Po půl roce spolu jsme si řekli, že bychom někam mohli vyrazit. A protože jsme oba vždycky chtěli do Skotska, volba padla na ostrov Skye. Trail, který ho přetíná z jihu na sever, je tak akorát. Ne moc krátký, aby se tam vůbec oplatilo jezdit, ne moc dlouhý, aby byla potíž vzít si dovolenou.

Jde se pohodovým tempem sedm dní, převýšení není nijak strašné, ale pořád jsou to kopce a pořád je to sedm dní s batohem na zádech. Nedostatku vody se bát nemusíme, ale jídlo poneseme minimálně na čtyři dny a k tomu je třeba vzít v potaz nevyzpytatelné skotské počasí, které je schopné předvést všechny čtyři roční doby v jednom odpoledni. Vytahuji tedy výbavu, vážím a přepočítávám.

Základem je malý (40l) batoh a limit patnácti kilo, který určuje, kdy se popruhy začnou prověšovat a batoh se stává nenositelným. Nedbám tedy rad zkušených, kteří varují před silným větrem, a místo stanu beru tarp.

Další je na řadě spacák. V letním bych nejspíš za vlahých skotských nocí zmrzla a zimní zas váží kilo a půl. Po nekonečném brouzdání po netu, vybírání, zvažování a porovnávání volba padá na Patizon G 400. Jsem trochu na vážkách, přeci jen jsem zmrzlina a bojím se, že pokud teplota klesne pod šest stupňů, které avizují meteorologové, budu klepat kosu. Nakonec se ale nechám zlákat nízkou váhou a fantastickou žlutou barvou vnitřku (v ní přece musí být teplo!) a beru ho.

Ze zbytku výbavy vyházím přebytečná trika, nechávám kraťasy pro lepší dny a membránové kalhoty pro horší. Mikina, bunda a péřovka jedou vždycky. Boty si po kratším váhání beru běžecké trailové; všechny boty jednoho dne promoknout a tyhle aspoň rychle schnou.

Z Edinburgu se na Skye přepravujeme vlakem, posledních pár kilometrů do Broadfordu, kde trail začíná, pak stopujeme. Trail se dá jít dvěma směry. Oficiální verze je od severu na jih – z divočiny do civilizace, my ale naschvál volíme postup opačný. Jednak bychom měli mít větší část cesty vítr v zádech a jednak si chceme nejkrásnější výhledy nechat na konec, abychom se měli na co těšit.

První etapa se nám jde dobře. Kopce se vlní, moře šumí a na zelené trávě jsou rozeseté malé bílé ovečky. Bukolika jako vyšitá. Dokud nepřijde první déšť. Zrovna fotíme bojácná jehňátka, když se k nám od obzoru začnou přibližovat šedé mraky. V duchu odhaduji kolik máme času. Správná odpověď je „tolik, než si David stačí vytáhnout z batohu nepromokavé kalhoty, ale už ne dost na to, aby si je stihl obléknout“.

Jak déšť přišel, tak také ale odešel a po zbytek dne už je hezky. Obědváme na rozvalinách staré osady, jejíž obyvatelé byli před lety vyhnáni Brity, kteří se rozhodli, že u rozeklaného pobřeží budou chovat ovce a žádný skotský usedlík jim v tom nezabrání. Přímořský větřík nás v mezičase vyfénuje, takže kolem pobřeží již vyrážíme v relativním suchu. Výhledy a četné vodopády nám dávají brzy zapomenout na rozmarné počasí. Až do večera, kdy opět začne poprchávat a hlavně – foukat.

„Základem jak strávit úspěšnou noc v tarpu, je dobře ho postavit,“ poučuji Davida, „hlavně někde v závětří,“ dodávám, kdyby to nepochopil. Když dojdeme na zamýšlené tábořiště,  které tvoří otevřená pláň, kam až oko dohlédne, je trapné ticho rušeno jen skučením větru. Nakonec tarp drží, skoro se nehne. Co mě ale trápí víc je spacák. Teploměr sice hlásí šest stupňů, ale vítr sráží pocitově teplotu níž a ani nízko postavený tarp člověka před silným větrem docela neochrání. Lezu do spacáku s obavami, péřovku si radši nechávám.

Budím se uprostřed noci, je třeba upravit spací systém. Vrtím se ve spacáku a sundavám jak péřovku, tak podvlíkačky. Je mi horko. Díky Bohu.

