Rozhovor s Adamem Ondrou na jeho domácí boulderovce v Brně, kde jsme se bavili především o přípravě a zvoleném konceptu na nadcházející olympiádu v Tokiu.
Jak vnímáš v osobní rovině olympiádu? Například pro fotbalisty je nejprestižnější mistrovství světa, pro boxery spíše pásy určitých federací, atleti, plavci apod. mají za vrchol právě olympiádu.
V tuto chvíli to pro mě je "jen" jedna z těch vysokých met, ne ta nejvyšší. Jsou závodníci, kteří olympiádu vnímají jako absolutní vrchol své kariéry. Potom jsou závodníci/skalní lezci, kteří mají ty priority pestré a těžce se porovnávají. A pak jsou lezci, které sportovní lezení a olympiáda vůbec nezajímá, já si trochu myslím, že to je taky z toho důvodu, že jim to lezení na umělé stěně nejde. Znám spoustu lidí, kteří lezou výborně na skalách, ale lezecká stěna jim není vlastní.
Nastává teď období, s ohledem na olympiádu v Tokiu, kdy jsi absolutně zaměřen na závodní lezení a tomu podřídíš veškerý trénink a své lezení obecně?
Olympiáda je zhruba za rok a už od ledna se zaměřuji na lezení na umělé stěně. V podstatě se soustředím na všechny tři olympijské disciplíny (lezení na rychlost, lezení na obtížnost a bouldering - pozn. autora). V posledních týdnech nejvíce času věnuji boulderingu, protože touto disciplínou světový pohár začíná. Řekněme, že vytrvalost si udržuji a nějakým způsobem se snažím zlepšovat v lezení na rychlost, kdy úplný focus na tuhle disciplínu ještě přijde.
Jaký důvod měla výměna tréninkového hřiště z Kotelny na Hangar a jak velká je to pro tebe změna? Kotelnu měli všichni zafixovanou jako malé lištové peklo a Hangar je naopak moderně pojatá boulderovka...
Pro mě bylo důležité zareagovat na to, co se děje na závodním poli, kde se nejen styl boulderingu, ale také lezení na obtížnost dost změnily. Z malých lišt se přešlo na struktury a boule. Už v posledních letech jsem na Kotelnu nakupoval velké chyty, takže i tam už se dá vytvořit typ moderního boulderu. S Hangarem se kvalita tréninku na moderní pojetí závodního lezení posunula do jiné dimenze, protože můžu trénovat jak silový, tak hravější bouldering ,který se staví na světovém poháru, a to je velká výhoda.
Hangár v tomto ohledu musel být takový malý dárek seslaný z nebes. Jak bys jinak řešil přípravu na olympiádu a Světový pohár?
Ty možnosti byly různé včetně toho zvětšit Kotelnu. Ale díky tomu, že se postavil Hangár a já jsem se stal také jeho součástí, tak mi to opravdu přijde jako dar z nebes (smích). Moderních boulderů je málo a žádná stěna na světě není dostatečně velká a kvalitní na to, abys tam mohl chodit každý den a lézt nové bouldery tohoto typu. Blíží se tomu možná B-Pump v Tokiu, která mě zabaví na tři dny (smích). Takže buď můžeš za tímto boulderingem jezdit po celém světě, anebo se snažíš být kreativní a vymýšlet ve spolupráci s dalšími zajímavé problémy na "svých" boulderovkách. Konkrétně třeba na Hangár si zvu stavěče, aby takové bouldery stavěli.
Dalo by se říct, že teď kvůli olympiádě trénuješ nejvíce v životě?
Těžko říct, jestli trénuji nejtvrději v životě, ale určitě teď tréninkem trávím nejvíce času. Ale třeba trénink na rychlost není nějak tvrdý, jen žere hodně času. Aby ses stal co nejrychlejším, nejdynamičtějším, nejsilnějším, tak musíš dělat málo cvičení, málo opakování s dlouhým odpočinkem.
