Šest šestitisícových sopek za šest dní. To se jednomu zamotá jazyk – i nohy – raz dva! Prašná, mrazivá a bláznivá jízda chilskou pouští Atacama – ve vyprahlém kraji nikoho, kde nezaprší ani na Dušičky a nohy těžknou už při pohledu na další vrchol.

Když s tímhle nápadem přichází kolega a kamarád Martin z Expedition Clubu poprvé, směju se. Jenže on to myslí vážně! "Když už budete v Chile, je tam dost šestitisícovek blízko sebe. To bude jednoduché," povídá. 

A proč by taky nebylo? V horách jsme s parťačkou Sarah jako doma a pohorky ještě pamatují čerstvý výstup na Ojos del Salado – s výškou 6893 metrů nad mořem největší vulkán na světě. Aklimatizace? Check. Fyzička? Jakž takž check. Chuť střihnout si další pořádnou výzvu? No jasně! 

A navíc – poušť Atacama je druhé nejsušší místo na planetě takže nízká vzdušná vlhkost a téměř žádné srážky = málo sněhu a žádné ledovce. Easy.

A tak se jde. Tedy, šlape. Dýchá, vzdychá… a občas kleje. Šetkrát šest tisíc. Šest sopek v řadě, každý den jednu. Mezi solí, kamením a řídkým vzduchem.

Zásoby jako alfa a omega

Bez pořádného auta ani ránu. Kamenitá a prašná cesta spojující Chile a Argentinu si žádá ten nejsilnější džíp, co je v Copiapó – v hlavním městě regionu Atacama na severu země – k mání. Zásoby vody, jídla a nafty máme na 8 dní. Ani jedna z komodit nám nesmí dojít. Kromě činčil, lišek a pár zběhlých lam v místech, kam se chystáme, nikdo není. Žádný signál. A tedy ani žádná pomoc.

Plán je jednoduchý: pod nástupem na sopku postavíme tábor, ráno nahoru a pak zase dolů, večeře, balíme a alou pod další vrchol. To zní jednoduše, že? Až na to, že ani náhodou.

Výzva číslo jedna: Jak se k těm sopkám vůbec dostat?

Cesta je cíl – takže už samotná štreka k sopkám, která se místy proměňuje spíš v písečnou koupel, představuje výzvu. Do nitra hor počítáme 6 hodin a místy je to pořádný freestyle: to si prostě někde odbočíme a vyschlými koryty řek, sopečným prachem posetými balvany všech velikostí a tvarů míříme ideálně do výšky kolem 5 000 metrů. 

Pavlíně a Sarah dělaly společnost spacáky Patizon G 800 a péřovky Patizon ReLight Pro + Patizon ReLight 160

Čím výš nastoupáme autem, tím méně  zavaříme nohy. Náš červený plechový šíp má ale na prudký tekutý svah a nedostatek kyslíku taky svůj názor. Pořád ještě nevím, jestli mě řízení víc baví, nebo děsí. Zato snídaně, to je rituál – první chod míchaná vajíčka, ten druhý domácí granola s čerstvým mangem a jogurtem.

Výzva číslo dvě: Které sopky vybrat? 

Seznam kandidátů je dlouhý. A taky trochu děsivý. Většina sopek není zanesena v turistických průvodcích a na internetu se dozvídáme maximálně to, že tam-někdo-asi-byl.

Zásadní výhodou je, že se tu nemačkáme s davy. Nevýhodou pak to, že pokud se ztratíme, nikdo nás nebude rušit při bloudění. A dost pravděpodobně ani hledat. Z mapy si nakonec vybíráme seznam sopek, které jsou blízko sebe – až pod nimi se rozhodujeme, které z nich se nám líbí.

Výzva číslo tři: Vyběhnou a seběhnout.

Tohle bylo hodně naivní. Vyrážíme velmi brzy. Ne kvůli východu slunce, to mráz nás tahá ze spacáků Patizon G 800. 

Výstup je už pak čistá improvizace: bez cesty, bez značení a s větrem, který by snad chtěl z kopce odfouknout i skály. Povrch se střídá – sopečný prach, zmrzlé sutě a sníh. Stabilita je pojem čistě teoretický. Výstup je pomalý, kyslíku málo. A znovu. A znovu. Jiná sopka, jiná výška, jiná výzva.

Den #1 – El Ermitaño (6145 m.n.m.)

Celou noc přemýšlím, jak Martinovi říct, že končíme. Po prvním dni. Tohle totiž fakt nejde.

Pro začátek lehký start, něco na zahřátí. Jenže už po prvních minutách vím, že tohle bude spíš brutální crash-test než rozcvička. Na vrchol El Ermitaña se škrábeme sedm hodin – a to jsme teprve v půlce. Oficiální cesta samozřejmě neexistuje. Ani neoficiální. Prostě nic. 

Stoupáme podle pocitu, intuice a občasného záchvěvu zdravého rozumu. Kolmé svahy, volné kamení, zledovatělá sněhová pole… kličkujeme mezi tím vším jako zajíci na útěku, hlavně ať mačky zůstanou v batohu.

