Nápad vyrazit na měsíční cestu jen po vlastních nohách vznikl celkem přirozeně. Můj bratr Vojta před rokem došel k Jaderskému moři a tento typ putování si toužil s někým zopakovat. Já mu jako správný mladší bratr tuto cestu záviděl a chtěl jsem si vytvořit taky takové zážitky. Oběma nám v hlavě vyvstalo Baltské moře. Poprvé jsme se o společném puťáku bavili v srpnu 2024, ale až na jaře 2025 jsme onen nápad začali brát vážně. V květnu jsem odmaturoval, brácha až na výjimku udělal zkoušky a do letního skautského tábora jsme měli měsíc volného času. Jestli si někdy chceme splnit sen, není lepší příležitost než teď. Výmluvy by se daly hledat do nekonečna, touha po dobrodružství je ale hravě smete ze stolu. Vyrážíme!

Píší David & Vojtěch Bučkovi


Vycházíme z domu a brzy opouštíme Brno. Plní radosti s kapkou nervozity, jak cesta bude probíhat, ukrajujeme první kilometry. Povídáme si o tom, jaká máme očekávání, jaké vzpomínky máme na místa, kterými procházíme. Brzy si sedáme na oběd, abychom spořádali řízky v chlebu, jež nám připravila maminka. Brácha dělá první fotky z dronu, a překonáváme hranici 35 km, po které většinou začínáme hledat místo na spaní. První dny plynou rychle a kromě dešťů, které nás teď budou každý den potkávat, se jde moc příjemně.

Doporučení: jestli chcete vyrazit na měsíční cestu s někým, s kým si nepolezete na nervy, nejdřív s ním 15 let života sdílejte jeden pokoj :)

Nádražní bageta


První zlom nastává pátý den po vstupu do Hanušovické vrchoviny. Kvůli velmi
nepříznivému počasí jsme noc přečkali ve venkovní učebně základní školy v Bohdíkově. Potřebujeme brzy ráno vstát a vyrazit na vlak a věříme, že to bude bez
povšimnutí. Je poslední květnový čtvrtek, běžný školní den a jedna zaměstnankyně školy nás přistihne na jejich pozemku. Naštěstí má pro nás pochopení a my bez následků míříme k vlakové stanici. Vzpomínáte si, jak jsem na začátku zmiňoval, že Vojta zkoušky udělal až na výjimku?


Teď přichází na scénu ta výjimka, a my tak jedeme na otočku do Brna, aby si napsal opravu. Rádi bychom se ještě dnes co nejvíce přiblížili Králickému Sněžníku, abychom z něj mohli následující den pozorovat východ slunce. Čím víc času na to budeme mít, tím lépe, v důsledku toho má však Vojta napilno, aby vůbec stihl zpáteční autobus. Jsem už na nádraží a prý mu mám koupit oběd, sám to nestíhá. Beru ze stánku šunkovou bagetu (která ještě bude důležitá). Naštěstí jsme autobus stihli a po pár přestupech jsme se vrátili na vlakovou stanici Raškov, kde jsme ráno přerušili trasu.

Je 15:47 a nás čeká ještě pořádný kus cesty včetně velkého kopce, Vojta ale
potřebuje časté pauzy a není mu moc do zpěvu. Jeho stav se zhoršuje natolik, že si
ve vesničce Žleb u autobusové zastávky lehá vyčerpaný na karimatku a snaží se
zachytit poslední paprsky slunce, aby mu nebyla zima. Vypadá to, že bageta na oběd nebyla příliš čerstvá a teď čelíme jejím následkům. V obou z nás se teď hromadí obrovská nejistota z toho, jak tuto situaci zvládneme, jestli Vojta bude v pořádku a jestli to neznamená konec cesty.


Kolem naštěstí prochází na koních muž s dcerkou, který nás ujišťuje, že kdybychom potřebovali pomoc, můžeme se obrátit na jeho ženu, která je právě doma. Poté, co jsme zvážili všechny varianty, běžím za paní domu a prosím ji o jakékoliv místo na spaní, kde by mohlo být teplo. Jackpot, ukazuje mi jejich roubenku, která právě prochází opravou. Uvnitř jsou matrace, kamna i elektřina a prý s odchodem nemusíme spěchat. S dobrými zprávami se vracím k Vojtovi, beru mu batoh a společně procházíme mezi stádem koní do našeho nového obydlí. Oproti dřevěné zastávce na návsi celkem pokrok. Vojta rychle usíná na matraci a já doufám, že mu po noci v teple bude lépe.