Na to já nejsem zvyklý, to je úplně opačný přístup vůči vytrvalosti, kde toho musíš "nakolečkovat" a nadřít opravdu hodně. Tenhle styl tréninku opravdu bolí. Rychlost a bouldering jsou více o kvalitě než o kvantitě. Takže v tuto chvíli je můj trénink více o kvalitě i s ohledem na bouldering, kde se učím nové kroky. Učení ti jde samozřejmě lépe, když jsi čerstvý. Takže přijít třeba na mistrovství světa nebo olympijské hry a mít formu ve všech třech disciplínách, které jsou tak rozdílné, to je umění.
Jak to vnímají jiní lezci ze světové špičky?
Není to náročné jen pro mě, ale pro nás závodníky obecně. V podstatě moc nevíme, na co se soustředit a jakou zvolit taktiku. Držet se toho silného, co umíme, nebo vylepšovat slabé stránky, ale riskovat zhoršení v tom, v čem jsme silní? Do toho ještě zamíchej trochu tajemství, jak se mezi sebou budou disciplíny násobit a máš velkou ruletu v tom, jak si uzpůsobit trénink.
Ty disciplíny jsou tak "konfliktní" a odlišné, že by mě zajímalo, jak k tomu "trojkonceptu" pro OH došlo?
Tokio chtělo na olympiádě 2020 jako "extra sport" lezení. Olympijský výbor řekl ano, mějte ho tam, ale dostanete jen jednu sadu medailí. A Mezinárodní lezecká federace řekla, my máme tři disciplíny, tak co si máme vybrat? A tak podle jejich názoru zvolila nejmenší zlo a to všechny tři disciplíny, ale v kombinaci. Báli se udělat to, že by vybrali jen jednu ze tří disciplín, protože by to mohlo rozpoutat vlnu nevole na národních úrovních. Všichni víme, jak to funguje, co je "olympijské", tam jdou peníze, co není, tam jich moc nejde. Takže to má logiku, ale já si myslím, že menší zlo by bylo vybrat jednu disciplínu, ale to je asi věc názoru.
Určitě tento formát nebyl zvolen proto, že si mezinárodní lezecká federace myslela, že to je ta největší show pro lidi. Spíše naopak, protože celé finále bude trvat tři a půl hodiny, což je pro televize velký problém. Takhle se snižuje šance, že by celé lezecké klání mělo výrazný úspěch z pohledu diváka.
Čistě hypoteticky, pokud by lezení v Tokiu proběhlo bez problému, mělo kladný ohlas, jaká je šance, že se objeví i na další olympiádě?
Už teď je celkem jisté že v roce 2024 na olympiádě v Paříži se lezení objeví znovu a že budeme mít dvě sady medailí. A to si pak myslím, že je celkem zaručené, že lezení bude mít úspěch a těch možností, že se stane regulérním olympijským sportem a že dostaneme tři nebo čtyři sady medailí je spousta. Já jsem pozitivní, že by se to mohlo povést už pro olympijské hry 2028.
Když se oznámilo, že se bude lezení na olympiádě skládat z jakéhosi trojboje v podobě boulderingu, obtížnosti a rychlosti, tak si většina veřejnosti řekla: "Adam se bude muset naučit jednu disciplínu - rychlost", ale s měnícím se trendem boulderingu už se jedná v podstatě o dvě...
Abych řekl pravdu, ono se mění i to lezení na obtížnost, ale spíše tím směrem, který mi sedí - dynamické kroky a více boulderingu. Například před deseti lety se lezlo více vytrvalostně. Bouldering jako disciplína se stává stále dynamičtějším a náročnějším na koordinaci. Obnáší spoustu boulderů v plotnách, kdy to vypadá úplně jinak než tradiční plotna při lezení na skalách, kde jde o pomalý pohyb a hledání správného těžiště klíčové. Dnes se na závodech po těch plotnách spíše běhá, a když se neběhá, tak se nestojí na malých stupech, ale oblých strukturách, kdy jde o úplně jiný koncept stání na stupu. Je třeba si vzít jinou lezečku, než kterou bych si vzal při lezení na malých stupech na skále.