Druhý den svítí slunce, po větru ani památky. Pozvolna stoupáme na nejvyšší vrchol Skye Blá Bheinn. Jde se dobře a po cestě jsou nádherné výhledy na hory a moře kolem. Sestup je pak o něco větší výzvou, neboť se jedná o nekonečný šotolinový svah, který dá pěkně zabrat morálce i kolenům. Na konci ale čeká písčitá pláž a moře. Koupeme se, sbíráme vyplavené dřevo a navečer rozděláváme ohýnek. Ve Skotsku je tak krásně!

Třetí den je pod mrakem. Vstáváme brzy, rychle balíme a vyrážíme na cestu, než to spadne. Před námi je totiž obávaný úsek cesty, tzv. Bad Step, který chceme zdolat za sucha, neboť podle popisů z internetu se jedná o lezeckou cestu obtížnosti minimálně 6.

Když po dvou hodinách dorazíme ke skále, je stále ještě sucho. Neohroženě tedy šplháme vzhůru na rajbas. Nic nás nemůže zastavit. Tedy až na výletní loď, která přiráží k pobřeží. Po chvíli zuřivé gestikulace a výkřiků vyrozumíme, že se máme vrátit z našeho free solo dolů a jít po pěšince označené mužíky, kterou jsme zcela přehlídli. V zádumčivém mlčení prolézáme spárou, jíž bychom si ani nevšimli, kdyby na ni někdo neukázal prstem a neřekl „to je ono“.

Za Bad Stepem se rozprostírá jezero Coruisk, na které je krásný pohled ze sedla Sgurr Hain, na jehož druhé straně se táhne dlouhé, vyprahlé údolí, připomínající spíš Divoký západ než Skotsko. Proměnlivost krajiny nás nepřestává bavit a udivovat. Navíc navzdory předpovědi počasí drží a kilometry do nejbližší vesnice Sligachan se krájí samy.

Nad Sligachanem už ale bouří a před námi jsou kilometry asfaltu. Do městečka Portree se rozhodneme stopovat. V přístavu ještě stihneme fish and chips, než nás mraky doženou. Je čas najít místo na stan. Máme tip na travnatý plácek u lavičky, ale je to na pobřeží, otevřené k moři, z něhož vítr žene mraky přímo k nám. Jsme tedy pevně rozhodnuti najít jakékoliv jiné místo. Trvá to hodinu a půl, než projdeme kopec, les, cizí zahradu, pastvinu pro koně a pamětní místo obšancované cedulemi hlásajícími „žádné stanování“, „žádný camping“ a „rozhodně ne žádný camping“, abychom se vrátili zpátky na plácek u lavičky. S obavami zatěžkáváme tarp kameny, leháme si a čekáme. Bouřka dorazí o deset minut později. Stěny tarpu se naklánějí, kondenzovaná pára stříká na všechny strany. Péřové spacáky hřejí, ale člověk v nich nesmí zmoknout. Jaký blb by si ale postavil stan tak, aby v péřáku zmoknul...

Ráno se probouzím do deště, nohy mám ale v suchu. Voděodputivá úprava noční kuropění přežila, spacák je jen trochu navlhlý. Balíme a míříme do kavárny, abychom se najedli, ohřáli a rozhodli se co dál. Předpověď na další dva dny nevypadá ani trochu příznivě. Blíží se silný vítr s deštěm a nás čeká přechod útesů.

Horká káva, brownies a nečas za okny nás zláká k tomu, že si odhlasujeme den volna a kavárenského povalování. Vydrží nám to asi tak tři hodiny, než přijde postarší týpek, který právě přešel útesy táhnoucí se od Old Man Storru do Portree. Vyměníme si krátký pohled a balíme. Když to zvládl on, zvládneme to taky.

Cesta je náročná, ale dá se. Moc toho sice nevidíme, ale o to větší radost zažíváme, když se mraky na chvíli protrhají a nám se naskytnou dechberoucí pohledy na pásy vápencových útesů.  Člověk si po určité chvíli zvykne na déšť, vítr i permanentní mokro v botách a nastupuje pokora a zen.

Už jsme téměř u cíle, když se cesta začne ztrácet. Chvíli  ji hledáme pomocí mapy a kompasu, chvíli tápeme, chvíli jdeme po ovčích stezkách, které se náhodně objevují a zase mizí. Vidíme už silnici a baráky a tak se rozhodneme zkrátit si to přímo rovně. Chyba. Zapadáme místy po kolena do rozmáčené půdy, smráká se, neustále prší a fouká. Mojí vysloužilé membránovce (bude hezky, to ještě zvládne), dochází dech a mě s ní. Jakmile je oblečení mokré přichází skutečná zima.

