Tour du Mont Blanc - v běhu

Pro některé nepředstavitelná cesta, pro jiné zážitek, který se stane vzpomínkou na celý život. Trek Tour du Mont Blanc, ikonická trasa vedoucí přes tři země kolem majestátního masivu Mont Blancu, nabízí jedinečnou kombinaci dechberoucí přírody, fyzické výzvy a hlubokých osobních prožitků. Na této cestě jsme zažili chvíle naprostého vyčerpání i neskutečné euforie, obdivovali jsme nádherné výhledy na zasněžené vrcholky hor, prošli jsme rozkvetlými alpskými loukami i studenými údolími. Tento článek vás provede nejen samotnou trasou Tour du Mont Blanc, ale také vám přiblíží naše pocity, zážitky a myšlenky, které nás provázely na těchto krocích.

Sestup z ledovce s batohy plnými lezeckého vybavení nás odrovnal natolik, že si tělo vyžádalo rest. Odpočinek u nás dvou většinou probíhá spaním o dvě hodiny déle, pomalé rozlepení očí, klidná snídaně v dodávce a postupné nutkání výběru dalšího dobrodružství. A jelikož se běžecké vesty s hůlkami doposud válely v kufru, bylo třeba naplánovat nějaký ten běh. Chamonix je ideálním místem na veškeré sporty, které děláme, a proto nebylo těžké najít trail, který bychom si chtěli zaběhnout. Tour du Mont Blanc (TMB) se nabízel již od samého začátku. Okruh dlouhý 160 km s převýšením více jak 9000 m procházející přes Švýcarsko, Itálii a Francii. Jedinou otázkou bylo, kolik jídel od Adventure menu nabrat, abychom měli každý den co jíst.

„Dvě snídaně, dvě večeře?“ Řekneme téměř zároveň a víme, že to budeme muset hecovat do poslední chvíle. Přejíždíme tedy na parkoviště u lanovky v Les Houches. Auto vedle auta, nervózní řidiči, kteří nemají kde zaparkovat a parkoviště šikmé tak, že by sis tam kuličky nezahrál. Jiná možnost parkování tu však není. Domlouvám se tedy s paní u pokladny lanovky, jestli zde můžeme nechat zaparkované auto, během toho co půjdeme TMB a paní říká: „if you can make it in three days, it's okay.“ To naštěstí odpovídá i našemu počtu jídel a tak v klidu nastavujeme budík na 4:30 a uleháme do postele.

Den první

4:30 hod., ani jednomu z nás se vstávat nechce, ale víme, že čím dříve vyrazíme, tím více toho uběhneme. Rozlámaní jsme dostatečně, člověk se doopravdy kutálel celou noc jako kulička… No nic, to se nějak podá. Házíme do sebe rýžovou kaši, navlékáme vesty, rozsvěcíme čelovky a vybíháme. Trasu jsme se rozhodli dát podle směru hodinových ručiček. Prvních 10 km nás tedy čeká stoupání 1517 m na Le Brévent (2525 mnm), který dobře známe. Lezli jsme zde pár dní zpátky cestu „Frison Roche“. Dále nás čeká příjemný traverz a postupné klesání s nádhernými výhledy na protější vrcholky hor a ubývající ledovce. Cesta není nijak náročná. Je zde pár žebříků, které člověk zdolá bez problému, pokud na nich zrovna nepotká polský zájezd.

Před polednem se zastavujeme pod lanovkou Charamillon na rychlý oběd. Cola a omeleta zní jako ideální combo na kopec před námi. Paní za barem nám ochotně doplňuje vodu a my tak můžeme běžet dál. Táhnoucí se stoupání okolo 700 m nás dovede až do horského sedla Col de Balme (2 191 mnm), které je hranicí Francie a Švýcarska. Téměř pokaždé, když míjíme pitnou vodu, tak si doplňujeme flašky na maximum. Filtr s sebou nemáme, a proto využíváme pítka, která jsou u většiny horských chat nebo ve vesnicích po cestě. Vzhledem k tomu, že se člověk pohybuje rychleji, než kdyby šel na těžko s batohem, tak s nedostatkem vody za celou dobu problém není.

