Přechod Cordillera Real

Jedenáct dní v horách, kde lamy dávají dobrou noc. V srdci Bolívie se z náhorní plošiny Altiplano zvedá Královská Kordillera. Tady, v 6500 metrech nad mořem, mě s výpravou Expedition Clubu vítá vysokohorské divadlo – mlha hustší než bolívijské kafe, strmé suťové svahy, řeky, mokřady, nádherná jezera, majestátní sněhové vrcholy i tradiční indiánské vísky. 

Prostě krajina jako z National Geographic. Jen s těžším batohem a menším rozpočtem. Korunní klenot mezi horskými treky – přechod hřebene Cordillera Real.

Lanovky, kam se podíváš

Treking v Bolívii je ale svérázný jako země sama. Už po příletu do La Paz – politického i finančního centra země – si pouštím do plic místní řídký vzduch. To je facka! Stačí jeden hluboký nádech a je jasné, proč domácí fotbalový tým válcuje jednoho soupeře za druhým – v těch 4100 metrech nad mořem by to snad neudýchal ani Ronaldo. Takže žádné velké hurá akce, pro začátek se musíme aklimatizovat. Aby to s námi rovnou nepraštilo, 

Třetí nejlidnatější město Bolívie s populací tři čtvrtě milionu obyvatel je naštěstí k takovému aktivnímu odpočinku dokonale přizpůsobené svým kopcovitým charakterem. Tradiční evropský způsob hromadné dopravy se proto v La Paz nenosí, město je přímo prošpikované hustou sítí lanovek. Totiž, když máte na katastru města vertikální drop 800 metrů, zapojíte fantazii.

Do strmých kopců zahalujících celé čtvrtě do závoje smogu sice statečně funí malé autobusy a autentické taxi, které tak doplňují místní kolorit, nicméně jejich závod s místními šalinami zavěšenými na nebeské báni je předem prohraný. Vyhlídková jízda nad střechami slepených domků, kde skleněné mrakodrapy střídají slumy z plechu a hliněného zdiva, je zajímavá podívaná. S dominantní pálenou cihlou město působí jako jedno velké staveniště.

Jihoamerický welcome drink

Povinný aklimatizační itinerář z La Paz, to nejsou jen výhledy jeřábníka, ale i krátké výlety do vyšších poloh, jízda na kole po proslulé nejnebezpečnější silnici světa i klasický jihoamerický welcome drink – poctivá cestovatelská střevní infekce. Takže postel, porcelánová místa, a tak pořád dokola.

Jako by toho nebylo málo, Bolívie si pro nás chystá ještě jedno překvapení. Tisícihlavý dav podporovatelů Evo Moralese – místního mafiána, kokového barona, populisty par excellence a taky exprezidenta, který v roce 2019 po převratu opustil zemi se zatykačem v zádech – napochoduje v plné parádě do La Paz.

Blokády, výtržnosti, slzný plyn i střelba – jeden by se při takovém standardním pondělí v Bolívii zapotil, nebýt prodyšného trika Patizon Merino – nám téměř překazí smělé plány. Máme ale štěstí, brzy se situace uklidní a my se v poslední možný termín přesouváme do prvního bodu naší trasy. Inu, tady je všechno intenzivnější. Oslavy, protesty, střevní problémy i prosté dýchání. A co teprve ty zážitky v horách!

Mlha hustší než bolívijské kafe

Nad vesnicí Sorata směle vyrážíme vstříc bolivijskému dobrodružství. Na úvod zlehka – kličkujeme převážně mezi políčky brambor, sem tam bloudíme a zasloužený obdiv sklízí sofistikovaný závlahový systém místních farmářů. Zkrátka poslední známky civilizace, krčící se ve stínu ohromného masivu Ancohuma (6427 m n.m.). Zatímco do prvního kempu přicházíme ruku v ruce s větrem, okolní vrcholy zahalují chuchvalce mlhy. Jen ledovce nasvícené zapadajícím sluncem tu a tam stydlivě vykukují. Pastva pro oči.

