Spokojeně nevylézt na horu

Psát o neúspěšných pokusech o výstup na jakýkoliv kopec je vždycky věc ošidná. Kdo by se chtěl chlubit tím, že neuspěl, že jo... Na druhou stranu, bytí v horách není výkonnostní záležitost, spíš životní styl, "state of mind"... nazvěte si to jak chcete.

Ohánět se člověk může i klasickými rčeními "i cesta je cíl" nebo "either you win or learn". Tak proč se s vámi nepodělit o podzimní krásy Zinalrothornu v rámci jedné takové akce.

Konec suchého léta

S Honzou jsme nějaký výpad do Alp plánovali v podstatě celý rok - konec léta, září, kdy bývá nejstabilnější počasí, se nám jevil jako dobrá varianta. Jen celoroční sucho nám hatilo původní plán v jižních svazích Mont Blancu. Tam se všechno, díky absenci nižších teplot, hroutilo, a tak jsme museli hledat nějakou pěknou výzvu jinde. A vybrali jsme si traverz Zinalrothorn - Weisshorn.

První praskliny začal náš plán dostávat ve chvíli, kdy jsme s letními gumami skoro nepřejeli přes sněhem zasypaný Oberalp pass. Zavřený Furka pass nás tedy až tak moc nepřekvapil, ale logistické potíže (a jízda autovlakem pod Furkou) nás zdrželi na příjezdu natolik, že jsme z parkoviště k chatě vyráželi prostě pozdě.

U chaty jsme těsně před tím, než padne tma. Protože jsme tvrdí kluci a musíme testovat naše vybavení, víme, že budeme spát venku. Chlapík z kuchyně nás pohotově nasměruje k bivaku, který je pod kameny asi 200 m od chaty. Vskutku parádní místo, dobře za větrem, vybavené pár prkny na podlaze, aby se spalo na rovném. V podstatě úplná pohoda.

V rychlosti vaříme, soukáme se do lehoučkých spacáků Patizon G 400. Teplota venku klesá razantně pod bod mrazu. Co se divíme. Je vidět, že jednoznačně napadlo, ochladilo se, a náš plán na celý traverz musíme přehodnotit. Rozhodujeme se jen pro výstup na Zinalrothorn.

Výstup na Zinalrothorn. Skoro.

Ráno se budíme pozdě. Rychle balíme jen to nejnutnější. Věci na spaní nahážeme do našeho žďáráku a necháme je v bivaku. Ještě s čelovkami začínáme stoupat po moréně k ledovci. Je jasno, hvězdy, jednoduše je krásně. Ale zima. Soupání nám jde od ruky a první pauzu si děláme až při východu slunka, které se lehce opře do špičky Dent Blanche. Zastavujeme, fotíme, oba navlečení v péřovkách. Je fakt zima, tak se moc nezdržujeme, scházíme na ledovec a s chutí využíváme pro postup prošlápnutou stopu dvojky, která vyrazila před námi.

Čas strávený na ledovci je krátký. Překoná se pár trhlin a směřuje se do sedla, pod úpatí žebra, které vede k předvrcholu Zinalrothornu, kterému se říká L'Epaule du Rothorn (4 016m). Ještě než se do tohoto žebra vydáme, přelézáme krátký mix do sedélka a dáváme pauzu - konečně na slunci. I když se trochu prohříváme, stejně je pořád zima a my lezeme v bundách.

Celé žebro by bez sněhu byla procházka. S čerstvou nadílkou je to ale o velký kus zábavnější. Mě bohužel pořád z boty padá ultralehká mačka, kterou tady mám testovat. Je to dost otravné a bohužel se mi to pořád nedaří vyřešit.

S ubíhajícím časem zjišťujeme, že se nepohybuje úplně rychle. Mě padá mačka, Honzovi není úplně nejlíp. Tým snů. Na rameni ani nezastavujeme a lezeme dál - ale vzhledem k množství sněhu a vežiček před námi po chvíli začínáme diskutovat, jestli to má smysl. Dolů se totiž leze stejnou cestou a bez jedné mačky nebudeme úplně nejrychlejší.

Hrdinů jsou plný hřbitovy

Sestup. Strašně to člověka žere, nechce se mu, ale zároveň ví, že je to jediná možnost. Pěkně blbá, ale jediná. Chystáme slanění, za silného větru pomalu slaňujeme trojkovým žebrem a následně (já už bez maček) scházíme po ledovci k moréně. Chvílema mlčky, ale co už, hlavně ve zdraví... určitě ten pobyt tady dokážeme využít i jinak.

Než zalezou poslední paprsky slunce, sedáme si na zem a trochu se nahříváme. Máme to skoro za sebou a zahřejeme se polívkou v chatě. Ideální.

Pak už mizíme zpátky k bivaku, chvíli kecáme a vaříme, chytáme poslední světlo, fotíme a nenuceně se shodujeme, že jsme nepodali špatný výkon. Autosugesce je mocný nástroj, tak proč ho nevyužít.

S padající tmou jdeme spát a víme, že druhý den nemusíme spěchat. Potřebujeme jen sejít těch 10 kilometrů dolů.

Zachytit tu pohodu.

Alpinismus sice není extra rychlý sport, ale rozhodně se při něm nijak extra neflákáte. Pokud teda nemáte na sestuou opravdu hodně času. A to jsme my zrovna měli. Takže jsme si dopoledne dali takovou parádní fotografickou session. Spacáky, péřovky, žďárák, stuff sacky, čepice... a jedem!

Hm. Žádnej hrdinskej epos. Ale hezkej výpad do Alp. Prostě jak spokojeně nevylézt nahoru na horu. A i tak to bylo krásný.

Zinal - Chata: 10,5 km, + 1300 m | Chata - předvrchol Zinalrothornu - Chata: 10,3 km, + 1400 m.

Fotky: Ondra & Honza / Text: Ondra