Ostrov v moři ledu: Island Peak

Do Nepálu jsem se vydal potřetí. Po první zkušenosti s výškou a Himálajemi na treku kolem Annapuren v roce 2022 jsem si dal vyšší cíl – dojít na vrchol Mera Peak (6 476 m. n. m.), nejvyšší turisticky přístupný vrchol. To bylo v roce 2023. Jenže Buddha měl tehdy jiné plány a poslal mě z osady Khare (4 900 m. n. m.) tenkrát vrtulníkem zpět do Káthmándú.

Jenže já se nenechám jen tak odradit, a tak jsem se do Nepálu vydal po roce a půl zas, tentokrát tedy na kopec o něco nižší, ale zas o fous těžší na výstup. Vrcholu Island Peak (6 189 m. n. m.) letos předcházel pochod přes tři sedla – nádherný, i když relativně náročný trek, na kterém přecházíte postupně tři pětitisícová sedla (takže vám je skoro pořád zima, pokud teda nemáte spacák Patizon, jako mám já), a tohle moje vypravování začíná příchodem do base campu. Naše výstupová skupina měla být původně početnější, ale po náročném treku to ostatní vzdali, a tak jsme se směrem nahoru nakonec vydali jen já s Děvčetem z hor, Maruškou.

Martinovi zima nebyla, protože si přibalil Patizon G 1100 – ultralehký drtič mrazu.

Tak jdeme na to. 

Do základního tábora přicházíme kolem poledne. Je něco málo po dvanácté hodině, je příjemně teplo, i přesto, že jsme ve 5 100 metrech nad mořem, a začínáme mít hlad. Náš guide nás usazuje v jídelním stanu, a za chvíli už se nese jídlo. Špagety s červenou omáčkou, vedle toho kotel rýže. Já to i přes vysokou nadmořskou výšku sním, drobná Maruška s tím chvíli zápasí, ale nakonec to sníme oba. Přeci jenom nás čeká docela náročný výstup. A už teď máme v nohách cca 800 výškových metrů. Po obědě dáváme kafe, chvilku se procházíme po kempu, oblídneme kuchyňský stan i naše dnešní ubytování a místní WC. To je teda zážitek, vlastně dobře, že nemám fotku. Po rychlém zhodnocení situace se rozhodujeme, že chodit budeme za kámen za kempem, protože na tohle ani jeden nemáme žaludek.

Po obhlídce a rozptýlení mých obav ohledně výškovky požádám našeho climbing guida o asistenci s navázáním jumaru a všech potřebných serepetiček na sedák, a už vyhlížíme večeři. Rychle to uteklo. Po večeři už jen čaj a spát, večerka je kolem devatenácté hodiny. Není divu, budíček máme ve 23:45, o půlnoci snídaně a vyrazit na cestu máme v 0:30. Kupodivu jsem usnul, Maruška říkala, že to bylo slyšet... V půl jedné skutečně vyrážíme, navlečeni do těžkých expedičních bot, Gore-Texu a merino vlny.

Není ani taková zima, jak jsem čekal, teda tady “dole”... Uvidíme, co nahoře. Z tábora vyrážíme po pěšině vedoucí podél ledovcového jezera, mírně do kopce, ale žádné velké stoupání, asi kilometr, možná méně. Asi po 10 minutách chůze si jeden člen výpravy (jménem začínajícím na M, ale Maruška to není...) uvědomí, že nemá sedák, a musí se pro něj vrátit do kempu. Běh v expedičních botách ve výšce přes 5 000 m. n. m. je luxusní zážitek... Nicméně i přes tyhle komplikace vše zvládáme a pokračujeme po cestě, která se za chvilku začne stáčet ostře doleva a začínáme zprudka stoupat. Vidíme před sebou spousty světýlek z čelovek ostatních kopcolezců, kteří stoupají před námi. Udivuje mě, jak moc vysoko jsou, říkám si, sakra, ti musejí snad viset někde přímo nad námi. Až tak moc prudké stoupání to je. Pěšina vede vždycky několik metrů doleva, pak ostrá začátka o skoro 180 stupňů, několik metrů v protisměru a zas otočka. A takhle pořád dokola. Je horko, svlékám vrstvy a motá se mi hlava. Chtěl bych ideálně zpomalit, ale naši guidi nás ženou pořád nahoru. Začínáme mít obavy, jestli tímhle tempem nebudeme na vrcholu na slunce čekat, což nebude v tom mrazu nic moc... Tak schválně trošku brzdíme a loudáme se, ale kluci nás ženou a ženou...

Postupně předbíháme jednu skupinu za druhou, až před námi nevidíme žádná světýlka. Jsme první. Našim guidíkům to musí dělat radost. Chodí tu tak třikrát týdně a konečně s sebou mají nějaké rychlonožky... Uf. Ostré stoupání po pěšině končí asi po 800 výškových metrech (cca na 1 km vzdálenosti), začíná pršet. Kolem se objevují větší i menší kusy ledu a sněhové plochy. Skála začíná klouzat, místy je pokrytá ledem. Pořád kolem nevidíme vůbec nic, žádné obrysy hor, kopců, prostě černá tma. Jen tušíme dešťové mraky nad námi a déšť teď docela příjemně chladí. Místy mi cesta přijde relativně nebezpečná, ještě, že na to nevidím. Někdy kolem 1 000 výškových metrů přichází crampons point – tedy místo, kde nasazujeme mačky, sedáky a dál pokračujeme ne po dvou, ale už po čtyřech. Konec chůze, začátek lezení... Fixní lana zatím nejsou úplně všude, jen na exponovanějších místech, ale sněhu a ledu už dost přibylo. Jsme ve výšce někde kolem 5 800 m. n. m.