O hřejivý a spokojený spánek většiny členů expedice se postaraly spacáky Patizon D series

Ráno se probouzím do mlhy hustší než bolívijské kafe. Oči proto budu pást místo horských krás Kordillery v navigaci, abychom v neznámém terénu dorazili do cíle – a ne někde do křoví. Jo, jistá dávka fantazie tady přijde vhod. Hledáme si cestu svahem vzhůru, stezka střídavě mizí a zase se objevuje. Námi naplánovaná trasa totiž nevede po oficiálním trailu, nýbrž po pasteveckých stezkách a z velké části úplně volným terénem. Takže hlavně držet směr!

Bez GPS ani ránu

Ozývá se ve mě staromilský dobrodruh a na chvíli si postesknu: bez moderních technologií by takové putování bylo přímo navigačním balzámem. Co tady asi zažívali první pionýři, když – na rozdíl ode mě – tupě nezírali do té pohybující se tečky na displeji? Co naplat, jsem odpovědný za skupinu lidí. A hrát tuhle hru poctivě – postaru, jen s mapou a buzolou – by byl zbytečný hazard. 

S ustupující mlhou se později rozkrývá podmanivá scenérie: vymetená obloha jako ze žurnálu a ledovce v masívu Illampu v 6368 m n.m. Nádhera! Večerní tábořiště se rozprostírá uprostřed mokřadu na malém ostrůvku suché trávy – jsme jako trosečníci. Terén je tady vůbec plný charakteru a údolí překypují vlhkostí a zelení.

Žádná procházka růžovým sedlem

Když nás na druhý den dočasně opouští někteří členové výpravy kvůli výškové nemoci, připomínám si: tak pozor, přechod Cordillera Real není pro slabé povahy. S konstantním a nepřetržitým pobytem ve vysoké nadmořské výšce je naopak hodně náročným podnikem. Trasa navíc vede velmi náročným terénem, povětšinou mimo stezky.

To se má tak – na plánované trase postupně zdoláme minimálně 9 sedel vyšších než pět tisíc metrů, zatímco klesání, a to jen o pouhých pár stovek metrů, si užijeme jako šafránu. Kvalitní a lehká výbava je v místních podmínkách naprosto klíčová. Tady to máme na jedničku s hvězdičkou, super pohodlné spacáky Patizon D series se na zádech prostě nepronesou. 

Kníratý gringo Jorge

Od zbytečných kilogramů bagáže nám pomáhá horský kurýr Jorge. Tenhle obtloustlý chlapík s knírem přes půl obličeje a dobrosrdečným výrazem, který ve své rozpadající se dodávce brázdí horské cesty, kam by se průměrný Evropan neodvážil ani v novém Land Cruiseru, se rázem stává mým osobním symbolem Bolívie. Dokud jeho zrezivělý koráb jede a fyzika přivře oko, nic není problém. 

Jorge si zkrátka nedělá hlavu z maličkostí. Jen s tou navigací si moc nerozumí – třeba při druhém shledání, o pět dní později u jezera Khara Khota, čeká na úplně opačném konci. Až když ve večerním světle uhání jeho plechový šíp v oblaku zvířeného prachu, je to nebývalá vzpruha pro nalomenou vůli i hladové žaludky. 

Krása střídá nádheru

Těch jedenáct dní v bolívijských horách plných lam a mechů možná vydá na celou knihu. Ne všechna setkání s místními jsou tak vřelá jako s Jorgem a v některých místech stačí doslova jediný špatný krok a je zle. Nacházíme si cestu přes strmá sedla a suťoviska, brodíme řeky i bažiny. Těžkou zkouškou je chvíle, kdy při akutní horské nemoci jedné z nás sestupujeme pro pomoc do údolí. Zkrátka dobrodružství se vším všudy.

Po náročných 140 kilometrech v nohách končí královská Kordillera ve stínu dominantní Huayna Potosí nad osadou Alto Milluni. A když o dva dny později stojíme na samotném vrcholu v 6 088 metrech nad mořem, už jsme zocelení horami. Výstup na šestitisícovku je po tak náročném přechodu hřebene třešničkou na dortu.

Nic pro začátečníky

Cordillera Real není žádná selanka pro začátečníky. Opravdu dobrá aklimatizace je tady zákon, potřebujete navigační schopnosti, kvalitní výbavu – spacáky Patizon D series, mrk mrk – a taky trochu štěstí. Ale kdo hledá dobrodružství se vší parádou, tady ho najde.

Povídání z Bolívie pro vás sepsal Vít Dubec z Expedition Club