Vzdálenější evropské čtyřtisícovky, než jsou Barre des Écrins a Dome du Niege nenajdete. Tedy alespoň ne z Česka. Paradoxem ovšem je, že na jejich vylezení, když už tam jste, nepotřebujete ani 24 hodin.
Království Écrins
Národní park Écrins leží na úplném západě Francie a k moři to má blíž, než byste čekali. Jde ovšem o nádherný a divoký kus horské přírody, a proto by bylo škoda ho spojovat jen se dvěma čtyřtisícovkami, které tu leží. Celý park stojí za několikadenní prozkoumání – ať už čistě turisticky, nebo s ohledem na sportovní lezení (oblastí je v okolí habaděj, obzvlášť okolo města Brinacon) nebo z pohledu vícedélek – taková Aiguille Dibona musí zaujmout každého milovníka vertikální žuly.
Úplným centrem pro návštěvníka této oblasti je kemp Ailefroide. V jeho okolí najdete nejenom sportovní lezení a vícedélky, ale také je to výchozí bod pro výstup na nejvyšší vršky celého národního parku Écrins. Respektive, je potřeba vyjet autem na nejzazší možné parkoviště.
Z parkoviště je to na chatu Refuge des Écrins asi 8 km a poctivých 1 300 výškových metrů. Zdatní jedinci to ale sfouknou za 3–4 hodinky užijí si přitom neskutečně krásné údolí ledovce Blanc i výhled na hlavní cíl – Barre des Écrins (4 102 m).
My jsme z parkoviště vyráželi v šest večer a po deváté byli na chatě. Podařilo se nám ještě vyžebrat pivo a za noc jsme, jako členové Alpenverienu, platili krásných 15 EUR. Obratem jsme zalezli do našich Patizon Micro Linerů, přikryli se erárními dekami a začali sbírat cenné minuty spánku.
Trasa výstupu na chatu na Mapy.cz
Výstup na chatu po ledovci Blanc.
Dva vrcholy během chvíle
Vstáváme v krásných 3:00 a snažíme se ze zaplněné chaty dostat co nejdřív.
Po půl hodině už jsme sestoupení na ledovci a za svitu čelovek vyrážíme. Před námi je jen pár skupin a ty rychle předcházíme.
Takhle uprostřed léta je i teď brzy ráno na ledovci teplo. První dva až tři kilometry se stoupá jen mírně a trhlin je absolutní minimum. Následně se začne svah zvedat a začíná ta prudší část výstupu, která obsahuje i kličkování mezi velkými séraky a trhlinami. Je jasno, jen s přibývající výškou začíná foukat a my trochu litujeme, že jsme péřovky nechali dole.
Zahřívá nás až vycházející slunce a to už traverzujeme pod odtrhovou trhlinou oddělující ledovcovou stěnu od vrcholového skalního hřebene.
Výstup z chaty ledovcovou stěnou k hřebeni.
Na skalní hřeben se nastupuje v malém sedélku a je to jedno z mála míst, které je trochu úzkým hrdlem. I tak se nám daří předběhnout poslední skupinku a před námi už zůstává jen jeden vůdce s klienty.
Lezení po hřebeni není náročné, je to spíš chodecký terén, ale s krásnou expozicí i výhledy. Na vrchol to ze sedla trvá tak hodinu a jedinou kaňkou na téhle sekci je, že se musíte vrátit stejnou cestou zpátky – respektive to dává největší smysl – a budete se tak muset trochu vyhýbat těm, kteří jdou za vámi.
Na vršku je kříž a jinak nic. Jako vždycky. Pár fotek a sestupujeme zpátky do sedélka, ze kterého pak ještě krátce stoupáme po sněhu na Dome du Niege (4 015 m). Těžko říct, proč je tenhle zasněžený brdek taky započítaný jako oficiální čtyřtisícovka, ale když už jsme tady, tak to bereme.
Pak už je před horolezcem jen ta horší část – sestup. V celé ledovcové stěně už je slunce, sníh změkne a tak se dolů postupuje spíš kontrolovaným klouzáním než chůzí na mačkách. Na rovnější pasáži ledovce Blanc se snažíme valit jak to jde, ať nás slunce neupeče. Jakmile z ledovce slezeme, převlékáme se do kraťasů a trika a v těžkých pohorkách klušeme dolů vstříct našemu rodinnému doprovodu.
Na parkovišti jsme okolo poledne. Od včerejšího večera, kdy jsme odtud odcházeli, neuběhlo ani 18 hodin. Efektivita v přímém přenosu.
Vrcholový den a sestup v GPS záznamu na Mapy.cz
doporučené Patizon vybavení:
- Patizon vložky do spacáku
- triko Patizon Merino series
- hodí se lehká péřovka
