Představte si nekonečný prostor, zasněžené hory a blankytně čistá jezera. Přidejte k tomu déšť, bažiny a obrovská hejna komárů. Místo, kde častěji potkáte soby, polární lišky a zajíce než lidi. To vše je Grónsko, respektive Arctic Circle Trail (ACT), tedy trek vedoucí od pobřeží oceánu až k okraji ledovce, jehož ledová krusta pokrývá kolem 80 % celého ostrova. Lidí na treku bývá pomálu a z těch několika, které občas člověk potkáte, skoro polovinu tvoří místní. Země zaslíbená pro milovníky ticha a samoty, obojího je tam totiž dostatek.

Arctic Circle Trail je přibližně 170 kilometrů dlouhá značená cesta vedoucí z druhého největšího města Grónska jménem Sisimiut do městečka Kangerlussuaq. Jedná se o náročnou trasu grónskou divočinou, kterou si většina hikerů rozdělí do devíti jednodenních pochodů. Dá se to zvládnout za méně, ale kdo by v tak úžasné divočině spěchal. Trek je možné prodloužit, a to fakt chcete, o dalších cca 40 kilometrů až k okraji Russelova ledovce.

Voda kam se podíváš

Tak tohle je už trochu moc. Klopýtal jsem po prdel v ledové vodě, kolem pluly miniaturní kry, proud mě strhával a já se pokoušel probrodit na protější břeh jezera. Byli jsme na cestě třetí den a stále pršelo, voda tekla úplně všude. Kolem nás byly sice krásné hory, ale my viděli jen mlhu. Prostě super letní dovolená.

“Letos spadlo v Grónsku v červenci třikrát více srážek než normálně,” napsal mi pro našem návratu Pavel. Musel jsem se usmát, konečně vysvětlení toho, proč jsem většinu našeho treku strávili ve vodě.

Už první den v Sisimiutu vydatně pršelo. Nebylo, ale na co čekat, a tak jsme vyrazili na trek. Jak naše skupina stoupala do kopců, vody přibývalo, nepadala jen shora, ale valila se ze strání a vytékala z potoků i řek. Všude jí bylo plno. Z cest se tak stávaly řeky či bažiny, které bylo nutné obejít či je probrodit. Hledání nových cest nás stálo dost času i energie a neustále jsme si zacházeli. Na konci prvního dne tak naše krokoměry ukazovaly 27 místo plánovaných 20 kilometrů.

Výše v horách na nás čekal sníh, který často ukrýval stezku, ale také řeku, jenž tekla pod ním. Vše bylo rozbředlé, a nedalo se tak jít po vrchní krustě, jelikož hrozilo propadnutí. Volili jsme alternativní cesty, což v mlze nebylo vždy jednoduché, ale s trochou orientační smyslu to šlo.

Hory se nám nakonec podařilo přejít, stejně jako přebrodit několik řek. Neztratili jsme se ani v mlze, ani na sněhu. Přestože to bylo náročné, byli jsme přece v Grónsku, a všechny nás trekování hondě bavilo a nikdo nebyl podmínkami zvláště překvapený. Každodenní oblékání promočeného a studeného oblečení i bot se stalo jakýmsi ranním rituálem, kdy jsem se škodolibě smáli jeden druhému. Začít den smíchem, je vždycky dobrý nápad, no a když se poctivě dupe, oblečení i boty se brzy zahřejí.

Poslední překážkou dlouhého třetího dne, bylo brození jezera. K němu jsme všichni došli tak promočení, že nikdo ani nepřemýšlel nad sundáním bot, ponožek nebo kalhot. Prostě se do jezera vlezlo a šlo se.  Vody bylo nad pás a člověk musel být hodně opatrný, aby nenamočil krosnu, kde si ukrýval poslední zbytky suchých věcí a hlavně spacák. Jen kousek od břehu už stála chata Innajuattoq II., cíl třetího dne. Promočení a promrzlí jsme byli vděční za tu trochu pohodlí, a hlavně možnost usušit si alespoň trochu naše věci. Podle mapy jsme za tři dny (po trase Sisimiut – Innajuattoq II) urazili 56 kilometrů, naše krokoměry ukazovaly ale 69 kilometrů.

