Nejdelší ledovcový trek na světě je v Pákistánu

Když se zrovna Patizon tým nesnaží udělat ty nejlepší spacáky na světě , tak ve volném čase děláme jiné světové věci, jako třeba lézt a trekovat na pákistánských ledovcích Hispar-Biafo, které mají dohromady délku 120 kilometrů.

Jestli chcete zažít opravdu těžký trek za rozumné peníze, na kterém budete téměř sami v nádherné krajině, kde se psala historie výškového horolezectví , mám pro vás tip: Pákistán, nejdelší ledovcový systém mimo póly - Hispar-Biafo.

Na treku až do výšky přes 5000 m n. m.

Já a Marťas (Martin Ksandr)  jsme museli trek absolvovat, abychom se dostali pod vrcholy Sugulu Peak (6.105 m) a Alchori Sar (6.243 m), kde bylo v plánu pokoušet prvovýstupy a také proto, abychom se aklimatizovali, jelikož při treku se nocuje v sedle Hispar La, které leží ve výšce 5.128 metrů

Trek je možné udělat za 10 - 14 dní. Kdybyste hodně makali, byli aklimatizování a neměli potřebu nikde dávat odpočinkový den, troufám si říct, že se to dá stihnout i pod dnů deset, ale to si myslím, že by byla zase škoda vyloženě se hnát, jelikož krajina kolem je nádherná, a jen tak koukat s hrnkem kávy v ruce na dominantní štíty jako jsou Latoky (Latok I - 7.145 m), Ogre neboli Baintha Brakk (7.285 m), Sosbun Brakk (6.413 m) a další, je úžasné a dokázal bych to asi dělat celé dny. Nosičům navíc neplatíte za dny, ale za etapy, které stejně musíte projít. Takže nemá cenu nikam spěchat.

Když se nikomu nechce nosit

Jestli byste si s sebou chtěli vzít nosiče, tak věřte, že je potřeba mu zaplatit za spoustu věcí. Kromě vynášky je povinná také pojistka, jídlo a další věci. My měli opravdový problém vůbec nosiče sehnat, protože trek Hispar-Biafo je oproti sousednímu treku přes ledovec Baltoro neporovnatelně těžší a méně komfortní. Je delší, objektivně nebezpečný (přechody trhlin), veškeré jídlo si musíte tahat s sebou, na Baltoru jsou vojenská stanoviště, která jsou údajně zásobena jídlem, jež tam jsou schopni donést oslíci, jelikož terén představuje hezky vyšlapanou cestičku (toto říkali nosiči).

Hispar-Biafo je co se týče terénu velmi nepříjemný. Často nemůžete jít po ledovci, jelikož byste si to museli šněrovat mezi trhlinami, tak jste tlačeni k jeho krajům, morénám, které tvoří strmé výšvihy přes led a suť. Takže logicky všichni čekají na "zákazníky", kteří se vydají na Baltoro, protože to pro ně je mnohem lehčí ve všech směrech a za stejné peníze.

Celkově jsme na 200 kilo výbavy a jídla potřebovali osm nosičů. Nakonec se nám jich podařilo sehnat šest a půl. Takže i my museli na záda něco naložit. Ta půlka nosiče představuje chlapíka, který s námi šel pouze do 4000 metrů, jelikož se jednalo o kardiaka. Takže od třetího dne jsme si museli rozházet jeho bagáž mezi sebe. Samozřejmě nadváhu nad 25 kg musíte nosičům dodatečně zaplatit, vše se pečlivě převažuje.

Užitečné info za námi, trek před námi

Díky tomu, že jsem si s sebou vezl už ze Skardu srajdu, spekulovali jsme s Marťasem, že si dám ještě den odpočinku, ale různé okolnosti mě donutily vyhrabat se ze spacáku a polomrtvý se ploužit z vesnice Askole aspoň do prvního kempu Namla.

