověk super zázemí, může si tu k jídlu a pití koupit téměř cokoliv a i když je v horách příšerně, tak dole je většinou přijatelně a dá se tu čas trávit lezením na bouldrech, sportovkách nebo dokonce kratších vícedélkách, kde jako bonus potkáváte esa světového alpinismu.

*Počasí pod psa, tak je třeba krátit chvíle ozajstným boulderingem v okolí:)*

Když se nám po týdnu čekání zdálo, že v horách na pár hodin (asi 20) ustane vítr a sněžení, rozhodli jsme se zkusit štěstí na našem prvním projektu - cesta Whillians Cochrane na Poincenot (550 m, 5+, 70°, M4). Z El Chalténu vyrážíme na šestihodinový pochod do bivaku v Paso Superior. Náš cíl se nám v celé kráse vlastně ani jednou neukázal, a tak když za hustého sněžení stavíme stan a doufáme, že podle předpovědi za pár hodin přestane, nejsme úplně optimističtí. Se stejným cílem jsou tu ještě tři týmy a dohadujeme se, že po půlnoci vstaneme a když bude hezky vyrazíme. Celou noc sněžit nepřestává a silný vítr, co lomcuje stanem nás moc spát nenechá, a tak na ráno spíš čekáme. Když okolo sedmé ranní sněžení ustane, tak už všichni víme, že na vrcholový pokus je pozdě. Společně si zanadáváme, pobalíme stany a mažeme dolů. Po prvním výpadu máme vrcholové skóre nula, ale zato víme, že kombinace jednoplášťový stan a třísezónní péřák Patizon G400 byla lepší strategie než žďárák a zimní spacák. Ono totiž člověk z El Chalténu vyráží v botaskách a tričku a na zádech si nese vybavení jako na alpskou severní stěnu. I když si myslím, krom fullframe foťáku s sebou nic zbytečně těžkého netahám, tak ten batoh má na začátku určitě mezi 15-20kg.

*Patizon G400 - ultralehký péřák plněný špičkovým evropským husím peřím*

Na druhý pokus jsme kvůli špatné předpovědi vyrazili až za 14 dní a tentokrát to vše klapalo jako na drátkách. Na vrcholu jsem zažil vítr jako asi nikdy předtím a lyžařské brýle už jsme od té doby brali do hor pokaždé. Dost nás překvapila kvalita skály. I v klase 4 UIAA se téměř pořád leze v nádherné kompaktní žule. Jak už to tak bývá, na vrcholu máte jen z půlky vyhráno. Obrovský vítr slanění hodně komplikuje a je dobré slaňovat na co nejkratší délky. Minimalizujete tím riziko zaseknutí lana, které vám při stahování vítr odnese úplně mimo linii. Také jsme po pár slaněních pochopili, že když hodíte lano do větru, nevisí dolů ale vodorovně 50 m za roh. Takže jsme téměř každé slanění ve větru jeli s lanem nakufrovaným na těle. Je to o dost pomalejší a chce to cvik, ale vyplatí se to. Ale abych tu jen nerozumoval, zrovna na Poincenotu jsme museli 20m seklého lana uříznout :).

I když jsme si na začátku pomýšleli na větší cíle, Poincenot byl nakonec naším nejlepším vrcholem. Za celých pět týdnů nám předpověď nenadělila delší než jednodenní okna hezkého počasí, ale pochopili jsme, že i s tím se dá pracovat. Sice se pravděpodobně nepodíváte na Cerro Torre ani na Fitz Roy, ale jak říkal při každém nejistém odchodu do hor Honzik: „Kdo nevyjede, nezaleze”. Sumasumárum si z prvního výletu do Pata odvážíme šest pokusů a čtyři vrcholy. I když nic z toho na výstup roku neaspiruje, hodnotíme to vesměs pozitivně. Na to co nám počasí dovolilo jsme si v horách zalezli perfektně. Potvrdilo se mi očekávání, že lezení v letní Patagonii má podobný charakter jako letní Chamonix. Jen s tím rozdílem, že tu nejsou lanovky, chybí luxus horských chat a když se stane průser, nikdo vám nepomůže. Sice si člověk v El Chalténu může dojít na pivo, burger nebo dokonce masáž, ale v momentě kdy opouštíte značený trek, jste na všechno sami. Telefonní signál končí s posledním domem vesnice a i když tu spousta lezců nosí satelitní telefon, tak všichni moc dobře ví, že na řešení krizové situace jste sami a žádná heli záchrana nepřiletí. I když obliba místních hor stoupá, je to stále kus divoké přírody, který nikomu nic zadarmo nedaruje.