A když už to konečně dotáhneme do šesti tisíc metrů, je tady taková zima, že na oslavy nás přechází chuť. Ani fotit. Ani jíst. Chceme jen jedno – zmizet zpátky dolů. Jenže tělo už nefunguje. Energie nula, motivace záporná. Každý krok se vleče, padáme do rytmu nádech–kletba–nádech. 

Po deseti hodinách jsme zpátky dole. Stan pod větrem kvílí, vařič odmítá spolupráci a moje představa o teplém jídle a čaji za odměnu mizí jako pára nad hrncem. Tedy stejně rychle jako naše iluze. Slzy mám na krajíčku, Sarah mlčí. Co naplat – jdeme spát, zítra je další den. Další sopka.

Den #2 – Peña Blanca (6 081 m.n.m.)

Nálada v týmu kupodivu roste a z rána na obloze svítí sluníčko. Skoro to vypadá, že si dnešní výstup užijeme. A světe div se, opravdu to jde! Výstup na Peña Blanca je rychlý, svižný, bez větších komplikací. Skoro jako by se nám tenhle kopec chtěl omluvit za včerejší ledovou sprchu. Na vrcholu sice pořád fouká, ale v mezích. 

Dolů se nám nechce. Ne kvůli únavě, ale protože víme, co nás čeká. Auto. A hlavně ta cesta, co cesta není. Všechno tady vypadá stejně: balvany, písek, výmoly, nula orientačních bodů. Sarah naviguje, já se obloukem vyhýbám alespoň těm největším kamenům, ale tenhle džíp má vlastní hlavu i směr. Hodinová jízda mi v hlavě běží jako epický survival thriller. Jediná priorita? Hlavně nikde nezůstat trčet.

Abychom se na druhý den vůbec vykopaly ze spacáku, slibujeme si za odměnu horké prameny u Laguna Verde v příjemných 4 300 m.n.m., kde nakonec i strávíme noc.

Den #3 – San Francisco (6 016 m.n.m.)

Do třetice všeho dobrého – skoro jako dovolená. Dojezd pod sopku je překvapivě snesitelný, výstup pohodový a na vrchol dokonce vede něco, co připomíná stezku. Výhledy dechberoucí a morálka v plusu, přestože postupujeme výš z argentinské strany bez stažených map. 

Zpátky už je to zase místní evergreen. Auto si jede samo, kam chce, já křečovitě svírám volant, Sarah křečovitě svírá sedadlo.

Po návratu míříme rovnou do horkých pramenů – podle plánu. Jenže obě sedíme v autě a jen zíráme. Fyzicky jsme tady, ale mentálně jsme někde mezi třetím a čtvrtým kruhem dantovského pekla. Nakonec nás z auta vyhání až pohled na stan, který vítr téměř odfukuje vzduchem přes Andy i s celým jeho obsahem.

Den #4 – Barrancas Blancas (6 119 m.n.m.)

Sbalené a připravené na značkách, jen nám chybí to podstatné – plán, na kterou sopku vyrazíme. Nakonec zapichujeme prst na Barrancas Blancas. To je náročnější varianta, protože evidentně toužíme po dalším utrpení.

Od 5 500 metrů nad mořem se boříme do popelavého suťového svahu, který má jednu oblíbenou vlastnost – pohybuje se přesně opačným směrem, než chceme. Nahoru se ploužíme, jako ve zpomaleném filmu a když se konečně blíží vrchol, vítá nás sníh. A mačky jsou v autě! 

Únava je znát. Není mi dobře, jsem protivná i sama sobě, ale tady to už nevzdáme. Nakonec, už to máme doslova za pár.

Den #5 – Vicuñas (6 067 m.n.m.)

Pátý den, pátý vrchol. Už jen to, že se hýbeme, považuji za úspěch. Na poslední chvíli měníme cíl naší cesty – sněhové přeháňky na El Muerto nás posílají na Volcano Vicuñas, pro nás už známý terén z předchozí aklimatizace.

Jenže ani tady se nám nevyhýbají rozmary počasí: sníh je všude, kde dřív nebyl. Takže vše trvá déle, všechno je těžší. A my už v zásadě jedeme na setrvačnost. Tělo nestíhá regenerovat, spánek za moc nestojí a psychika pomalu ale jistě přechází do offline režimu.

Den #6 – Tres Cruces Norte (6 030 m.n.m.)

Tres Cruces je šestá nejvyšší hora Ameriky a na svazích je to tady řada sopečných dómů a kráterů. Prostě festival utrpení, jak se patří. Ale od toho jsme tady, že? Šestý vrchol za šest dní. 6 × 6000 × 6. Hotovo, razítko na čelo a hurá dolů. Sníh? Jasně. Vítr? Samozřejmě. Zima? Jako každý den. Pocity na vrcholu? Obrovská radost!

Těch šest dní bylo všechno, jen ne odpočinková túra. Kupodivu to ale nejsou samotné šestitisícovky, co nás tolik potrápily, spíš všechno to mezi nimi. Prostě komplexní zkouška fyzického vypětí, spánkového deficitu, logistických improvizací, orientace v chaosu i dovednosti ovládat auto, které chce snad každou chvíli spáchat sebevraždu.

Zkrátka jiný typ dovolené. Přesně podle našeho gusta.

Článek pro vás sepsala Pavlína z Expedition Clubu