Příštích šest dní nás čekalo v jedné z nejodlehlejších oblastí celého trailu, v oblasti Upper Dolpa. Je to nespoutaný kus západního Nepálu, kde nejen že není signál ale ani elektřina. Místo, které je domovem celé řady divokých zvířat, nádherných vodopádu a nekonečných horských štítů.

Phoksundo jezero. Ta modrá je opravdu takto modrá. Jedno z nejkrásnějších jezer celého Nepálu.

Poslední tři měsíce se pohybujeme ve výškách, které jen zřídka klesnou pod 4.500 m. A tak pravidelné večeře s místními pasáčky jaků v jejich stanech, kteří se vydávají na léto do vyšších poloh, kde vydrží do příchodu prvního sněhu, nám přijdou už jako samozřejmost. Stejně tak jako že k večeři bude dal bhat, anebo že druhý den se zas budeme obouvat do mokrých bot a stoupat kilometry nahoru, abychom si to pak zas sešly dolů.

Pasáčci jaků se na léto stěhují s jaky do vyšších poloh a slouží zároveň jako azyl pro příchozí. I kvůli zavřeným hranicím s Čínou jsme byly po několika letech první turisté, které viděli.

Tentokrát jsme se ale vydávaly do oblasti spojující oblast Upper Dolpa a Mugu, kde ani místní nechodí a těžko se spoléhat na nějakého zapomenutého jaka. Bylo tedy potřeba dokoupit zásoby. Pro jistotu to nenecháváme na poslední vesničku Pho, ale stavujeme se už od den dříve ve vesničce Bijer, kde mají i obchod. Ne, nechceme bhat (rýži) ani mouku na roti (pšeničné placky), které se nám paní snaží vnutit. Co sušenky? Nemáte. Aha. Tsampu. Ne. Vejce. Ne. A co máte? Nudlovou polévku. Aha. Bereme každá 15 ks. Nikdy bych nevěřila, jak si je oblíbím. Nejen ze se dají jíst jako polévka nebo nudle. Když venku prší a jako ze prší skoro pořád, dají se křupat za syrova. Zas tak dobré, abychom je měly 3x denně zas ale nejsou. Jelikož ale v horách potřebujeme tak 3-4000kcal na den, bereme k tomu ještě každá půl kilo cukru a doufáme, že dokoupíme po cestě vařená vejce a brambory.

Dal bhat ve vesničce Shilenchaura; po pěti dnech na nudlové polévce to byl jeden z nejlepších dal bhatů.

Po cestě ale zjišťujeme, že vzhledem k odlehlé části, kam se právě chystáme, jen stěží někoho potkáme. I místní, se kterými jsme se bavily a plánovaly cestu nám říkali, že tamtudy žádný trail nevede. Ale vede, nenechaly jsme se odbýt. V Nepálu platí totiž jedno pravidlo “nikdy se neptej na cestu staré ženy”. Ta totiž dost pravděpodobně nikdy neopustila svoji vesnici. Tak se nám na začátku hodně stávalo, že jsme se motaly v kruzích. Protože nejlepší navigace v Nepálu není GPS ani topo mapy, ale mužici na cestách a místní, kteří cestují v létě do vyšších poloh na pastvy s jaky nebo směnit své zboží s Tibetem. Kvůli covidu jsou už bohužel 2 roky hranice zavřené a trail v mnoha místech neudržovaný a špatně průchozí. Zároveň nově vznikající silnice, které nejsou ani tak pro auta jako spíš pro muly a jaky způsobují, že tisíce let používané cestičky už nikdo nepoužívá. Tedy kromě nás. Chodit po silnici není totiž taková zábava a se všemi zatáčkami to trvá podstatně déle.

A tak jsme se spoustu času prodíraly křovím a bodláčím, brodily řekami, přelézaly kmeny stromů a lezly po skalách, abychom po kilometrovém převýšení zjistily, že tudy cesta opravdu nevede a ten jednoduchý traverz (dle topo map) má jeden háček a tím je hluboké koryto s divokou řekou uprostřed. No nic, tak zas 1000m dolů. Čím víc jsme se blížily k té malé říčce, tím víc jsme zjišťovaly, že tak nevinná zas nebude a modlily se, aby přes ní vedl most. Byl přes ni spadaný strom, což nás dost potěšilo. Řeka byla totiž tak silná, že bychom musely celým údolím zpět a hledat cestu jinde. A teď už zas těch 1000 m nahoru. Už aspoň rozumíme, proč místní říkali, že tudy cesta nevede. Většinu času jsme se drápaly do svahů a lezly po skalách, se kterými by si i horské kozy lámaly chvilku hlavu (ne-li vaz), ale pro muly a jaky to cesta určitě nebyla. A že ty se v horském terénu umí prodírat s neuvěřitelnou lehkostí a elegancí. Narozdíl od nás.

Už jsme se za ty měsíce naučily nevnímat riziko, že jeden špatný krok zde může mít naprosto fatální důsledky. Naučily jsme se věřit svému úsudku, vnímat prostředí, hory, počasí a všechny možné nástrahy jako jsou sesuvy půdy (pozn.: v Nepálu jich je každoročně přes 30.000), bleskové povodně nebo laviny. To co nám na začátku přišlo jako naprosto nemožné, se najednou stalo naší přirozenou součástí. Každý den byl plný nových výzev a někdy jedinou motivací jít dál bylo, že až přijde večer, budu se moc zachumlat do svého Patizonu. A koukat na Netflix :)

Celý trail jsme šly v ultralightu a tak je přirozené, že každá část výbavy musí mít víc než jeden účel. Na sedle Chyargo La (5.130 m) mi patizon800 skvěle posloužil jako péřovka.
Nejlepší část dne. Pomodlit a spát. Charka Bot.


Pavlína při přechodu Great Himalaya Trail používala spacák Patizon G 800 a péřovku Patizon ReLight 200 lady

Předchozí díly seriálu

Great Himalaya Trail / 01 Nová závislost

Great Himalaya Trail / 02 Sedm kilometrů