Adam je autorem nejtěžší sportovní cesty na světě za 9c, za 8 dní přelezl nejtěžší bigwallovou cestu a je mistr světa v boulderingu i lezení na obtížnost. Co ještě může do všestrannosti přidat? Nadmořskou výšku a odlehlá místa! A chtělo by se mu do toho vůbec? ANO!

Láká tě lezení na cepínech? Ať už ledy, mixy nebo těžký drytool?

Lezení s cepíny mě moc neláká. Rád používám ruce a lezečky, protože mi takový pohyb připadá daleko zajímavější a komplexnější. A to i u drytoolového lezení, kde když se do toho člověk opře, tak pochopí, že většina cest je sekaná a není trvanlivá, protože cepín ten malý chyt časem do určité míry stejně zničí. Lákalo by mě se podívat do vysokých hor a zažít tam nějaký větší alpinismus. Mohl by tam být i kus ledového lezení, ale gró toho lezení by mělo být po skále. Takových stěn je na světě hodně, a kdyby se to spojilo s nějakým prvkem objevování, bylo by to ideální. Úžasná destinace je v tomto směru určitě Grónsko, které mě láká.

Komu se nechce číst, ať se pohodlně usadí a koukne na zkrácenou verzi druhé části rozhovoru:)

Kromě nároků na lezecký pohyb a sportovní výkon obecně je při takových podnicích nutná vysoká míra houževnatosti a odolnosti vůči podmínkám? Jak jsi na tom například s vnímáním zimy?

Zimu obecně mám rád a myslím, že jsem schopný lézt v poměrně velkém chladu. Málokdy se vystavuji nějakým extrémním podmínkám, protože do této chvíle jsem se věnoval hlavně sportovnímu lezení a tam to nebyla potřeba. Ale mám chuť to zkusit, protože já sám nevím, jak by na to mé tělo reagovalo. Co mě spíše znejišťuje je to, že nedokážu delší dobu fungovat bez většího přísunu jídla, to by mohl být problém (smích).

Každý, kdo trochu jezdí spát do přírody a pohybuje se v horách, má v paměti vrytu nějakou tu nekonečnu noc bez spánku, kterou proklepal zimou a husí kůže mu při té vzpomínce naběhne ještě dnes. Našel bys v paměti nějakou takovou?

Největší dobrodružství bylo, když jsme s tátou vylezli "Nose" na El Capa. Na vršek jsme se dostali kolem půlnoci, zatáhlo se a začalo pršet. Při sestupu jsme se ztratili a bylo jasné, že po tmě cestu nenajdeme. Byli jsme úplně promočení a měli jednu mikinu a větrovku. Museli jsme tak proklepat noc až do rána. To mi asi v životě nebyla větší zima. Další den bych toho moc nepředvedl (smích).

El Capitan - 900 m vysoká skalní stěna v západní části Yosemitského údolí v kalifornském pohoří Sierra Nevada.

Jakým způsobem ty sám realizuješ těžké výstupy v yosemitských bigwallech? Máš za sebou support, který ti pomáhá se vším ostatním kromě tvého lezení jako například tahání "haulbagu" apod.?

Spoléhám se na úplný support. Když si vezmeme můj úspěch na Dawn Wallu, tak tam Pavel Blažek odtahal téměř všechno a v úspěchu to hrálo důležitou roli. Je třeba veřejně říct, že to je součástí výstupového stylu. Jasně, kdybych si to odtahal sám, byl by výkon daleko hodnotnější, ale touto skutečností jsem se nikdy netajil, aspoň mám ten pocit (smích).

Samozřejmě vnímám, že kdyby se něco podobného dělo v Patagonii, tak je to na stylu velká kaňka, ale na tom El Capitanovi se to bere jako skalkařina a ten support je při takových projektech téměř očekávaný.

Nelezecká veřejnost, možná i lezecká, vnímá spaní v porta ledge (závěsný stan do stěn), ve spacáku, vysoko nad zemí jako symbol lezení. Vnímáš to i ty nějak speciálně nebo se pro tebe jedná o rutinu a spíše komplikaci v komfortu?

Spaní na porta ledge mě baví, ale na El Capitanovi to nebylo nějaké velké dobrodružství. Pořád jsi kousek nad autem a víš, že po pár slaněních můžeš být ve veškerém komfortu. Něco jiného by bylo spaní v porta ledge někde v Patagonii.

