To jsem si takhle jednou potřeboval vyčistit hlavu. Odpojit se od všeho pracovního, od všeho online, od všech těch ruchů města a života v něm. Potřeboval jsem na chvíli vstoupit do světa jednoduchosti, kde se známému citátu "dokonalosti je dosaženo, až když není co ubrat" dostává naprostého naplnění.
Vybral jsem si Slovinsko, protože to tam mám rád. A i cesta tam je jednoduchá, v podstatě pořád po dálnici. Vybral jsem si hory, Kamnicko-Savinjské Alpy, kde v dubnu moc lidí nebude. Tam bude všechno taky hezky jednoduchý. Člověk jenom řeší kdy a co bude jíst, jestli mu je teplo nebo zima, a pak kde bude spát.
Tu poslední věc jsem taky vyřešil v duchu jednoduchosti. Našel jsem si totiž nádhernou novou bivakovací boudu: Bivak pod Skuto. Architektonický skvost, který v sobě nese právě to, za čím jsem jel. Jednoduchost.
Ostře řezané tvary dřevěného opláštění, trojité sklo na kratších stranách, dřevěné pryčny. Okolo jen jarní firn, nádherné kopce a kavče alpské, které se prohání ve větru a snaží se ulovit kus žvance. Jak jednoduše ten let vypadá...
Musím ale uznat, že batoh, který jsem nahoru vyvlekl, pár vad na kráse měl a k jednoduchosti se nedal přirovnat ani můj pohyb vzhůru. Přeci jen to byla slušná porce výškových metrů a abych té jednoduchosti nebyl přesycen, vzal jsem si s sebou propriety na tři moje nejoblíbenější činnosti:
- Lezení
- Focení
- Kávu
Je tedy nasnadě, že jsem na místě chtěl nějakou dobu zůstat. Aspoň tři dny. Tři dny samoty, klidu, jednoduchosti a tudíž i krásy.
A tak ano, kromě čtení a pití kávy jsem samozřejmě chtěl hlavně lézt - tedy alespoň do té míry, co mi moje aktuální forma v kombinaci se sólolezením dovolí. I tady jsem měl v podstatě jednoduchou volbu. Jako zahřívací kolo jsem si vybral vršek se jménem Turska Gora. Nádherný zaoblený sněhový hřeben, nádherné převěje a po cestě neskutečná skrytá zákoutí Kamnicko-Savinjských Alp, která mě okouzlila.
V ten moment jsem měl pro daný den hotovo. Odpoledne bylo teplo a jak to tak u jarních dní v horách bývá, ze svahů jezdily malé lavinky jako tramvaj ve špičce. V ten moment nebylo nic jednoduššího, než si užívat samoty na tak nádherném místě... s foťákem v ruce.
Ten večer ale moje samota skončila. Na bivak dorazil postarší Slovinec, taktéž hledající trochu klidu a samoty. Docela hezky jsme si popovídali a než jsme šli spát, domluvili jsme se také, že se ráno sejdeme na vršku Kranjske Rinky. On půjde normální cestou, já si vyhlédl žlab spadající přímo z vrcholku dolů. 50 stupňů sklon a kousek trojkového lezení bude na jeden cepín tak akorát. Prostě to bude zase pěkně jednoduché.
Ráno mlčky vstáváme, oba, já vyrážím o trochu dřív, loučíme se jen pokynutím hlavy. Je nádherný východ slunce a já si zase užívám tu samotu, to ticho hor, které protíná jen křupání firnu pod mačkami a občasný záchvěv větru.
Pomalu stoupám, fotím, stoupám, svah se napřimuje. Jde to lehce, krásně, až se sám musím smát, jaká je to paráda. Těsně před koncem žlabu uhýbám do krátkého mixového úseku, abych se ideálně vynořil přímo na vršku Rinky. A to se mi i daří, jsem tam asi o 5 minut později než můj slovinský přítel.
Na vršku toho opět moc nenapovídáme. Jen se usmějeme, podáme si ruku a domluvíme se, že zbytek dne polezeme tak nějak spolu. Rinka má totiž další 3 vrcholky, které zvládneme za hodinu nebo dvě oblézt. Počasí je skvostné, užívám si tedy focení - na kterém je dokonce lezec. Krásné rozbití solitérnosti, které jsme si vlatně tak trochu přál.
Po oblezení všech vršků masivu Rinka ještě společně lezeme na Turskou Goru. Mlčky, přesto můžu říct, že jsme si spolu parádně pokecali. Oba jsme si rozuměli, a nebylo k tomu potřeba mnoho slov.
Z Turské Gory zpátky k bivaku už to bylo zase za velkého tepla. A krásné počasí očividně vyhnalo lidi do hor i v pracovním týdnu, okolo se začínají rojit postavičky směřující k téhle nádherné horské útulně.
Tak jo, je čas se zase posunout jinam, kde na mě čeká trocha jednoduchosti.
V duchu #spytlemven jsem s sebou měl model Patizon 2:500. Ten aktuálně nahradil lehčí model Patizon G400. Sepsal a nafotil: PioletProduction.com