Konkrétně si musím vzít velkou lezečku s extrémně uvolněným kotníkem kvůli oblých struktur, jinak se tam člověk nepostaví. Takže do určité míry vnímám dnešní bouldering jako novou disciplínu, ale zároveň člověk nikdy neví, co stavěči na závodě samotném postaví, jestli to třeba nebude takový "old school" přístup, blízký lezení na skalách, anebo moderní styl, který my lezci trochu posměšně nazýváme parkour. Abych řekl pravdu, mě samotný trénink na moderní bouldering hodně baví, protože musíš být hodně kreativní a vynalézavý, abys způsob přelezení našel.
Je něco, co můžeš za svých dvacet let lezení při tomto novém způsobu boulderingu zúročit?
Mám výhodu v tom, že když se jedná o nějaký náročnější koordinační skok, tak to sice skoro nikdy neskočím na první, druhý ani třetí pokus, ale rychle se učím a nakonec, i když ke konci časového limitu, se mi to povede. Ale i tak, abych ušetřil pokusy na závodech, musím tyto bouldery lézt a ukládat je do jakési pohybové paměti, abych potom k boulderu přišel, dokázal si ho "navizualizovat" a v nejlepším případě ho skočil na první pokus. A to nenatrénuješ jinak, než že ty bouldery lezeš pořád dokola a ve velkém množství.
Rád se učím nové věci, ale zároveň si uvědomuji, že geneticky k tomu extra uzpůsobený nejsem a musím si to vydřít. Například Japonci mají lepší dispozice. A co si budeme povídat, tyhle triky se v 16 letech učí trochu lépe než ve 26, kdy mám určité pohybové vzorce zažité. A pokud se v podobném duchu vyjádřím k disciplíně rychlost, tak to je můj největší problém, protože vše, co jsem se naučil za 20 let lezení, při ní popírám, jelikož normálně se snažím lézt co možná nejefektivněji a silově úsporně. A na tyhle návyky musím v lezení na rychlost zapomenout, protože mě zpomalují.
Asi si hodně z nás vybaví závody světového poháru, kdy závodníci tzv. "španělské školy" lezli sice elegantně, ale kvůli vyklepávání dlouho a ty jsi do cesty naběhl se svým dynamickým a rychlým lezením, kdy jsi doslova trhal chyty a "běžel" po nich...
Tak já myslím, že on už i Mráza (Tomáš Mrázek - pozn. autora), když přišel před 15 lety do závodů světového poháru, tak všechny šokoval svoji rychlostí a já na něj asi navázal a začal lézt ještě asi o trochu rychleji.
V poslední době jsi o dost více na očích veřejnosti a myslím, že to není jen dílem olympiády, ale také tím, že kolem tebe vyrostl schopný tým lidí. Vnímáš díky tomu větší zájem veřejnosti?
Pokud se bavíme o Česku, tak si myslím, že za posledních pár let se to hodně posunulo. Řekl bych, že největší průlom byl, když jsem vylezl v roce 2016 "Dawn Wall" na yosemitského El Capa. To se nějak masověji o lezení a mé osobě asi dozvědělo v rámci Česka nejvíce "nelezecké" veřejnosti. A i díky tomu jsem se ten rok dostal do desítky nejlepších sportovců v rámci ČR, což nejen mi, ale lezení obecně pomohlo a do toho přišla ještě olympiáda.
Už před pár lety bylo lezení docela masovým sportem ve smyslu, kolik lidí lezení na denní bázi praktikuje, ale ten sport samotný byl na okraji jakéhosi mainstreamového zájmu, a to si myslím, že se začíná měnit.
A hodnotíš to z pohledu lezce kladně?
Dle mého názoru je to dobře z toho pohledu, že je lezení na olympiádě. Určitě na této skutečnosti najdeme spoustu negativních a pozitivních stránek, ale kladné argumenty pro mě převládají. Největší strach mají lezci obecně z toho, že se na skalách nepůjde pohnout, ale tomu já nevěřím. Mám pocit, že přibývající množství lezců zadržuje spíše umělá stěna než skály. A když je jedna stěna přeplněná, tak to někdo zpozoruje a postaví novou, trh na to zareaguje.
