U nás, tedy v Čechách, na Moravě a ve Slezsku si každý z nás rád vyšlápne nějakou tu tisícovku. V Coloradu je magickou číselnou hranicí pro pořádnou vrcholovku 14 000. Stop. Něco přes 4250 metrů. Takových hor tu mají přes 50 a colorádští své „fourteeners“ zbožňují. Přátelé, rodiny, páry i trailoví běžci obsazují parkoviště pod vrcholy třeba už dvě, tři hodiny po půlnoci a s čelovkami míří vzhůru k dalekým výhledům za východu slunce. Vyhýbají se popoledním vedrům a plným parkovištím, sbírají odznáčky za pokořené velikány a na své ulovené „fourteeners“ jsou náležitě pyšní. Nejvíce lidí jsem na trailu potkával právě v jejich bezprostřední blízkosti. Přirozeně jsem si taky musel alespoň jeden takový vrchol vyšlápnout.

Divoký Západ

Vyhnul jsem se největším trhákům, tedy Mount Elbert a Mount Massive a zvolil až San Luis Peak, který je z Colorado trailu nejsnáze dostupný. Ostré a technicky náročné skalní výstupy tady moc nečekejte. Vrchol připomíná spíš Sněžku, než nějaké alpské špičáky. Za odpoledního sluníčka se tak ploužím nekonečným kamenitým svahem a vychutnávám si zážitek řidšího vzduchu. Na vrcholu přehlédnu suchou pánev, kterou mám už naštěstí za sebou a hledím vstříc pohoří San Juans, kde se naopak tu a tam zaleskne sněhová čepička. Při pohledu na západ rozpoznávám i majestátní náhorní plošinu Snow Mesa, kterou budu přecházet nejspíš už zítra. Čeká mě závěrečná část treku, která je zároveň i nejdále od civilizace.

Tábořím v sedle pod horou, po čase si opět dopřeju táborového ohně a pozoruju, jak zlatavá záře zapadajícího slunce ukrajuje stále méně a méně z kamenitého svahu. Stále více vystupuje temný reliéf hory. K večeři servíruju tuňáka v „thajské“ omáčce s bramborovou kaší „quattro formaggi“. Moje nejoblíbenější jídlo na treku. Kontroluju svůj stav. Naposledy jsem se myl před pěti dny, což je naprosto v pohodě. Jídla mám dost, problémy s vodou skončily. Mrzí mě jen protrhlá ponožka, merino, prstová, která je skoro na dva kusy. Jeden takticky přehýbám, abych měl zakryté celé chodidlo alespoň po kotník. Není to nejpohodlnější, ale až příliš jsem si zvykl na jejich výbornou schopnost odvádět pot. Strávím s nimi v tomhle stavu ještě deset dní, než je jako blátem ztuhlý neidentifikovatelný kus zčernalé látky konečně vyhodím do koše. Na puchýře naštěstí netrpím. To je velký štěstí, ty totiž nakonec stojí za největším počtem odpadlíků z Colorado trailu.

Další den, o několik menších sedel dál na trase, se před mnou konečně otevře pohled na Snow Mesa, zvláštní stolovou horu. Sestupuji na její okraj a neustále očima skenuji skaliska nad sebou. Prý se tu totiž hojně vyskytuje puma. Ale, spoiler alert, tady v Coloradu ji nakonec nespatřím. Přechod šest kilometrů dlouhé náhorní plošiny bez stromů je pro mě úplně novým, až magickým zážitkem. Vysokohorská rovinná tundra tu působí skoro nepatřičně. Ostře kontrastuje se špičatými vrcholky v dáli. Papírový průvodce, jak už je jeho dobrým zvykem, varuje před smrtícím nebezpečím bouří na této exponované pláni. Ale období dešťů a bouří si toto léto stále dává se svým příchodem na čas. Hory indiánských lovců kmene Ute (Juteů) v sousedství s Rio Grande Pyramid, ke kterým se pomalu šourám, se tak spíš fatamorganicky vlní v horkém vzduchu.

