Superculoir na Tacul. By Patizon.

Čekej... promarněný okno. Čekej... moc sněhu. Čekej... silný vítr. Čekej... nebezpečí lavin. Čekej... dál už to nejde. JEDEM!

Dlouho jsem snil o misi v Chamonix "jen po vlastních" bez využití lanovek, moc lidí jsem tímhle plánem nenadchnul a plně to chápu. Jedeš 12-15 hodin v káře, chceš si zalézt a ne se odpálit hned nástupem. Na druhou stranu mám vždy divný pocit, když jedu nahoru lanovkou nebo vláčkem a říkám tomu alpinismus...

Vzpomínám na „kanadské bugs“, kde jsme žili několik týdnů v horách a všechno jsme si vynosili pouze vlastními silami. Když to chceš udělat v Chamonix, tak slyšíš: „To nejde, ledovec je moc rozbitý, a tam než dojdeš…, a proč bys to vlastně dělal, když můžeš jet lanovkou?“ Pořád nějaký kecy v kleci. Takže to, že lanovky kvůli COVIDu nejely, jsem celkem uvítal. Už není prostor pro výmluvy. Je jasný proč bys to dělal! No a když Kudrna (Honza, ten z Patizonu ☺) není proti, asi trochu taky kvůli nevědomosti, jak je to daleko :-D, tak není co řešit!

Alpinismus a velké stěny jsou pro mě v lezení stále top disciplína, i když si někdy říkám, že je to možná spíše bouldering. Největší úlet na alpinismu je pro mě logistika, do které spadá to, jak a co si sbalit, zvlášť když si narozen ve znamení „virgo“, tak tohle téma musíš řešit precizně a do nejmenšího detailu. Jinak neusneš. Jo, odměřuju si snídaně a počítám šumáky s přesností na jeden kus, „věci navíc“ jsou dedikované jako „věci navíc“ a nesahá se na ně. Honza je taky virgo. Píše si seznam věcí, stejně jako já, týden dopředu – absolutní porozumění.

Většinou není žádná pohroma, když máš „něco navíc“, jenže teď brácho, když poneseš „něco navíc“, tak tvoje nohy, záda a všechno pocítí mnohem větší bídu než „bez navíc“. Takže proto nebereme stanové kolíky, říkají ultra-light styl, to je i boulder na moonboardu. Balím si bavlněný triko a Kudrna tenisák. Neptej te se mě proč, prostě to tak je. Nemáme kolíky, pohoda, máme přece cepíny, hůlky a mačky... upsss-aaa a co budeme vůbec dělat v lezecký den, když to vše bereme s sebou? To je ale budoucnost, tahle otázka naskočila až při stavění stanu pod stěnou. A přeci stan zůstal stát a nebyl odfouknut. Kvíz?

Co bereme s sebou?

Jídlo a nápoje dle chuti a sil na 4 dny, singl sada Black Diamond camů po velikost #3 + 3 malý X (jsou fajn), 3 skoby, 3 ball nuty, 6 expresek, 6 alpských prodlužovacích, 3 smyce 120 cm, 10 šroubů (nakonec jsme za 400 metrů lezení zavrtali dvakrát). Sedák, cepíny, mačky a helma.

Kudrna: „Hej čekuj ty lana Tendon“

Pjotr: „Ňáký nový...“

Kudrna: „Jo, ještě nemají ani jméno, průměr 7.5“

Pjotr: „To testnem“

... čelovka, lyže, lyžáky, stan, vařič, plyn, zapalovače (taky hodně tajných zapalovačů, když spolu jedou kuřák a nekuřák), karimatka (fáráš jestli půlka Z-lite nebo nafukovačka).

Horolezec 1: „Hej cype já nemám seznam u sebe“,

Horolezec 2: „Hej cype, tak to jsme oba v prdeli“.

A nakonec spacák…(diskuze před odjezdem z ČR)

Pjotr: „Heeej kamošu, pučíš mi ten váš Patizon nějaký, asi G 800, chtěl bych si ho koupit, ale je to dost peněz, tak ať vím co kupuju“

Kudrna: „Heej jo kamošu, ale na co G 800, to ti stačí G 400 s váhou pod 750 gramů a jedeme na váhu přeci“

Pjotr: „Jo, ale spíme na ledovci, je zima, nad 3000 metrů…!

Kudrna: „No však říkám, G 400...“

Nástup na ledovec bude to nejtěžší, to mi věř brácho…

Cosmin, kámoš od Honzy, který je horský vůdce v Chamonix, nám dělal informátora o podmínce apod. Kromě toho nám vymyslel nástupovou cestu na ledovec, mám dojem, že nás chtěl prověřit a říkal si: „No, tak jestli vyjdou Via Corda Alpina s těmi bágly, tak jsou v pohodě a nemusím se o ně bát, dolů už půjdou normálně“. Tak díky, kámo…Pokaždé, když mě napadne zazoufat si, že je ten malý batůžek nějaký těžký, poděkuju, že se to děje. Tohle jsem chtěl!

Až na pár lyžařů nikde nikdo. Na ledovci je krásné ticho. Prostor co nadechuješ a vydechuješ, nic navíc, nic zbytečně, dokonalost, prý neživá příroda… Masožravý květiny podle mě mají ůplně stejný charizma a osobnost.

Stan, uvařit, převlíct do suchého, Patizon G 400 - ňáký tenký říkám si, asi nevadí, hlavně že je teplo, tak normální tedy, jde se spát.