Přestože mě tři dny pronásledovala zima a mokro, večer jsem to nevydržel a nahý si vlezl do jezera. Všude sice plavala ledová tříšť, ale já měl až masochistickou potřebu se umýt. Koupel mi udělala dobře. Tělo reagovalo na ledovou vodu skvěle, venku jsem se pořádně zahřál během jen v trenkách a čepici, no a pak si vlezl do spacáku s čajem a teplým jídlem. Krásný to moment na treku.

Bláznivý Rakušák

První dny jsme v protisměru nepotkávali prakticky žádné lidi a bylo nám to divné. Záhada se vyřešila při pročítání deníku z Innajuattoq II. Každé chata má totiž svoji kroniku a lidé do ní zapisují své zážitky, ale také informace důležité pro další hikery.

Těsně před námi se na treku pohyboval nějaké “Rakušák” a první záznam o něm byl uveden slovy: “Shame, shame, shame on you Austriaman!” (Hanba, hanba, hanba tobě Rakušáku!) Jako velkému milovníkovi Hry o trůny mi to udělalo radost a první reakce byla taková, že tu daný mladík něco provedl nějaké slečně, ale nebylo tomu tak. Tento Rakušák přesvědčil velké množství lidí o tom, že průsmyk, jímž jsme my přišli, je naprosto neprůchodný a desítky lidí, tak trek otočily a vrátily se zpět do Kangerlussuaqu. Jen málokdo pokračoval. Ten jeden asi potkal někoho, kdo mu řekl, že se přes průsmyk dá při troše opatrnosti projít, a napsal onen komentář. Rakušák se stal smutnou legendou letošního trialu, často zmiňovanou v denících. I takový lidé se občas objeví na ACT.

Někdy pátý den jsme potkali holku s klukem. Jak je dobrým zvykem, proběhla výměna informací, doporučení a varování. “Na cestě je dost vody a bahna,” řekla nám holčina a my ji potvrdili, že i v našem směru je čeká přibližně to samé. Na závěr rozhovoru se odehrálo tradiční rozloučení s přáním dobrého počasí a vyrazilo dál. Po dalších dvou hodinách cesty jsem se zastavil, rozhlédl se kolem sebe a začal se freneticky smát. “Co se děje?” zeptal se mě s trochou starosti v hlase Pavel. Ukázal jsem na cestu, na které bylo asi deset centimetrů vody a nějaké to bahno. “Jestli ta holčina myslela tou vysokou vodou a množstvím bahna tohle, tak bude zítra a pozítří hodně překvapená,” vysvětlil jsem a stále se smál. Bylo to škodolibé, ale nakažlivé, po chvilce se smáli všichni. Tak to prostě někdy je.

Odpočinek v Canoe Center

Jít opačným směrem oproti většině (tedy ze Sisimiutu do Kangerlussuaqu), mělo letos jednu obrovskou výhodu. Převážná část hikerů volí směr z Kangerlussuaqu do Sisimiutu a má to svoji logiku. Při tomto směru si člověk užívá krajiny postupně a to nejkrásnější, tedy pobřežní pohoří, ho čeká na konec trailu, dalo by se říci za odměnu. Tahle varianta je super za hezkého počasí, když prší a skály halí mlha, tak je to jedno. Volba opačného směru byla výhodou, už třetí den nám bylo jasné, že to nejhorší máme za sebou a už to bude jen lepší. Sice pršelo ještě šestý den, ale nebyl tu žádný důvod se otáčet a vracet, což mnoho lidí letos udělalo, a to nejen kvůli Rakušákovi.

