Severní stěna Grand Jorasses

Mohutná a věhlasná severní stěna v oblasti Mont Blancu láká každého alpinistu. Stejně tak lákala i našeho ambasadora Dannyho Menšíka. Zde je jeho svědectví z průstupu Crozovým pilířem.

Pašování salámu severkou Grandes Jorasses do Itálie

S Jankem Smoleněm a Peťou Víchou se nám osvědčilo zimní lezení ve třech. Jeden leze, druhý jistí, třetí dělá svačinky, je legrace a psychická zátěž se tak nějak rozmělní mezi všechny.

Letos se nám podařilo sladit sraz na krásné počasí dlouho trvající anticyklóny v Chamonix. Smolo nadhodil ideu severky Jorassů, nikdo neprotestoval, a tak jsme šli. Nikdo znás tuhle stěnu z alpské trilogie nikdy nelezl. Smolko měl v hlavně primárně cestu Japonským kuloár, ale ten byl úplně suchý, ostatně jako drtivá většina stěny, a tak jsme zvolili nejlépe podmínkově vypadající linku, Slovinskou cestu v kombinaci s dolezem Crozova pilíře. Cílem bylo užít si atmosféru velké stěny, v klidu a hezky si zalézt a netrápit se časem ani hladem.

Řekli jsme si, že si to uděláme hezký, a tak jsme to první den vzali na lyžích sjezdem z Aiguille du Midi přes La Vallée Blanche k ledovci Leschaux, kterým jsme vyšlapali pod stěnu, kde jsme zabivakovali. Moc jsme nevěděli jak to bude těžké, ani jak dlouho to potrvá, tak jsme počítali s bivakem ve stěně a ještě dalším na vrcholu, kdyby už bylo moc teplo na sestup přes den. Zároveň jsme nechtěli do bivaku dolézt ve tři odpoledne a tam čumět a čekat, takže jsme vyrazili ráno v klidu před 6h a cca v 7h jsme přelezli odtrhovku.

Do poloviny stěny to bylo velmi lehké lezení v perfektním polystyrénovém sněhu a náramně to odsýpalo. Později přišly nějaké sušší mixové délky, na které jsme se upřímně těšili, protože už nás z toho skřípání cepínů ve firnu bolely uši! Ve vrchní části to pak postupně gradovalo, čím víš, tím byl sníh více sypký, a skála volnější.

Grand Jorasses: Croz Spur (Slovenian start): ED1, WI4, M6+, 1200 m

Danny si do severky sbalil: ultralehkou ale extrémně teplou péřovku ReLight 200 a lehoučký třísezoňák Patizon G 400. No při těhle teplotách by nám přišlo lepší vzít Patizon G 800 :)

Jak jsme ukrajovali metry stěny, tak bylo jasné, že to vylezeme za den a nemá cenu hledat místo na bivak ve stěně. Stejně jsme na žádnou polici nenarazili a sněhu bylo všude strašně málo. Tam kde by se normálně dalo vykopat alespoň místo na sezení na noc člověk dvakrát kopnul do toho cukru a hned byl na skále. Tři délky před vrcholem jsme zatměli a výrazně zpomalili. Na Péťu akorát vyšlo tahání posledních délek, které byly v největším šrotu a téměř bez ledu. Péťa musel lézt přes volné bloky a kameny jako myšička, aby na nás něco neshodil. V těchto částech nám do zad trochu fičel ledový severní vítr, ale jen co jsme slavnostně dolezli na vrchol, tak na italské straně to byla ta pravá Itálie, krásně ticho, absolutní bezvětří, pouhých -10 C a nádherný pohled na osvícený Courmayeur.

Bylo tu také více sněhu a méně strmý terén vhodný na vykopání místa na spaní. Ve čtyřech tisících, na vrcholu Pointe Croz na Grandes Jorasses, pod jasnou noční oblohou jsme si každý vykopali místečko na spaní a nabalení jak cibule jsme si zalezli do našich lehkých péřových letních pytlů Patizon G 400 a do rána jsme snili o G 800 a klidně i G 1100! Druhý den nám byl odměnou spektakulární východ slunce, osvícené Monte Bianco a šest hodin a necelé tři tisíce výškových metrů vyhlášeného sestupu jižní stranou Jorassů do Courmayeru. Vzhledem k našemu smrtonosnému tempu a mému panickému strachu z hladu jsme ušetřili jeden den a velké množství proviantu, takže se nám podařilo nepozorovaně propašovat do Itálie asi dvě kila francouzského salámu a dalších pochoutek. Díky Smolkovi a Peťovi za další krásný společný výlet. Díky že můžem!

Pac a pusu! Danny