Bídná zima je něco, na co se v našich zeměpisných šířkách budeme muset asi tak trochu připravit. Lepší to bude spíš vyjímečně. Na druhou stranu, některé kopce nedaleko za humny nabízí přívětivé neledovcové terény a sníh tam je. Sice ho taky není vždycky přehršel, ale je to víc, než u nás.
Ať žijí Mrtvé hory!
Totes Gebirge - tedy Mrtvé hory - jsou z Česka opravdu co by kamenem dohodil (a zbytek dokopl kočkou, jak se tak říká...). Skoro až na místo jedete po dálnici a tak je cesta opravdu rychlá a pohodlná. A protože Totesky nejsou jenom Grosser Priel a Spitzmauer, podíváme se do jejich východní části. Té vévodí vrcholek Warscheneck (2 388 m) a pod ním dvě dobře situované horské chaty - Zellerhütte & Dümlerhütte. A na to, abyste se v oblasti řádně vyřádili, vám stačí víkend.
Večerní výstup na chatu Zellehütte začnete na parkovišti v zatáčce. Ano, to parkoviště se tak jmenuje a je zadarmo, protože v jeho blízkosti nenajdete žádný skiareál. Příjemné i pro ty, co by si řekli, že by tu zaparkovali dodávku s postelí.
I za sněhově slabší zimy se nám daří jít na lyžích už od auta. Na chatu je to 4,5 km a celkově poctivých 800 výškových metrů. Čeká na vás ale parádně zrekonstruovaná chata, příjemný personál a ceny ubytování na mírné úrovni. To chceš. Výstupovou trasu najdeš tady.
Co si vzít na skialpový přechod z chaty na chatu?
- Patizon ReLight 150 (teď v akci se slevou 30 %)
- Patizon Liner
- Patizon Merino Beanie
Warscheneck & plnohodnotný skialpinismus
I když nejsou Mrtvé hory kdovíjak vysoké, umí svým reliéfem vykouzlit místa, kde budete muset trochu zabrat a vystavit se i několika exponovaným úsekům.
Výstup na nejvyšší vrchol oblasti - Warscheneck (2 388 m) není nijak zrádný. Nejprve se cik-cak vymotáte prudkým svahem z lesa a pak už jen mírně stoupáte dobře značenou trasou k čím dál jasnějšímu vrcholu, který zdobí obrosvský, kříž. Jak jinak v Rakousku, žejo?
Sněhu nemáme mnoho a protože je tahle část hory hodně odkrytá, je často vyfoukáno až na kameny. Je tedy potřeba si dávat trochu pozor na lyže a rozhodně nestojí za to sjíždět dolů stejnou trasou. Za to by vám skluznice nepoděkovaly.
K vrcholku je to z chaty zase nějakých 800 výškových a vzdálenostně zhruba 4 km. Pomalu se vám začnou otevírat pohledy na všechny strany a za pěkného počasí je o co stát. Nejen pohled k severo-západu, kde se tyčí Grosser Priel a Spitzmauer, ale také na jih, kde se předc vámi vynoří celé Nízké Taury.
Na vršku najdete obligátní kříž, začne foukat a stojí za to si tedy přibalit lehkou péřovku - v našem případě Patizon ReLight 150 pro chlapa a pro zimomřivější dámu ReLight 200.
Od kříže se rozhodujeme pokračovat po hřebeni na západ - abychom se dostali až na jeho konec, kde se nachází ideální jižní svah na sjezd. Je bez skal a s mírnějším sklonem. Po hřebeni se dá jít do určité míry s lyžemi, ale v jeden moment je budete muset hodit na batoh a dokonce překonat krátkou lezeckou pasáž zajištěnou ocelovým lanem. Nic dramatického, spíš hezké zpestření už tak parádní tůry.
Po sjezdu z hřebenu se traverzuje zpět na východ pod celým masivem Warschenecku - kam až to jde tak bez pásů, pak už zase chvíli na nich, dokud se nedostanete ke sjezdovkám areálu Wurzeralm. Malé lyžařské středisko, po jehož pistách sjedete níž, abyste si na závěr dne dali pořádnou nálož výškových metrů navíc.
Abyste se dostali k Dümlerhütte, musíte totiž přejít zpátky přes hřeben. Ideální je na to sedlo pod signifikantní skalní stěnou Rote Wand. V nohách už něco máte, ale trasa je to pěkná a bude vám to chutnat. Ze sedla k chatě pak sjedete parádním údolím Stofferkar (ne jako my hřebenem!). A máte v nohách 16 km, 1500 výškových nahoru a to samé dolů. Vítá vás Dümlerhütte.
Celou trasu tohoto dne najdete tady.
Mrtvý muž naživo - výstup na Toter Mann
Další den ráno by teoreticky stačilo jen tak sklouzat do údolí a bylo by hotovo. Ale to by byla víc než škoda. Naším cílem bude nejdřív sedlo, ze kterého jsme den předtím sjeli k chatě, a poté výstup hřebenem na vrcholek Toter Mann (2 137 m).
Stoupání údolím je pěkné a není strmé, v sedle ani nefouká a tak se suneme hranou hřebene výš a výš. V několika pasážích musí lyže na batoh, je to příliš prudké, ale mačky ani cepín jsme zatím nepotřebovali (ale rozhodně mějte obojí s sebou)! Nejprudší pasáž končí ve zhruba 2 000 m a pak už se na samotný vrchol stoupá mírněji.
Teď přichází to nejzajímavější. Kdo je odvážný a vybavený mačkami, cepínem a případně úvazkem a lanem, ať se pokusí sestoupit do Grasseggerkar a jím si užít parádní sjezd. Musí ale překonat skalní pás a zajistit se sám. My jsme proto zvolili variantu sjezdu po severním hřebeni a nakonec do Grasseggerkaru sestoupili níž. Schválně píšeme sestoupili, neboť to, kudy jsme sestupovali, se na lyžích moc sjet nedalo :)
Následující lyžování ale už bylo pěkné, stejně tak jako napojení se na svážnicovou cestu a pak i turistickou značku, po které jsme sestuopili a zlyžovali zpět k autu.
Celý den měl 13 km, nastoupali jsme asi 750 výškových metrů a dolů sjeli 1500 vm. Celou naši trasu tohoto dne najdete tady.
Sepsal a nafotil Ondra (pioletproduction.com)
