Tatranská Haute Route

Co si budeme. Skialpinismu není naší domovina úplně přívětivá, terény tu máme mírné a řádný žlab, který by se dal legálně lyžovat, aby jeden pohledal. Rakouské a obecně alpské skialpových přechodů zase často zavání prodejem ledviny, neb rádler a deka na chatách taky není zadarmo... Ovšem u našich bratří na Slovensku, tam se jedna parádní skialpová záležitost (dobře, ne jedna, je jich víc) nachází. tatranská Haute Route - jak vypadá a jak na ni? To ti poví náš Ondra ve svém upřímném návodu založeném na letošním sólo přechodu.

Za den nebo za dva?

Chrti, kteří berou skialpinismus spíš jako běžkování, určitě zvládnou Tatranskou Haute Route za den. Je ale potřeba počítat s tím, že musíte být nejenom silní a rychlí, ale také zkušení. Porci 30 km se 3 kilometry převýšení za den nespolkne úplný nováček.

Takže naše rada zní - udělejte si to hezký a trasu rozdělte na dva dny. Má to celou řadu výhod - třeba si víc užijete výhledy, východy a západy slunce a další horské požitky. Za dva dny trasu zvládne i průměrný skialpinista - musí jen počítat s tím, že se lyžuje ve volném terénu, s potenciálem lavinového nebezpečí a ve svazích se sklonem nad 35 stupňů.

DEN 1. Popradské pleso - Zbojnická chata

(13 km / 1600 up - 900 down - Ondrova trasa na mapy.cz)

Tatranské elektrické železnice tě dovezou do zastávky Popradské Pleso a hned jak překročíš koleje a sejdeš z hlavní silnice, naskočíš do lyží a můžeš stoupat. A stoupat budeš dneska dlouho. První tři kilometry Mengusovskou dolinou tě dovedou až k horskému hotelu Popradské pleso, kde zkušení horalé doplní vodu a odloží snídani, kterou do sebe naházeli ve vlaku. Porcelán teď dva dny neuvidíš.

Nad hotelem to konečně začne vypadat jako na horách a ty budeš stoupat dál Zlomiskovou dolinou, kde tě zprava bude strážit masiv Tupé a po pár prudších výšvizích se ti před očima objeví první ze čtyř sedel na tomto přechodu - Východná Železná Brána.

Východná Železná Brána je, řekl bych, nejpěknější z nich. Poslední metry stoupání jsou s lyžemi na batohu a s uctivým pohledem na vpravo se tyčící Tilleho hranu, vyřezanou jak podle pravítka. V létě je to nejkrásnější a taky nejtěžší lezení na hlavním hřebeni Tater.

V sedle doporučuji nahodit péřovku (DeLight 100 / ReLight Pro, obojí se hodí :), sundat pásy a dobře dotáhnout boty. Čeká tě parádních 500 výškových sjezdu do Kačacie doliny. První metry jsou v relativně úzkém a opravdu prudkém kuloáru, průměrný lyžař sešoupe, dobrý lyžař odskáče. Následně se sjezd stočí doleva a změní se v parádní planinu, než se přiblížíš ke Gerlachovským spádům, kde mezi skalami musíš trefit další užší žlábek. Tatranská Haute Route je chozená, takže stačí následovat stopy a jet opatrně.

Já jsem osobně nesjížděl až ke Kačaciemu plesu a radši si ušetřil nějaké ty výškové metry a brzy začal stoupat okolo Litvorového plesa ke Zmrzlému plesu.

U Zmrzlého plesa si dejte pauzu. Protože "stoupání is coming", tentokrát do sedla Prielom. Tohle stoupání je zdlouhavé a odpoledne na slunku, dokáže potrápit. Poslední metry jsou opět na botách a s lyžemi na zádech. A v samotném sedle není moc místa. Dobrou zprávou je, že z něj už v podstatě vidíte na Zbojnickou chatu a cíl pro dnešní den je na dosah.

Pokud byste tu byli moc brzy, můžete ještě vyšlápnout doleva na Svišťový štít. Já to tak udělal až v podvečer kvůli focení, neboť jsem byl na chatě po jedné odpoledne (vyrážel jsem velmi brzy), a tak jsem si dal na chatě pivo, polívku a šlofíka. Z chaty je to na Svišťák a zpátky cca 5 km a 400 m převýšení. Trasa tady.

Večer se už jenom nadlábnout a ulehnout - ideálně do minimalistického spacáčku typu Patizon R 300 nebo Dpro 290, ale deky tu jsou též, takže se to dá řešit i Patizon Linerem.

DEN 2. Zbojnická chata - Tatranská Lomnice

(18,5 km / 1500 up - 2600 down - Ondrova trasa na mapy.cz)

Ráno si koukej přivstat. A klidně se vyprdni na snídani, protože je rozhodně lepší začít dupat už při východu slunka. Užiješ si trochu samoty a co víc, v odpoledních stoupáních neshoříš jak papír.

Než se statný skialpinista dohrabe do Priečného sedla, musí si odskočit na Streleckou vežu. Je to vlastně vrchol zadarmo, protože na něj dojdeš shora. Jakože skoro na něj sestoupíš. Pak následuje opět prudký, ale krátký úsek do zmíněného sedla a z něj se opět nabízí odbočka - nechat lyže v sedle, vzít cepín a mačky a vyskotačit na Širokou vežu, to ti moc času nevezme. A máš v kapse další tatranský vršek.

Sjezd z Priečného sedla je krátký, zato prudký. A často vyfoukaný, takže spíš než lyžařská technika tady hrajou prim nabroušený hrany a ocelový stehna. Po chvilce se už ale můžeš kochat pohledem na celou Malou studenou dolinu a pokud bys byl požitkář, můžeš zaskočit na jedno na Térynku. Já si dal čajík z termosky a vyrazil vstříct asi nejhošímu stoupání tohoto dne - Baraniemu sedlu.

Lopota je to náramná a jednoho by mohlo hřát, že by to mohlo být poslední stoupání na celé Haute Route. Mohlo, ale pro mě nebylo.

V sedle je místa, že by se tam vešel školní autobus a sjezd z něj je až nad Flašku - typický úzký kuloár nad Zeleným plesem - prašanové potěšení. Samotná Flaška je spíš skákací záležitost a stehna si zase užijou. Pak už je ale "Brnčála", kapustnica a Kofola. Hodně Kofoly.

Dalo by se říct, že tady už je posekáno. Když je dost sněhu, dokloužete po žluté na Bílou vodu a je hotovo. Když jsem šel tenhle přechod já, dost sněhu nebylo. A kličkovat mezi kameny se mi, s respektem k mým lyžím, fakt nechtělo.

"Proč si ještě nenaložit, že jo?" povídám si sám pro sebe a začínám stoupat do sedla Pod Svišťovkou. Osmkrát se cestou prokleju, pozdravím se z kamzíkem a udělám se selfíčko na jedný věžce... ...a jsem nahoře. Dojdu ještě na samotný vršek Svišťovky, což znamená třetí tatranský vrchol (jako jo, je to celkem brdek, ale počítá se) a pak už jen sjezd do Huncovské kotliny, traverz ke skalnatému plesu a nekonečný sjezd po rozbitých sjezdovkách až do Tatranské Lomnice.

Líbí se ti Ondrovy fotky z Tater? Tak ho podpoř a pořiď si jeho horský kalendář na rok 2025. Víc najdeš tady.