Po sestupu ze Snow Mesa to netrvá dlouho, než dorazím k silnici v sedle. Už je to pěkná řádka dní, co jsem nedokoupil zásoby jídla a vůbec i představa poctivýho americkýho kafe a burgeru je dost lákavá. Navíc mám zprávy, že tu místní spolky organizují každodenní svozy pro hikery do 30 kilometrů vzdáleného Lake City. Samozřejmě zdarma, takže dneska se obejdu i bez stopování. Na odvoz tu čekáme tři (vlastně mi to připadá jako zázračně vysoké číslo vzhledem k tomu, kolik lidí jsem na treku v posledních dnech potkával). A opravdu, v daný čas se objeví starší pán s obrovským, typicky americkým, pickup truckem a už si to frčíme dolů po serpentinách vstříc údolí. Naskočil jsem si do nákladového prostoru auta, protože jízdu na korbě, ošlehávaný větrem, si až dětsky užívám. Pánovi moc poděkujeme, ale tím vstřícné aktivity spolku vůči hikerům nekončí. Za hodinu se v budově u kostela – překřtěné na „Hiker Center“ - koná komunitní večeře, kam prý musíme dorazit. Hm, tak proč ne. Ubytuju se v přilehlém kempu, kde většina lidí mluví o poznání jinou angličtinou – silným texaským přízvukem – a jdu si prohlédnout toto pozoruhodné městečko.

Vojta se na cestu vybavil: Patizon G 800 & Merino T-Shirt

Lake City je ve skutečnosti spíš vesnička. Centrem prochází jedna asfaltová silnice, po které se sem tam prohánějí ATV (u nás známé jako „čtyřkolky“, tady mají ale většinou podobu mnohem větších silných offroadových vozítek, do kterých se v pohodě vejde čtyřčlenná rodina). Jinak se infrastruktura obce omezuje na prašné nezpevněné cesty, historické centrum zahrnuje asi pět starších domů, přičemž v jednom z nich je centrum deskových her a na zahradě domku naproti se pase velký jelen. Je tu i několik velmi malých dřevěných kostelíků a samozřejmě přehršel amerických vlajek. Z Lake City jsem zatím u vytržení. A můj úžas nekončí. Na komunitní večeři totiž museli dorazit snad všichni obyvatelé městečka. Hemží se to tu dětmi, které pobíhají kolem ohně, obstarožní dámy přinášejí mísy se saláty, ovocem, těstovinami či dorty a obstarožní pánové se soustředí na rozhovory s několika málo přijduvšími hikery. Zažívám tu snad dokonalý opak individualistické mrakodrapové Ameriky Wall Street.

Večeři předchází úvodní slovo, vystupuje charismatický lídr kostelní komunity, přináší děkovná slova a já poprvé váhám, jestli tu vlastně všichni nejsou zhypnotizovaní. Netrpělivé prohlížím řadu stolů, která se dme jídlem. Budu ho mít kolik jen chci! To je po tolika dnech na cestě ohromná radost. „A nyní prosím naše milé hikery, aby předstoupili… ano, pojďte sem před nás.“, vyzývá nás ten slušný pán a dodává „A teď jim prosím dopřejte velký potlesk!“. Moje radost poněkud ochabuje a mísí se s pocity překvapení i studu. Panebože, připravili mi tu večeři a teď mi ještě tleskají za to, že si tu užívám pochodem v krásné přírodě? „Tak prosím ještě jedno kolo aplausu!“, pán nás v tom očividně chce pořádně vykoupat. Pak už jsme naštěstí odkázaní nabrat si podle všeho zasloužené kopce jídla, a to jako první ze všech, a dosyta se najíst.

Večer strávím povídáním s těmito pozoruhodnými lidmi ale i ostatními hikery. Zvlášť mě zaujme dvojce starších dam, přičemž jedné z nich je přes 60 let. Colorado trail jde po delších etapách, ale zvládá to. Tato silná žena desítky let pracovala pro Bureau of Land Management, což je vlastně taková lesní správa, takže v přírodě je jako doma. Ve městečku strávím jen jednu noc. Dobrého pomálu. Cestou zpátky na trasu, samozřejmě komunitním svozem zdarma, se konečně dozvídám, co stojí v pozadí této nevídané podpory trailových tuláků. Starší pán za volantem mi vypravuje, že se v městečku rozhořel spor mezi místními coloradskými starousedlíky a naplaveninou z Texasu. Texasané, jakožto milovníci silných strojů, přivezli svá ATV, jimiž brázdí přilehlé kopce a na jejich popud přichází další a další milovníci hlučných a prach vířících čtyřkolek. Původní místní komunita se proto snaží dokázat, že městečko se může orientovat i na jiný zdroj turistických příjmů – mírumilovné a tiché milovníky přírody. No, hodně štěstí. Pán se loučí s tvrzením, že právě my, hikeři, představujeme budoucnost USA: „Ty jako Evropan sice o něco o míň, ale vlastně taky. Pověz mi, mají lidé u vás rádi ATV?“.