Na chvíli se cesta srovná, jdeme po pěšince vyšlapané ve sněhu, po relativně velké sněhové pláni, a směřujeme ke ledo-kamenné stěně, kde tuším, budeme stoupat výš. A taky že jo. Pod stěnou se cvakáme do fixního lana a jde se na věc. Když protínáme kótu 6 000 metrů nad mořem, už regulérně lezeme. Místy jsou to opravdu strmé úseky, kde je nutná obezřetnost, naštěstí naši climbing guidi jsou fakt velmi zkušení, takže najdou správnou cestu a postupně stoupáme dál. 

Mimochodem, starší z guidů (52 let), má slezené různé osmičky, na samotném Everestu byl prý 24krát. Ale protože už je prý starý, chodí jen tyhle nízké kopce. Myslím, že říkal, že na Island Peak byl víc než 100krát. 

Je kolem čtvrté hodiny ráno, stoupáme už fakt docela pomalu, ale jsme stále první. Nejbližší skupině za námi jsme dost utekli, sledujeme jejich čelovky dole. Kolem nás se začínají objevovat panoramata hor. Nádherné výhledy, zatím ještě bez slunečních paprsků, ale tiší velikáni, zasypaní sněhem, už mají jasné obrysy a mlčky pozorují naše snažení... Posledních zhruba 100 výškových metrů už je pro mě náročných. Začíná se projevovat výška, je mi zima na prsty u nohou a trošku mě demotivuje, jak pokaždé, když vylezu nějaký úsek, který vypadá, že už jsme tam, objeví se za ním další. Už se ani moc nekochám výhledy, ale soustředím se spíš na to, abych správně zasekával mačky do ledu a nepustil jumar. Najednou, když se zas vyšvihnu nad další velký zasněžený kámen, mi náš guide natahuje ruku, a říká “Congratulations, the summit!”... Nevěřícně se rozhlédnu kolem sebe – stojíme na zasněženém plácku, ne větším, než naše kuchyně, cesta nikam dál nevede. Není kam stoupat. Jsem tady. Hurá! Objímám guida a otáčím se zpátky, vidím, že akorát dorazila Maruška, objímání, gratulace, fotky, štěstí... Nepopsatelné emoce, kdo jste to zažil, tak víte, kdo ne, tak to asi stejně nejde předat :-). Je 5:44 a my stojíme na vrcholu Island Peak (Imja Tse, 6 198 m. n. m.). Technicky nejnáročnější běžně přístupná šestka v Nepálu.

Já teda musím hned sundat mačky i boty a rozehřát promrzlé prsty na nohou, naštěstí mám s sebou hřejivé polštářky. Sundavám goráčovku od Tilaku, které jsem asi před dvaceti minutami rozbil zip, a natahuju péřovku. Je docela teplo, odhadem ne míň než -10. Je to asi tím, že je květen, když si vzpomenu, že loni na podzim bylo na Mera Peak -30, je k nám Buddha tentokrát dost milosrdný :-).

Na vrcholu se zdržíme asi 30 minut, guidi nás popohánějí, že musíme jít. A ještě že tak. Akorát dolézají další a na fixních lanech pod vrcholem se začínají tvořit fronty. Ne takové, jako znáte z fotek z Everestu, ale musíme při slaňování občas čekat, vyhýbat se postupujícím nahoru a už je to trošku složitější. Už rozumím našim giudům, proč nás ráno tolik popoháněli, bylo moudré rozhodnutí ráno trošku přidat a předběhnout partičky horolezců, protože klid a pohoda na vrcholu, to fakt stálo za to.

Cesta dolů je dlouhá a náročná. Sluníčko už začíná hřát a projevuje se únava. Sem tam se mi povede škobrtnout mačkou o kalhoty nebo kus ledu, musím dávat pozor, kam šlapu. Když pak dojdeme k bodu, kde sundaváme mačky, začíná očistec v podobně sestupu po dlouhé, klikaté a prudké pěšině. Do base campu dorazíme okolo 8:30, sundáváme vysokohorské oblečení, rozvěsíme ho po stanu a okolí a oba padáme do “postelí” a dobrou hodinu a půl odpočíváme.

Po probuzení Maruška dává polévku, já nemám na jídlo ani pomyšlení, jsem vyčerpaný a není mi úplně dobře, a tak se pobalíme a vyrazíme směrem dolů. V Chukhungu se připojujeme k části naší skupiny, dáváme kafe a já se znovu odpojím, pokračuji ještě níž, do Dingboche ve výšce 4 410 m. n. m., kde je mi už konečně dobře. Potkávám se s druhou částí naší výpravy, u zázvorového čaje si sdělujeme zážitky posledních dní. Po večeři padám do spacáku a spím jak zabitý. Nějak takhle ↓.

Cesta podle hodinek: 21 km, ↑ 1 900 m, ↓ 2 500 m, 5 600 kcal, 8 hodin a 30 minut.

#spytlemven vyrazil Martin Matějka.