Ze sedýlka sbíháme kamenitým, prudkým terénem do švýcarské vesničky Trient. Musím říct, že v sebězích jsme za ty hůlky doopravdy vděční. Kdyby je člověk neměl, odrovná si kolena hned první den, a to my nechceme!
Vesničkou Trient i sedlem Col de la Forclaz budete pravděpodobně projíždět, pokud se i vy rozhodnete vyrazit do Chamonix. Je 16:00 hod., my máme v nohách něco přes 37 km, ale pokračujeme dál. Cestou potkáváme upovídaného indiána, kterému radíme s cestou a odpovídáme na nával otázek, které nám klade. Pak už se ale loučíme a pokračujeme. Ani ne po pěti minutách nás pán předbíhá, čeká na nás dole na parkovišti a s nadšením nám vypráví, jaké kopce v mládí běhal on. My však máme ještě kus cesty před sebou a tak už se jen usmějeme na společné selfíčko a utíkáme.

Ve městě Champex – Lac potkáváme snad nejvíc nadšenců do TMB. Kemp, kolem kterého probíháme je plný turistů, kteří si hlasitě vyprávějí zážitky z cesty. Večeříme u jezera Lac de Champex a jelikož sluníčko ještě nezalezlo, tak pokračujeme až do vesničky Praz de Fort. Přespáváme za vesničkou, kousek od řeky. To abychom ze sebe mohli smýt všechen ten pot a nalepený prach. S pocitem spokojenosti uleháme do spacáků s výhledem na hvězdné nebe s 60 km a 3 900 nastoupaných výškových metrů v nohách.

Den druhý

Probouzíme se opět na zvonění budíku a kolem páté ráno vyrážíme vstříc druhému dni. Snídani si chceme dát až se rozední, a tak ukrajujeme kilometry, toho rána dost chladným údolím. Procházíme poslední Švýcarskou vesničkou La Fouly a jelikož je zde opravdu dost chladno, tak se nám ani po hodině a půl nechce zastavovat na tu tak potřebnou snídani. Za vesnicí pokračujeme údolím ještě 4 km a pak začínáme stoupat na hranici s Itálií do sedla Grand Col Ferret (2 537 mnm). Na protějším svahu zrovna pastevci vedou obrovské stádo dobytka na místní pastviny. A protože jsme ještě ve Švýcarsku, každá kráva má na krku obrovský zvon o velikosti velkého pětilitrového kanystru na vodu. Ten mohutný zvuk stovek zvonů nesoucí se tímhle údolím má velkou sílu a žene nás kupředu, až na vrchol.

Zde si po 20 km dáváme snídani. Už se nemůžeme dočkat, až si dáme pořádné jídlo, které si s sebou neseme. Na snídani jasně figuruje jakákoli sladká kaše od Adventure Menu. Tu máme během 12 minut ohřátou a můžeme jíst. Po jídle balíme věci a sbíháme italskou stranou dolů do údolí. A abychom se namotivovali, tak Hýňa slibuje, že pokud doběhneme do Courmayeur v rozumný čas, doplníme energii v místní pizzerii. Je to ale ještě 22 km a slunce už se do nás pořádně opírá. Pokračujeme mírným, ale dlouhým stoupáním, které se na posledních 5 km změní v prudké klesání. Člověk se musí plně soustředit na nepravidelný terén pod nohama a kličkovat mezi davy turistů, kteří jdou v protisměru. Kopec dal kolenům zabrat, a proto se Pája stavuje v první lékárně, kterou v Courmayeur potkáváme
a kupuje Voltaren na bolest kloubů i svalů. A kdyby náhodou nestačil Voltaren, určitě to spraví Quattro Formaggi pizza, kterou si dáváme v pizzerii hned za rohem.

Oba dva jsme plní, ale aby byly baterky plně nabité stavujeme se ještě v marketu pro kyblík vanilkové zmrzliny. Teď už jsme doopravdy full a na kopec před námi bychom nejraději vyjeli lanovkou. Jen tak lehce to ale nevzdáme a pomalu vyrážíme cestou pod lanovkou až na vrchol Col Chécrouit (1 952 mnm). Cesta ubíhá celkem rychle, dobrané kalorie popohání tělo kupředu a songy ze sluchátek nutí k běhu. Dostali jsme se mnohem dál, než jsme čekali a místo na spaní hledáme až pod sedýlkem Lex Blanche.