Zmínil jsi, že jsi byl v TOP 10 sportovců ČR. Jak se dívají oštěpaři, cyklisti a jiné sporty na lezení a lezce?
Přiznám se, že na poprvé jsem se trochu bál, že si tam o mě budou říkat: "To je ten, co dělá divný sport, to lezení ani není sport", ale nakonec to tak nevnímám a dokazuje to podle mě i fakt, že jsem loni získal Cenu Jiřího Gutha-Jarkovského1, která je volena samotnými olympioniky. Zároveň doufám, že mě vnímají jako dříče.
Přijdeš mi jako velký zastánce olympiády s názorem, že každý si může dělat, co ho baví a když jsi lezec "tradicionalista", tak se na olympiádu nebudeš dívat a nemusí ti to vadit...
Přesně tak. My můžeme diskutovat o tom, jestli se to samotné závodní lezení příliš nemění kvůli olympiády, jako například bouldering, který se mění v tady ten "parkourový cirkus", ale nakonec si může každý vybrat, jestli na závody chce jezdit nebo ne.
Jsem zvědavý na to, jestli by tvé případné vítězství na olympiádě mělo podobný dopad jako třeba Nagano, kdy chtělo být každé dítě budoucí Hašek nebo Jágr. Samozřejmě to myslím s nadsázkou...
Těžko predikovat. To, jestli děti, které budou chtít lézt, dosáhnou nějakých výraznějších úspěchů, závisí na tom, jestli k tomu budou mít podmínky a zázemí. České lezení mělo v historii spoustu skvělých individualit, ale nejednalo se o produkt nějakého systému. To byl produkt systému "čistá náhoda" (smích).
A jaké je podle tebe zázemí v Česku?
Velmi se to zlepšuje. Pokud člověk bydlí v Brně, tak má jedny z nejlepších podmínek na světě. Skály jsou trochu dál, ale relativně dosažitelné. Stěny mají dobrou úroveň a je jich tu pět, na kterých můžeš velmi kvalitně zatrénovat. Například Mnichov je plný velkých lezeckých center, které jsou sice dobré pro širokou veřejnost a komerci, ale ne pro trénink. Já si myslím, že z tohoto pohledu je například lepší bydlet v Brně než v Innsbrucku.
Například Mára Holeček tvrdí, že my z Ostravy sice nemáme vyloženě blízko žádné skály, ale to nás právě nutí ochutnat hodně stylů, hodně druhů skal a lezení, což tě v důsledku dělá komplexnějším lezcem. Myslíš, že něco takového funguje i ve sportovním lezení?
Ano, to si myslím, že je hodně důležité. V Brně sice máme Kras, za něj jsem rád a často tam jezdím, ale zároveň se nejedná o tak skvělou oblast, že bych lezl jen tam. To může být problém některých španělských lezců, že se stanou líní jezdit někam jinam, a to by tě pak mohlo omezovat z pohledu lezeckého vývoje. Když lezeš jen v pár oblastech, tak se nenaučíš tolik, jako když lezeš v desítkách různorodých oblastí. A nakonec z pohledu ekologie, o které byla řeč, je to vlastně lepší.
Ty jsi ostatně živoucí důkaz, že je možné na světovou úroveň natrénovat na pár metrech čtverečných překližky...
No, dříve to tedy bylo snadnější natrénovat na světovou úroveň na těch pár metrech. Dnes už si myslím, že by to kvůli změny závodního stylu nešlo.
Díky za rozhovor Adame!
Text: Jan Haráč
Foto: Martin Kaňůrek
1Putovní cena je udělována od roku 1934 nejvýznamnějším sportovním osobnostem nebo sportovním kolektivům za vynikající sportovní výsledky dosažené během kalendářního roku, jež byly dosaženy na nejvýznamnějších a nejprestižnějších mezinárodních sportovních soutěžích. Tuto cenu od roku 1994 každoročně uděluje Český olympijský výbor jako své nejvyšší ocenění.
