Tatranské klasiky. Klasicky.

Letošní sněhové zásoby se drží snad už jen v několika málo tatranských žlabech. Tak proč si nepřipomenout (a nenalákat se) na dvě fantastické tatranské klasiky? Obě jsou dlouhé, obě jsou náročné, jedna je nutnost, druhá povinnost. Tedy alespoň pro ty, co mají rádi klasické a dobrodružné horské lezení.

3 dny, 2 bigwally a 1 batoh

Jednoduše si to představ. Plnohodnotný rack na 2 vícedélky po vlastním, základní vybavení na tři dny, jídlo, nějaké to oblečení a 30l batoh k tomu. Je potřeba být kreativní a zároveň se trochu uskromnit.

Nad ránem zamykáme auto na bílé vodě a svižným krokem stoupáme známou cestou k Brnčále (Chata pri Zelenom Plese). Je vcelku teplo, jen sem tam se prožene náznak mraků okolo okolních vrcholků. My si jdeme zatancovat do jedné z nejvyšších stěn v Tatrách - severky Malého Kežmarského štítu - a na rozlezení si vybíráme klasiku všech klasik - Weberovku.

Weberovka VI (W. Stanislawski, 1932), 700 m, 15 délek

Tahle klasická cesta, která se leze hlavně v zimě, byla v mém hledáčku poměrně dlouho. Respektive odbyl jsem si v ní v zimě dva pytle, tak jsem si řekl, že tentokrát to zkusím v té teplejší části roku. A Michal, o dost lepší lezec než já, ovšem milovník dobrodružného lezení, nic nenamítal. Co víc, věděli jsme, že to polezeme s plně naloženými batohy.

První dvě délky jsou lehké, jen stejně jako v zimě, blbě zajistitelné. Nevadí. Třetí a čtvrtá délka se už dostávají do krásně vymytého komína a jde o příjemné lezení v koutech,, kde se zajistíte v pohodě a potkáte i poměrně velké množství skob. Na štandech jsou, občas pocuchané, řetězy.

Po přelezení uzavřeného komína (na fotce výše, 4. délka), jsem měl pocit že už bude asi vcelku hotovo. To bych se ale musel podívat do topa a lézt správným směrem, tedy nejprve rozlámeným terénem vlevo a pak traverzem doprava. Já jsem si ovšem zpestřil přelezení páté délky jejím narovnáním přímo zeleným, mírně převislým koutem, ve kterém jsem viděl skobu. Budiž to navždy důkazem, že mám talent na vybírání hnusných směrů a zároveň potvrzením, že když ti hrozí přizabití se, dokáže i šestkový lezec překonat sedmičkovou délku.

Nad tímhle zeleným koutem je ještě jedna vypečená délka s krátkým těžším úsekem, ale pak už se přezouváme do bot a dalších 100 výškových metrů lezeme sólo až na Německý žebřík. Pauza, svačina.

A protože pofukuje, hodí se Patizon DeLight 100 NH, která skoro nic neváží a zahřeje spolehlivě.

Z Německého žebříku je potřeba trefit doleva úbíhající rampu - není to tak těžké, ke hned zkraje vidět nad rozbitým koutkem, i tak se mi daří chvilku bloudit. Pak už natahujeme dlouhé délky a často lezeme souběžně. Nejprve doleva po ubíhající rampě, pak zpět doprava a nahoru vymletou hladkou žulou, stále směrem k vrcholku. Zpravidla je vidět logický směr, i když stěna dává několik možností, v horních paartiích je to už trochu jedno. Poslední třetinu stěny lezeme v teniskách. Je to lehké, ale o to víc lámavé.

Na vrcholku jsme po asi sedmi hodinách a v podstatě 15 délkách, byť některé z nich měli přes sto metrů :). Pár fotek a mažeme dolů - tedy na druhou stranu Kežmarských štítů. Nejprve do Huncovského sedla a z něj pak dolů do skalnaté doliny. Tak akorát se dát do kupy, najíst se a připravit na další zábavný den.

Ultralehký spacák pro letní bigwally? Patizon D 290!

Ideální triko na letní lezení? Patizon Merino T-Shirt!

Obrovský kút VI (Ivan Dieška, M.Plzáki, P.Pochylý, J.Unger, Zrůst, 16.9.1967), 600 m, 15 délek

Druhá klasika na našem listu byl věhlasný Obrovský kút - od mistrů Diešky i Pochylého, cesta natolůik fenomenální, že kdo ji nelezl, jako by v Tatrách nikdy nebyl!

Nástup pod stěnu zabere chvilku - pokud se tedy rozhodnete jako my lézt cestu celou, odspodu. Druhou variantou je nastoupat do poloviny cesty rampou ze Cmitera - my to ovšem nedoporučujeme, protože spodní část stěny nabízí nádherné pětkové lezení kompletně po vlastním a je ideálním rozlezením před samotným koutem.

Spodní část vyjde na 7 délek, z toho první je lehká a poslední taky. Druhá část začne zase lehkou délkou, ale pak se rozjede ten opravdový lezecký kolotoč.

Devátá délka je první skvostem a to ještě nejste v Obrovském kútu. Nejprve lehce prolezete plotnou, pak následuje 5 hodně nepříjemných a špatně zajistitelných metrů k vodorovné spáře. Tou pak musíte těžce traverzovat doleva, dokud se nezmění na polici, do které se můžete zvednout a postavit.

Desátá délka je dalším diamantem, byť je velmi krátká. Nastoupíte do kouta a pomocí ruční spáry v pravé stěně ukrajujete metry, abyste pak těsně pod štandem traverzovali kousek doleva a vyhoupli se na malou plošinku se štandem. A abychom nezapomněli, ve druhé polovině cesty jsou už všechny štandy vrtané. Milý bonus.

Předchozí dvě délky jsou poctivé šestky. Poctivější, než ty ve Weberovce. Následující dvě nejsou o nic lehčí. Náročné koutové lezení s často malými chyty je delikátní, ale dobře odjišěné nebo odjistitelné. Poslední náročnější délka má těžký hlavně odlez od štandu, pak už lehkne... A po ní už člověka čeká jen hromada dolezových trojkových a čtyřkových délek, které jde zvládnout souběžně. Ale na vršek Velkého Kežmarského štítu ti prostě ještě chvíli trvá, je to ještě skoro 170 výškových metrů.

Z vrcholu je to stejná písnička jako den předtím. Huncovské sedlo, Skalnaté pleso... A případně sestup až dolů.

Samotné lezení cesty Obrovský kút nám zabralo 8,5 hodiny a mělo 16 délek.