Terén je dost podmáčený, komáři v pozoru čekají na večeři a my s čelovkami hledáme alespoň malý plácek bez kamení na rozložení karimatek. Nejsme jediní, kteří zde kempují. Ostatní však mají na rozdíl od nás stany. Tak snad se všichni komáři nevrhnou na nás. Dobrou noc!

Den třetí

Čas vstávání dodržujeme i třetí den, balíme spacáky, karimatky, převlékáme se do kraťasů a vyrážíme rovnou vzhůru. Tělu se nechce a mozek musí nohy přemlouvat ke šlapání. Dechberoucí výhledy jsou však odměnou. Svišti vylézají z nor a vítají vycházející slunce, pastýři ženou krávy na pastvu, kvítka se houpají ve větru a v pozadí siluety hor. I proto máme rána a večery na treku ze všeho nejraději. Člověk je v tichosti sám s přírodou. Col de la Seigne (2 515 mnm) je překrásné sedýlko s rozvěšenými tibetskými vlaječkami na hranicích Itálie a Francie. Odtud to máme do cíle něco málo přes 40 km a 1 700 vm. Sbíháme tedy dolů k turistické chatě Les Mottets, kde se teprve probouzí a chystají ostatní turisti. Je tu doopravdy rušno, stejně tak jako v následující části treku. Od řeky Torrent des glaciers nás čeká necelých 6 km a 870 m stoupání až na sněhem pokrytý Col des Fours (2 665 mnm).

Odtud sbíháme k Refuge de la Balme a kousek pod ní, u pítka s vodou, ohříváme oběd. Toto byl jeden z nejdelších úseků bez možnosti dobrání vody. A tak nám ten litr vody pro každého musel na 20 km stačit. Po krátké pauze pokračujeme do městečka Les Contamines – Montjoie, kde je možnost dokoupení potravin. Jsou zde tři markety vedle sebe, takže si doopravdy vybere každý. Náš oblíbený Callipo nanuk na uhašení žízně ale nemají ani v jednom.

Pomalu a jistě se blížíme k cíli. Procházíme přes sedýlko Col de Voza, jež je zastávkou vlaku. Tím se můžete svést až na konečnou zastávku Nid d’Aigle v nadmořské výšce 2372 mnm. My vlak vynecháváme a míříme dolů k bráně TMB v Les Houches. K té docházíme okole 19:00 hod. Pája úplně vyčerpaná a Hýňa se slovy: „den, dva bych ještě zvládnul“. S puchýři na nohou dokulháme do restaurace, na co jiného než pizzu, a pak už jen uleháme do camperu a do minuty spíme.

Celková trasa 160 km, 9 063 vm, 3 dny a my dva.
Velké díky patří Adventure Menu, kteří nás vybavili vakuově sušeným jídlem a samoohřevy na celou cestu. 115 g jedné porce jsme ve vestě téměř necítili a díky samoohřevu jsme si mohli dopřát teplé jídlo kdykoli a kdekoli, bez nutnosti vařiče nebo otevřeného ohně. Ušetřilo nám tak spoustu času a energie, což bylo v náročných podmínkách opravdu k nezaplacení.

V chladných nocích jsme byli vděční Patizonu za jejich merino trička a péřovky ReLight Pro Lady a DeLight 100. Díky těmto kouskům jsme zvládli přečkat chladné noci, kdy naše sice lehké, ale slabé spacáky samy o sobě nestačily (Patizon G 400 se do běžecké vesty nevejde - poznámka redakce :)) Kvalitní spánek je v těchto náročných dnech k nezaplacení.

A v neposlední řadě děkujeme značce Peak Design za Ultralight Packing Cubes, které nám pomohly udržet ve vestě pořádek a vždy rychle najít to, co jsme právě potřebovali.

Pája & Hýňa / Cesta na Měsíc