Zdolání vrcholu


Máme štěstí, Vojta je druhý den připraven pokračovat a nás čeká osamělá cesta
podél zurčícího potoka a z mlhy se vynořujících řopíků. Nad pramenem řeky Moravy se v dálce tyčí rozhledna. Zvládli jsme to, jsme na nejvyšším bodě trasy, vrchol Králického Sněžníku, 1423 m n. m. Z rozhledny bohužel skrz mlhu není vidět ani na podloží, na kterém stojí, ale přesto máme dobrý pocit. Možná to je i tím, že jsme překročili hranice naší země.

Při plánování jsme se nedrželi žádných existujících dálkových tras, je fajn vytvářet si vlastní cestu sobě na míru. Předem jsme měli určená 2 místa, která nám budou určovat kurz.

Králický Sněžník a město Vratislav. Předem jsme ani neměli pevně
daný cíl. Skončíme na nejsevernějším bodu Polska? Nebo prozkoumáme ten
podivný písečný cancour, který nese název Helská kosa? To ukáže čas, teď je ale
jasné, že první velký cíl máme za sebou.

Klesáme o 200 metrů a v horské chatě si dáváme palačinky na večeři. Při odchodu
se nás zvědavý Polák ptá na naše místo na spaní. Dává nám typ na nedalekou
útulnu, která sice není v mapě, ale s možností rozdělat si oheň v kamnech a
nedalekým pramenem nabízí ideální přespání. Za pokus to stojí, po 3 km v podstatě po vrstevnici jsme došli do cíle. Z baráčku, ve kterém by mohla žít pohádková ježibaba, vychází muž jménem Krzysztof. Přestože chatku hlídá pro zbytek své skupiny, která se šla projít, nás pouští dovnitř. Drobná jazyková bariéra se projevuje až při snaze dále konverzovat. Nevadí, stejně jdeme brzy spát.
Rozhodli jsme se totiž, že dáme druhou šanci nápadu s východem slunce na
Sněžníku. Návrat polské skupinky puberťáků sice usínání komplikuje a vstávání ve
3:40 taky není žádná hitparáda, ale když už jsme tady, přece to nevzdáme! Balíme si věci, vystupujeme 250 metrů vzhůru a spolu s přibližně desítkou dalších nadšenců vyhlížíme naši nejbližší hvězdu. Ten pohled na vrcholky hor nad úrovní inverze, do kterých se od horizontu opírají první sluneční paprsky tohoto dne... Nezbývá než hledět s otevřenou pusou.

Širé polské pláně


V Polsku jsme sice na oběd museli kvůli zavřeným obchodům v neděli využít
naši KPZ = (ovesnou) kaši poslední záchrany, občas měl člověk chuť ponořit nohu do kyblíku Olfenu a z častých přeháněk a bouřek už nám cukalo v oku, ale obecně se po polské části Středoevropské nížiny šlo relativně s lehkostí. Určitě se v našem vybavení dají najít položky, bez kterých by cesta byla uskutečnitelná a odlehčily by se nám batohy, ale to už je na každém, aby si našel styl cestování, který mu vyhovuje. Přesto máme radost, že jsme mohli ušetřit tolik místa a hmotnosti s novými spacáky Patizon.

Kluci těch 1 000 kilometrů spali v modelech Patizon D 290. Pravý ultralight. :)

Poprvé jsme přespali v rozestavěném domě, poznali polskou pohostinnost v podobě sáčku donutů nebo zažili polské mše. Občas nám ale morálku ničilo dlouhé hledání místa na spaní, schovávání se před deštěm pod dálničním mostem, krupobití, hlad nebo po kolena vysoká mokrá tráva v místech, kde má být turistická trasa. Ale právě tato kombinace posilňujících a ubíjejících momentů vytváří rovnováhu, při které může být každý okamžik intenzivní.