Bloudíme v mokřadech asi hodinu a půl, než dorazíme k barákům. Máme tip na místo u přehrady, kde se dá po soumraku zašít, ale jsem promrzlá a mokrá, pochybuju, že se dokážu potulovat kolem dokud nepadne tma. Po krátké poradě svižně zamíříme na parkoviště s veřejnými toaletami. Všichni turisté jsou pryč, místo zeje prázdnotou a tak bryskně obsazujeme přebalovací místnost, kde nás asi o hodinu později překvapuje nazrzlý týpek – nebo my spíš jeho.

„Jé, aha. Venku je ale nečas, co?“ vzpamatovává se rychle a my horlivě přitakáváme.

„Klidně si tu, mládežníci, ustelte, akorát tu ráno v devět budu muset uklidit.“

Slibujeme, že tou dobou už budeme za sedmero horami i s krkavci, a když utichne rachot motoru, začneme sušit. Tarp, tyvek a bundy přivazujeme na patníky. Pořád ještě brutálně fouká a vlající věci v narůžovělém západu slunce vypadají vskutku malebně.

Ráno vítr protrhá mlhu halící Old Man Storr. Výhledy jsou krásné a zdá se, že když to kousneme, tak to půjde. Oblečení je suché, slunce občas vykoukne a my jsme plni odhodlání. Věříme, že nejtěžší desetihodinovou etapu po vrcholcích útesů dneska zdoláme. Optimismus střídá skepse podle toho, jestli zrovna můžeme jít nebo vítr zesílí natolik, že to zkrátka nejde. Několikrát padne otázka, zda to přeci jenom neotočit, ale porážku uznáme, až když přijdou kroupy a neproniknutelná mlha. Vytahujeme gps a kompas a tápeme zpátky.

Když se vrátíme k Old Man Storr, váháme, co dál. Nakonec se uchýlíme opět ke stopování. Chvíli to trvá, ale ukáže se, že na Damiena si stálo za to počkat. Damien je francouzský fotograf, který je zamilovaný do Skotska, a sbírá materiál pro svoji fotoknihu. Večer paříme v jeho dodávce a netrvá dlouho než slovo dá slovo, že s ním ve čtyři ráno vyrazíme na východ slunce. Jdeme spát brzy. Má pršet jen krátce kolem půlnoci, doufáme, že budeme balit suchý tarp.

Chčije od desíti do tří. Vítr fouká ze všech stran a to jsme si tentokrát vybrali místo v závětří. Voda je všude, jde do tuhého. Můj spacák odolává dlouho, provlhne jen v nohách někdy nad ránem, David je na tom ve starém spacáku o dost hůř. Snáší to ale statečně. Já se krčím v horní půlce pytle (ještě že je tak prostorná) a jsem ráda, že vstáváme ve čtyři.

Pochmurnou náladu nám zvedá horký čaj a východ slunce nad Quiraingem. Quiraing je jedno z nejkrásnějších míst Skye nebo možná Skotska nebo možná světa. Je to magická krajina útesů a skalních útvarů, řek a meandrujících cest, ovcí potulujících se po zelených pahrbcích, nekonečně vysokého nebe a nízkých mraků. Přestože samotný východ slunce není žádná epika, na celém místě v ranním tichu a klidu těsně před tím, než svět procitne, je něco magického. Člověka to naplňuje tichou bázní, pokorou a vděčností, že tam může být a vidět to.

Loučíme se s Damienem a vydáváme se na poslední část cesty. Z Quiraingu sestupujeme k moři. To už je opět nádherně, obloha je vymetená a neskutečně modrá. Po útesech se kráčí lehce a u legendární boothy The Lookout jsme už v půl druhé.

Dáváme sušit mokré věci, sedáme si před přístřešek, hledíme na nejsevernější cíp ostrova a teplo nás ukolébá ke spánku. Vzbudí nás až příchod dalších chodců. Vyměňujeme si historky, pijeme, tančíme. V podvečer se jdeme projít dolů na pláž. Je to zvláštní pocit být najednou na konci cesty. A přestože je to pocit opojný, nakonec uznáme, že měl Buddha pravdu – u některých cest nejde o cíl.

Sepsala spokojená uživatelka spacáku Patizon G 400 Kateřina Špirochová.