Jo, těšil jsem se na civilizaci, ale teď když jsem zpátky na trailu, jsem ještě mnohem šťastnější. V tuhle chvíli to sice nevím, ale čekají mě snad tři nejkrásnější dny celé cesty. Vysokohorská krajina nad hranicí lesa plná zelených údolí, sněhových políček, množství malých potůčků a vodopádů, nad kterými ční skalisté vrcholky, ne tolik ostré a dramatické, ale spíš dobrosrdečně rozvalené jeden vedle druhého v osiřelé zemi. Spím taky v dosud nejvyšší nadmořské výšce, necelých 4 tisících metrech. Pro velký úspěch si tu u východu slunce natáčím sám sebe, jak balím milovaný spacák a stan. Ani tady nahoře mě nezklamali. O 35 kilometrů chůze později zjišťuju, že jsem v tom ranním zmatku v trávě zapomněl pytlík se stanovými kolíky. Po třech týdnech cesty tak konečně došlo i na „jsem sakra idiot“ moment. Je to trochu hořkosladký konec nejkrásnějšího dne, kdy jsem v dálce pozoroval stádo o stovkách kusů jelení zvěře, prošel nejvyšším bodem Colorado trailu (když nepočítám nepovinný San Luis Peak) a měl tuhle pěknou zelenou divočinu celou sám pro sebe. A tak svůj další kemp ve 4 tisících strávím ve stanu obloženým kameny a modlím se, aby se ve větru o ostré hrany nějak nepotrhal.

Ráno scházím k prameni řeky Rio Grande a vybavuju si všechny ty otravné trempské písničky, které jsem vždycky spíš nesnášel. Ale teď je to pro mě žitá realita, procházím krajem, který patřil indiánským kmenům (a Juteové opravdu na fotkách vypadají jako vystřižení z máyovek) a dokonce cestou narazím i na rozvaliny stříbrného dolu. Z rozpadlých dřevěných trámů budovy trčí minimálně sto let staré hřebíky a skoro mi až poskočí srdce – z toho by byly perfektní stanové kolíky! S nadšením se vrhnu do rabování dost možná historické památky, mumlám si něco o tom, že „český krájanek si ve světě poradí“ a vypáčím z rozvalin chaty osm dokonalých dlouhých hřebů. Fungují perfektně. A vydrží mi až do konce cesty.

Bylo to velké štěstí, na další civilizaci totiž narážím zase až za pár dní. Městečko Silverton je dokonalý skanzen divokého západu, barevné domky, saloony, stará železnice pod horami, honosná budova soudu a radnice, široká hlavní třída, která přímo láká k duelu pistolníků - prostě veškerá občanská vybavenost doby stříbrné horečky. Není divu, že se tu natáčelo několik klasických Westernů.

Posledních pár dní cesty se pak nese ve znamení loučení. Krajina se opět trochu změnila, země je tu často červená, jako v Utahu, což hezky kontrastuje se zelenými lesy a rozkvetlými loukami. Cestou narážím na několik pěkných jezírek, u kterých se dá kempovat a samozřejmě i další rozpadlý stříbrný důl s kolejnicemi, zrezivělým motorem a sotva se držící kadibudkou s milionovým výhledem. Ani se nenadám a jsem v horkém Durangu. V nohách téměř 500 mil a o 8 kilo lehčí. „Jo, trvalo mi to asi měsíc. S menšími přestávkami.“, vyprávím zaujaté rodině v místním dineru, opravdu klasické americké restauraci, jak má být, s pořádnými smaženými porcemi a nekonečným hrncem kafe. Tahle snídaně bude na ně. A pivo na účet podniku. Tak moc díky!

Sepsal, prošel a nafotil: Vojta Šrámek