„Tak sněhu je ještě dost…“, říkám si vlastně jenom sám pro sebe při pohledu z okýnka letadla brazilské výroby Embraer ERJ-175 na trase Los Angeles – Denver. Sněhová nadílka poslední zimy v Rocky Mountains totiž patřila mezi nejbohatší v posledních dekádách, alespoň co se jara týče. Takže ačkoliv doporučený start thru-hiku Colorado Trail bývá 1. července, letos organizace, která téměř 800 kilometrů dlouhou pěšinu spravuje, vydala doporučení se ještě dva týdny na startu pozdržet. Můj problém je, že plánuju vyrazit 23. června. A tak s mixem vzrušení a nejistoty shlížím na zasněžené svahy a marně hledám náznaky dlouhých hřebenů, po kterých by se příjemně putovalo. Hory se ale shlukují do hvězdicovitých tvarů a mně je jasné, že mě čeká nekonečná řada výstupů a sestupů.

Žádná líbivá hřebenovka. Dlouho očekávané dobrodružství, putování krajem indiánských lovců jeleních stád a ozvěn stříbrné horečky, se už nezadržitelně blíží.

Je Colorado Trail nejvýše položený z dlouhých treků USA mimo Aljašku? Otázka, na kterou se těžko odpovídá. Rozhodně ale patří mezi nejkratší trasy, které se dají ještě označit za „dálkové“. Měří 491 mil, tedy asi 790 kilometrů. Zhruba. Podle variant, které zvolíte. K tomu se ale dostanu až v další části vyprávění. Značnou porci mil sdílí Colorado Trail s Continental Divide Trail, tedy východnější sestrou Pacifické hřebenovky, které ještě s Apalačskou stezkou tvoří Triple Crown, tedy trojici nejprestižnějších dálkových tras v USA. Coloradský úsek přes Skalisté hory je pak nejvýše položeným segmentem z této celé „koruny hor Spojených států“. Pod 3000 metry nad mořem moc času nestrávím. Kolik to celé zabere? Čtyři až šest týdnů. Vybíral jsem trek, který vydá zhruba na měsíc, provede mě rozmanitým terénem, a zároveň mi bude dostatečnou výzvou.

Letadlo dosedá na runway v krajině, kterou tvoří téměř dokonalá severojižní přímka, na níž se lámou nekonečné roviny východu s horami západu. Můj přechod nejvýše položených partií amerických Rocky Mountains začínám právě tady, v Denveru.

Vojta si na cestu vybral: Patizon G 800 / Patizon Merino T-shirt

„Well, you look like you're well equipped.“, poukazuje řidič Lyftu na můj nacpaný batoh a uzavírá tak naši debatu o počasí. Bohužel pro mě to ale není úplně příjemný small talk. Cestou taxíkem na začátek trasy sleduju, jak se hned ze třech světových stran blíží nepřiměřeně děsivá bouřková mračna (Je to vůbec hydrometeorologicky možné?) a ani náhodou to nevypadá na příjemnou zdravotní procházku po lese, natožpak vydařený start měsíčního putování mimo civilizaci. Podle různých příruček, co jsem před cestou našprtal, mají být právě bouřky ve vysokých exponovaných partiích coloradských hor tím největším rizikem. Těžko jsem v tu chvíli mohl tušit, že se mi po většinu treku budou jako zázrakem vyhýbat a že mě až na pár sněhových vloček čeká spíše neobvyklé sucho a vedro.

První úsek trasy vede po rovince kolem řeky kaňonem Waterton, kde se hojně vyskytují ovce tlustorohé. Ale je tu taky asi pětice přístřešků – první půlden cesty je, řekněme, bezbariérový a poměrně navštěvovaný rodinkami, cyklisty i běžci z města. A právě těsně před posledním přístřeškem mě konečně dožene krupobití. Zabíhám pod střechu a s radostí oddychuju. Patnáct minut a je konec. Až později se dozvídám, že v Denveru padaly kroupy velikosti golfových míčků, jež autům rozbíjely přední skla. Bouřka tam v ten den opravdu řádila. Kaňonu se to zázračně vyhnulo.

„Je to úžasná svoboda“, přichází mi často na mysl nejen v prvních dnech treku. Na Colorado Trailu může člověk spát téměř kdekoliv. Nejsou zapotřebí žádné permity, žádné rezervace a ani žádné peníze. Prostě postavíte stan, kde vás napadne. Já si většinou vybírám už zavedená místa blízko potoků, kde bývá už hezky vyležená rovinka a často i ohniště. Prostě kousek toho komfortu v divočině. Jídlo je samozřejmě třeba na noc zajistit proti medvědům, ale to už je to nejmenší. Já volím metodu tzv. Ursacku, kdy se pytel s jídlem věší do výšky zhruba dvou metrů. Medvěd na něj sice dosáhne, může za něj ve vší dravosti tahat, ale neměl by být schopen dostat jej na zem.