Šestý den nás čekala odměna, vlastně několik. Po celodenním náročném pochodu se před námi konečně objevilo Canoe Center. Největší chata na celém treku, kam se vejde asi 20 lidí. Čekal nás tu den odpočinku. Staly se dvě věci, a oboje posunuly flákací den na úplně nový level. Za prvé Lukáš vytáhl ze svého batohu láhev portského, čemuž nikdo nevěřil, dokud jsme ho neochutnali. Za druhé celý den svítilo slunce a my si mohli užít krásného letního počasí v Grónsku. Jezero bylo sice ještě před týdnem zamrzlé, ale to nám nevadilo, a během dne se v něm každý z nás několikrát svlažit. Pak si stačilo zalézt do spacáku na pláži, slunit se, jíst a koukat na vodu.

Po zaslouženém odpočinku, nás čekalo dvacet kilometrů pádlování po jezeře. V Canoe Centru je totiž možné využít erární lodě, pokud jsou tedy na vaší straně jezera. My měli štěstí a čekaly na nás dvě fungl nové kánoe připravené na cestu. Stačilo je naložit, obléci si plovací vesty a vyrazit. Hned na začátku plavby se rozpršelo. Nebylo to nic hrozného, ale hlavně nefoukal silný vítr, tak typický pro místní podmínky. Díky tomu nás čekala úžasná projížďka přes jezero a o pár hodin později už moje tělo leželo na kavalci chaty Katiffik.

Bylo načase, jelikož z druhé strany treku se valili lidé. Na takový šrumec nebyl nikdo z nás zvyklý. Chata Katiffik patří mezi ty menší a vejde se do ní na spaní cca 6 lidí. Během odpoledne se v těsném prostoru vystřídalo dalších 8 lidí, kteří si přišli uvařit, odpočinout si nebo se poradit. Byli jsme tam pěkně namačkaní.

Zatímco čtyři Češi zůstali venku ve stanech přes noc, což bylo z mého pohledu rozumné. Dva Němci se pustili na jezeru, což vzhledem ke zhoršujícímu se počasí bylo dost odvážné, ale kluci vypadali, že mají síly na rozdávání a plavbu zvládnou.

Jirka si na cestu do Grónksa vybral spacák PATIZON G 400

Bláznivý byl ale holandský pár. Nejdříve dlouze debatovali a rozhodovali se, bylo vidět, že toho o vodáctví moc nevědí a s kánoemi zkušenosti nemají. Nakonec se rozhodli, naložili lodě a vyrazili na jezero. Už jejich přípravy v nás vzbuzovali pocity jisté nejistoty, první ponoření pádel do vody, už ale vyvolalo opravdový strach. Rychle nám došlo, že pádla drží poprvé v ruce. Křižovali z jedné strany jezera k druhé. Chvílemi to dokonce vypadalo, že kánoi otočí i s celým nákladem, v těch chvílích nikdo z nás nedýchal. Nakonec nám zmizeli v mlze a nám nezbývalo než jim přát to nejlepší. Voda v jezeře měla kolem čtyř stupňů a představa, že se otočí někde daleko od břehu nás děsila. Všichni jsme věděli, že plavat k nim by vzhledem k teplotě vody (člověk v ní přežije cca 20 minut) bylo hodně riskantní a na naší straně nebyla ani jedna kánoe.

(Tři dny na to, jsem se od dalších hikerů dozvěděli, že naši Holanďané do Canoe Centra dorazili. Přišli pěšky, v první třetině cesty lodí se rozhodli, že to není nic pro ně, zaparkovali kánoi u pobřeží a zbytek došli. Rozumní to lidé, tedy aspoň trochu.)

Poslední dva dny treku byly takovou příjemnou procházkou. Velká část lidí na ACT si objednává na poslední etapu hiku, tedy cca od chaty Hundeso do Kangerlussuaqu, taxíka. My si řekli, že to dojdeme celé, nikdo nikam nespěchal a udělalo se i hezky. K letišti Kangerlussuaqu jsme došli další den. Naše první kroky vedly do supermarketu k ledničce s pivem. Udělal se nákup a pak jsem se posadili venku, připili si a užívali sluníčka, které na nás zase na chvíli vykouklo. Byl to skvělý pocit a zasloužená odměna. Nádherný dlouhý trek za námi a ještě jeden krátký před námi.