Pjotr: „Hej už ti dochází co děláme?

Kudrna: „Ještě furt ne.“

Ledovcová tortura, ale krásná

Míjíme Mer de Glace, Glacierd du Tacul, Glacier du Geant a konečně vidíme Mont Blanc du Tacul (4248 m). Čum, to je ono! Nebe bez mraků, slabý vítr, vše je barevný, moc barevný, stěny velké kolmé úplně všude. Přemýšlím, jestli jsme si tohle něčím zasloužili, spíš ne. Tohle je na dluh, anebo si duchové hor říkají: „Hej čum ti šulini jdou ze spodu až sem po svých. Oukej kámo, tak do nich nebudeme rýt, mají svých problémů, asi hlavně psychických, dost“.

Stavíme stan...pít...pít...pít...převlíct...jíst...do spacáků…fakt jenom G 400?...husté…normální.

Pjotr: „Už ti dochází co děláme?“

Kudrna: „Hej stanujeme na ledovci?“

Pjotr: „Já to vzdávám ty vole“

Brácho co budeme dělat s tím stanem… asi ho složíme a zahážeme sněhem, anebo ho budeme muset sbalit a zakopat když ho nemáme čím ukotvit. Kudrna: „Třeba na něco ještě přijdem, dobrou, chrrr…grrr…“.

Ze spacáku…slunce nahoru/dolů…do spacáku

Cyp ostravský se probral 3:55 a první co řekl bylo, že už ví, jak ukotvíme stan a že pohoda. Tak tím pádem normálně „na želvu“ půl hodina k dobru ráno a minimálně hodina po návratu z lezení ke stanu.

Hodina z patizonů do lyží, hodina a půl pod první délku, půl hodina se navázat. „Hej cype ty lana jsou tááák dobré, měkké, zůstávají suché, nekroutí se jsou takové příjemné, lehké, hochu i ty barvy se mi líbí. Kudrna: „Víťa v Tendonu zase kouzlil, ale ty barvy budou jiné“.

Kudrna: „Kámo?“

Pjotr: „No?“

Kudrna: „My už asi došlo co děláme“

Pjotr: „Muhu-há, hehehééé. No konečně, já věděl, že to přijde“!

V hlavě ticho, prázdno, motýli v břiše jinak nic, nepočítám s ničím, dostali jsme se sem a asi poprvé životě je mi jedno jestli vylezeme délku, dvě, celý Supercouloir, anebo až nahoru na vrchol Taculu. Sucho, slunce... trochu hledám první délku. Celkem slušný takhle z rána, ty oči trochu podlité a vyboulené. Vzpomínám na Cosminova slova: „Když nebude v závěru druhé délky led, v tom převisu, tak to ani nezkoušejte a jeďte dolů“. Po první délce:

Pjotr: „Hej to je led tam nahoře ne?“

Kudrna: „Asi jo, takhle by měl vypadat led.“

Chvíli led, pak drtím lištu...teď ten hlas v hlavě: "Šuhajko, hlavne si počkaj na podmienku". Tudu-tudu-tudu... pak zas ticho... konec druhé délky… tak teď už to prej dáme až nahoru. Když je málo ledu, tak prý dalších 5 délek ne moc těžký, ale blbý na jištění. Skrutky/šrouby na nic že, 30 metrů nedáš nic…tudu-tudu-tada… jsme nesmrtelní… goráče propíchané od šroubů.

Je to JENOM lezení!

Poslední osmá délka…teď ten led! Konečně po 350 metrech! Ňak málo ne? Moc do toho neťukej, ať ti ňaký zbyde. Trochu přituhuje, nasazuju želví rukavice, ať je teplo. Margotka před klíčovou dýlkou... Uffff... flow... Přelezno! Štand, vidím vrchol... teď už budou brácho jen položený terény, na terénu tvrdý sněg a poběžíme.

Hmm…blbý...sněgu málo…sypkého… a ten, který je, nezakrývá ani ten terén. Skála odhalená. Pořád je to trochu lezení až na hřeben. Zapínáme kalkulačku plusů a mínusů. Ne! Pamatuj, mnogo sněga na sestupu = laviny. Semínko pochybností zasazeno. V hlavě mi běží: „Hej cype dobrý den lezení, 450 metrů mixů, cesta přelezena, tak vo co ti jde?!“ Úsměv. Jedem zpátky k lyžím, dobrá nálada.

Za tmy slaňujeme na zajíce. Ty lana jsou skvělé, žádný zásek s nimi a je to vůbec lanama? Za 90 minut slaněno 8 délek. Zpátky u lyží. Ještě není konec, teď to přijde, to slyžování nástupu. Ajaj. Tvrdě na tom robím, ale talent teda nemám. Honza, též „hodně dobrý“ lyžař. Ty batohy na zádech, tma. Při boulderingu máš aspoň halogen z Lidlu. Jedeme na želvu. Trochu kruhy pod očima, ale ty loupáky, dává to rozhodně více než CBD. Pořádný obejmutí u stanu nechybí. Půlnoc… Hej, mě se ani nechce jít spát! Ale při pohledu na ten Patizon G 400 ...ňaký tlustý ne?...normální...

*Lanovka na Aiguille du Midi, která se při lezení Supercoulouiru běžně využívá, byla v dnešní podobě dostavěna v roce 1955, tedy až na vrchol ve výšce 3842 m.

Sepsal Pjotr, nafotil Honza.