Zatím mám štěstí, dlouhá sněhová sezóna zřejmě odradila dost lidí od brzkého startu, takže trek mám zatím skoro sám pro sebe. Většina lidí, které potkávám, vyrazila jen na krátké výlety. Často přemítám, jaké to se sněhem bude ve vysokých sedlech. První dny není krajina nikterak dramatická, nevidím žádné impozantní skalnaté štíty, i tak běžně nastoupám kolem 1000 až 1500 metrů denně a jinak tomu nebude po zbytek treku. Nicméně se na startu šetřím, přivykám výšce a taky mám zrovna po horečce a antibiotikách. Uvědomuju si, že je vlastně enormní sucho a piju kolem 5 litrů denně.

Druhý den to podtrhuje cesta spáleništěm – rozsáhlou krajinou mrtvých stromů, kde se však pomalu líhnou mladé borovice. A nejenom to. Jsou tu záplavy květů rozličných barev, o jejichž rodovém zařazení nemám potuchy. V kontrastu se spálenými stromy je to vskutku působivý pohled. Do Skalistých hor přichází koncem června konečně jaro. Dědictvím roztátého sněhu je bohužel i množství komárů a much, které mi moc nedávají vydechnout. Naštěstí ale otravují, jen když se člověk zastaví. A já hlavně jdu.

Po necelém týdnu mám konečně příležitost doplnit zásoby jídla. Colorado Trail křižují hned v několika místech, povětšinou vysokohorských průsmycích, silnice, a to bývá nejlepší příležitost ke stopu do městečka a doplnění zásob. Autobusové linky v tomhle americkém zapadákově nečekejte, stopování jde ale velmi dobře. Po 5 dnech jsem tedy konečně v „civilizaci“, městečku Jefferson, Colorado, population 18, které leží v pánvi South Park. A ano, nedaleko ležící městečko Fairplay je předobrazem právě onoho legendárního seriálu o třech milých chlapcích a jednom drzounovi. V až stylově zaprášeném dineru si poručím burger s hranama, nekonečný kafe a jsem se sebou více než spojený. Veselé dámy za pultem mě překřtí na Steva a dalším hostům nadšeně líčí vše, co se o mém tuláckém já stihly za těch pár minut dozvědět. Než se namanu, mají po zavíračce a já zase stopuju směr les.

Čekají mě první opravdu vysoká sedla. Nejvíce zabrat mi dá přechod hřebene mezi dvěma lyžařskými městečky – Breckenridge a Copper Mountain. Předpověď není dobrá. Na nebi jsou i nějaké mraky, což byla dosud vlastně vzácnost. Cestou nahoru opět po čase spáleným lesem potkávám šakala a neobvyklé roje nočních můr. V tichu před bouří to v pohnutí mysli vnímám s nadsázkou jako předzvěst smrti. A opravdu, v půlce stoupání se zatáhne jako by přicházela noc, hromy se ozývají nejprve ze západu a pak i z východu (Nebo to byla ozvěna?). Začíná sněžit. Váhám, jestli pokračovat na odhalený hřeben. Zrovna směrem, kterým mířím, je ale vidět skulinka modrého nebe. Jediná na obloze. Pokračuju tedy dál, byť stezku časem překryjí sněhová pole, kterými se musím brodit. Nezbývá než sledovat zapadající stopy. Jejich autory jsou hikeři, kteří obvykle v opačném směru putují po Continental Divide Trail. V tomhle úseku mají za sebou už pár měsíců cesty. Jeden takový se zrovna vynoří z bouřky...

Má zhruba 35-litrový batoh, nekonečný vous a na sobě jen něco, co se asi nejvíc blíží havajské košili, na můj vkus v tomhle počasí s příliš velkým množstvím rozepnutých knoflíků. Potrhle se směje a potvrzuje, že sedlo je průchozí. Časem už poznávám, že thru-hikeři na CDT mívají obvykle jen dvě polohy: švihlé nadšení, nebo zdánlivě bezduchou vyprázdněnost. Mám štěstí. Opravdu trefím okno v nečasí a po ještě několika sněhových políčkách už z hřebene ve výšce 3800 metrů scházím do sluncem zalitého svahu na druhé straně. Skoro až nevěřím, že je tady tak pěkně. Odměnou je mi i první setkání s losem, který se o několik mil dál nerušeně pase v mokřadu. Přežvykuje a hledí si svého. Připadá mi to skoro jako vidět koně ve volné přírodě. Je to prostě sakra velké zvíře s impozantními parohy. Pozoruju, ani nedutám...

Pokračování brzy / Vojta Šrámek