Procházka po Rusellově ledovci

Druhá část našeho treku mířila k Rusellově ledovci. První den bylo v plánu dojít k jeho čelu a druhý den k pointu 660, ze kterého se dá na ledovec vystoupit. Cesta vede po silnici a není tak příliš zajímavá. Chůze po ní je ale příjemným odpočinkem a občas se v krajině objevení nějaký ten sob, pižmoň, sněžný králík nebo liška. Samotný ledovec zajímavý rozhodně je.

Stany jsme si první večer postavili jen kousek od obrovské masy ledu na skále nad řekou. Byly tak dobře chráněny, ale zároveň místo nabízelo neskutečný pohled na ledovec. Celý večer a noc tak bylo možné pozorovat led a poslouchat dunivé zvuky, jenž ledovec vydává. Bylo to fascinují, děsivé i krásné zároveň. Večer se mi podařilo spatřit odlomení v celku velkého kusu ledu, hluk mi drtil uši a podívaná to byla opravdu nezapomenutelná.

“Kdo dneska pošle esemesku?” ptal se Pavel tradičně každý večer. Vždy se někdo nabídl a poslal všem našim milovaným prostou informaci: “Jsme v pořádku a mám se hezky.” K tomu byly připojeny souřadnice aktuální polohy, a to bylo vše. Jak říkala moje přítelkyně: “Byly to krásně romantické esemesky, zvláště když dorazily (Kvůli časovému posunu, pozn.) až kolem jedné ráno.” Signál v celé oblasti nebyl, a tak byl náš GPS komunikátor jediným spojením s domovem i případnou záchranou.

Další den nás čekal slavný point 660, který mě osobně, ale trochu zklamal. Na místě nás čekalo obrovské množství turistů (na grónské poměry, tedy asi třicet) a mířili na ledovec. Trochu nenápadně jsem se k nim připojili a vydrápali se na tu obrovskou masu ledu. Malý výlet, stál jsem na ledovci, a zase zpět. No nic. Raději jsme poodešli několik kilometrů, postavili si stany a já se další hodiny kochal pohledem na nádherný ledovec v dálce. Grónsko je prostě úžasné svoji opuštěností a rozlohou, místo pro samotáře a snílky.

Do Grónska už nikdy! Anebo ne?

Poslední den cesty sedíme na letišti v Kangerlussuaqu, cpeme se burgerem z pižmoně a hodnotíme naši cestu. “Prší tu a když zrovna neleje, tak jsou všude komáři,” zahájil diskuzi Lukáš. “Ale musíš připustit, že jeden den jsme měli i hezky, a je tu krásně,” s trochou sarkasmu podotknul Pavel. “Jasně, pokud nebude pršet, bude svítit sluníčko, a nikde tu nebude bzučet žádný z těch krvesavejch parchantů, tak tu bude krásně,” říkám s vědomím, že tahle kombinace nikdy nenastane. Všichni se smějeme, tedy až na Pavla. “Což takhle sem vyrazit v zimě, že bychom to dali na lyžích, komáři tu nebudou a pršet taky nebude,” říká a usmívá se od ucha k uchu.

“Tak to je pěkně blbej nápad,” říkám a směju se. Pak mi ale dochází, že on to myslí vážně. Chci něco peprného namítnout, ale jak se mi ta myšlenka zavrtává do hlavy, tak mi vlastně nepřipadá až tak nesmyslná. Když vyrazíme na konci března, tak bude světlo relativně dlouho. Bude sníh, takže cestu zvládneme na lyžích. Nebudou komáři a při troše štěstí by i počasí mohlo být relativně přijatelné. “Takže jedeme na jaře?” ptám se. “Jasně, bude sranda,” odpovídá Pavel a je rozhodnuto.



Sepsal Jirka Kalát

O Arctic Circle Trail - v zimě - jsme už na blogu psali. Tady.

Víc o Arctic Circle Trail najdeš na oficiálních stránkách trailu.