Portaledge - závěsný stan používaný při lezení vysokých stěn.

Naposledy sis takové spaní užil na podzim při tripu napříč Severní a Jižní Amerikou. Jaké bylo zvykat si na různá prostředí Utahu, Yosemit nebo Chile.  Měl jsi tam s sebou náš péřový spacák Patizon G1200, což je nejteplejší model, který nabízíme, tak by mě zajímalo, jestli ti vyhovoval v tak různorodém prostředí.

Byli jsme tam v listopadu, takže v USA byla celkově docela zima, kromě Yosemit. Tam jsme ale spali dole v údolí v "Camp 4", což je podle mě jedno z nejchladnějších míst Yosemit obecně. Když se blíží zima, tak tam sluníčko zasvítí jen na pár hodin denně, vzhledem k okolním kilometrovým stěnám. Drží se tam zima, i když na vršcích kolem je teplo. Být tam dlouho je trochu depresivní a ten teplý spacák se mi hodil. Další zastávka byla ve Smith Rocku, kde teplota po ránu klesala až k -10 °C a v Utahu taky přes noc mrzlo, opět se teplý spacák hodil. V Chile jsme vzhledem k poloze na jižní polokouli byli v jejich kalendářním jaře, ale zase v relativně vysoké nadmořské výšce, takže chladné noci byly opět rutinou.

Někdy je třeba dát si rest a těšit se do spacáku i když je +20 ;D

V Patizonu se snažíme dbát na etické principy a zodpovědný přístup vzhledem k životnímu prostředí. Příkladem může být čištění peří biodegradací a ne chemicky, peří máme opatřeno certifikátem RDS (responsible down system), dále použití šetrnějšího DWR C6, výroba v Beskydech v kvalitních pracovních podmínkách a spousta dalších maličkostí od vizitek z recyklovaného papíru až po výběr dodavatele energie do kanceláře. Vybíráš si firmy/značky, se kterými spolupracuješ také na základě těchto měřítek?

Ano, je to pro mě důležité, jak z hlediska sponzorů, tak produktů, které používám. Obecně je důležité na ekologii dbát, ale rozumně. Je třeba se dívat, kde to dává smysl a kde ne. Narážím například na nákup "bio hrušky", která je sice bio, ale je dovezena z Nového Zélandu, tak to smysl moc nedává a raději si koupím "průmyslově" vyprodukovanou hrušku z Česka.

‌                                                                        

Řešíš dané téma také v osobní rovině? Konkrétně například cestování a životní styl?

Znepokojuje mě to, protože si uvědomuji, že má uhlíková stopa je velká. Zatím jsem nedospěl do fáze, že bych se chtěl v tomto ohledu omezovat, ale akceptuji, že mé chování je svým způsobem egoistické. Snažím se to kompenzovat třeba tím, že přemýšlím nad tím, co kupuji.

Musím říct, že z pohledu výrobce to není vždy lehké chovat se ekologicky. Libí se mi hláška, že dané kroky musí být "EKO-LOGICKÉ". Ty sám bys chtěl někdy mít vlastní outdoorovou nebo lezeckou značku?

Používám hodně výbavy, ale nejvíc si myslím, že rozumím problematice podkladu, na kterém se leze, a to jsou lezecké chyty. V této sféře dokážu velmi přesně rozlišit, co je dobrý/špatný chyt a proč tomu tak je, zatímco ve všem ostatním vybavení bych se musel hodně dovzdělávat. Příkladem mohou být lezečky, kde jsem schopný říct, co mi sedí a co ne, ale proč tomu tak je a jak to můžu změnit, ti neřeknu.

Co tě na spacáku Patizon zaujalo?

Určitě to byl poloautomatický zip, u kterého se mi kromě jednoduchého rozepínání líbilo, že jsem si ho mohl zamknout v jakékoliv části délky zipu a nemusel jsem řešit to, co u jiných spacáků, kde se v půlce noci budíš zimou, protože se ti celý zip rozjede až ke kotníkům. To je geniální řešení.

Díky za rozhovor!

‌                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                

Text: Jan Haráč

Foto: Martin Kaňourek, Pavel Blažek