Blížíme se cíli


Když jsme za Bydhoští začali přemýšlet, kolik kilometrů a kolik času nám vlastně
zbývá, rozhodli jsme se, že během zbylých 9 dnů ujdeme ještě 330 km, tím se dostaneme až na samotný konec Helské kosy a zaokrouhlíme mapovou vzdálenost na 1 000 km. Teď už s jasným cílem započali jsme poslední třetinu cesty. Čeká nás jezery protkaný sever Polska, tzv. Jihobaltské pojezeří.

V národním parku Bory Tucholskie nám teprve ranger prozradil, že ke vstupu je
nutné zaplatit vstupné, a v Bytówě nás kvůli zvolenému místu přespání ve městě
vzbudila policie, ale přesto se nás drželo štěstí a žádný z těchto zádrhelů nevyústil ve větší problémy.

Každým dnem, každým kilometrem, každým krokem jsme se blížili k Baltskému moři, ke splnění našeho snu.

Až konečně, 26. den, jsme u obce Osetnik vystoupali v písčitém borovém lese k majáku, ze kterého se poprvé naskytl pohled na modré širé moře. Tělem se nám prohnala vlna radosti následovaná vlnou adrenalinu, díky kterému zmizela všechna bolest, kterou naše těla doposud pociťovala. Takový nával emocí se skutečně jen těžko popisuje a předává dál. Sešli jsme z kopce na nekonečnou písečnou pláž a zadívali se na siluety kitesurferů, za nimiž zapadlo slunce. Jen 2 km podél pobřeží se vyskytuje drobná útulna o velikosti přesně dvou karimatek, tento intenzivní den jsme tedy mohli ukončit v teple ve spacáku za zvuku šumění moře.

Nekonečné písečné pláže


Zbylých 100 km, z nichž 40 bylo přímo po samotné písečné kose, jsme kličkovali
mezi turistickými letovisky a pobřežím, dosáhli jsme i nejsevernějšího bodu Polska, jednou se vykoupali v 12stupňovém moři, na pouhých 200 metrů širokém kusu pevniny na písečné kose jsme se teprve podruhé vyspali přímo pod širákem (stan jsme neměli, ale většinou jsme si našli nějaký turistický přístřešek), prohlédli jsme si řadu vojenských památek a na pláži jsme viděli, jak se z lesa vynořila liška.

29. den v 8 hodin večer na samotném konci Helské kosy jsme úspěšně ukončili svou trasu plní dojmů, zážitků a nových inside joků. Poslední noc opět přečkáme v lese pod širákem a následující den prozkoumáme město Hel.

Následná cesta lodí do Sopot, vlakem do Gdaňsku a autobusem domů do Brna se nese v hořkosladkém duchu, neboť na jednu stranu máme velkou radost, že jsme to dokázali a splnili si sen, na stranu druhou jsme si již zvykli na život bez každodenního spěchu, kdy člověk ke štěstí potřebuje jen jídlo, pití, nějaké místo na spaní a občas trochu sluníčka. Pro lidskou mysl je taková dovolená obrovským odpočinkem. Velmi jsme si cestu užili a je těžké se s ní loučit, ale tak už to chodí a tyto vzpomínky nám už nikdo nesebere.

Co bychom chtěli předat


To pravé dobrodružství nemusíte hledat na druhé straně planety, na všechny
zájemce čeká v moment, kdy vykročíte z domovních dveří. Právě chvíle, kdy člověk opouští svou komfortní zónu, se zapíšou do paměti vůbec nejvíc.

Abychom si takových vzpomínek z cesty uchovali co nejvíce, Vojta celou cestu
formou deníku sepsal do knížky Tisíc mil napříč Evropou. Název napovídá, že
součástí knihy jsou kromě vzpomínek ze společného putování i zápisy z jeho sólo
cesty z domu k Jadranu, které dohromady v kuse křižují 5 evropských zemí. Naše
zážitky jsme sdíleli i na Instagramovém účtu @peskykmori.cz a kdo ví, třeba se na
něm v budoucnu objeví nějaká další výprava…