Další den to nebylo lepší. Kvůli rostoucí nadmořské výšce a těžkému terénu jsem se cítil jako želé bonbón naložený v půl litru piva. Přesto jsem musel po očku pokukovat po okolních vrcholcích, protože 99 % všech linek, které nás tam obklopovaly, byly panenské a tudíž neslezené. Ty nádherné stěny, pilíře, hřebeny, které by vydaly na stovky výprav, tam pořád jsou a čekají na přelezení. Neustále jsme na sebe s Martinem pořvávali: "To by šlo! Tohle by taky šlo! Tamto by byla morda, ale asi by to šlo! Tam půjdeme, pokud nepřejdeme přes sedlo! Máš to vyfocené pro příště?".

Nakonec jsme se kolem čtvrté doplazili do kempu Mango v neskutečném horku. Ihned po příchodu jsme s Marťasem  stavěli tropiko stan a polonazí se pod něj složili a čekali na západ sluníčka. A naši nosiči? Měli na sobě tři vrstvy oblečení, dělali oheň a nechali na sebe dopadat sluneční paprsky. Další den bylo cílem dojít do posledního zeleného tábora na dlouhou dobu - Shatong. Terén byl zase náročný, ale scenérie neskutečné.

Ráno se s námi rozloučil "kardiak" a naše skupina tedy čítala už "jen" devět lidí. Čekal nás posun do nehostinné krajiny ledu a skály, kde jsme byli v bezprostřední blízkosti velikánům jako je Sosbun Brakk (6.413 m), Latoky (Latok I - 7.145 m), Baintha Brakk neboli Ogre (7.285 m). Kolem páté jsme dorazili do tábora Marpogoro. Tady jsme proti vůli (ne té moji, já byl vzhledem ke svému posránkovému stavu moc rád :-) ) museli den čekat kvůli špatnému počasí, zpestření byla nabídka Viagry od jednoho z nosičů. To je tak vše.

Odteď už po skále a ledu - Patizon G800 může ukázat co umí :-)

Šestý den nás čekal výstup do sedla Hispar La a noc ve výšce přes 5000 metrů. Mezi šest nosičů a Wallyho, našeho průvodce, jsme rozházeli přebytečnou výbavu v podobě ponožek, čepicí, rukavic, brýlí, cepínů a vyrazili jsme vstříc sedlu Hispar La. No, boty jsme jim poskytnout nemohli. Oni měli pouze tenisky odlité z gumy a někteří koumáci místo maček nalepili oboustrannou izolepu. To se pak i Čech cítí jako německý důchodce na dovolené.

Z kempu Marpogoro se jde chvíli středem ledovce  načež se odbočí do prudkého svahu směr sněhové sedlo Hispar La, tam jsme postavili stan, nosiči si naproti tomu udělali sněhový zákop s celtou. Konečně taky trochu chladnější podmínka na Patizon G800, už to chělo někdy na noc zapnout zip :-D. Podvečer jsem protrpěl, než zabral prášek na bolest hlavy, a když zapadlo slunce, tak jsem mohl otevřít oči (rada: neberte si Ray-Bany na ledovec, ty fotky za to nestojí :-D).

Malý den "D"

I když jsme to neříkali nahlas, oba jsme věděli, že následující den rozhodne, jestli naše výprava skončí ostudně (vzhledem k pokusům o prvovýstupy na Sugulu Peak a Alchori Sar), anebo nám bude dopřáno se s jejich stěnami a pilíři porvat.

Po překonání Hispar La směrem na ledovec Hispar se nachází klíčové místo treku v podobě ledopádu a systému trhlin. S Martinem jsme vedli jak Wallyho, tak nosiče a i když jsme byli na ledovci novicové, museli jsme to být my, kteří hledali cestu přes labyrint plný děr. Asi po třech hodinách kličkování nás ledopád propustil ze svých spárů a nosiči nás uznale poklepávali po ramenou s tím, že jsme po dvou letech první, kteří to přešli a za poslední tři roky asi třetí skupina. Bylo na nich vidět, že toto riziko měli taky celou dobu v hlavách a znatelně z nich spadla ta tíha nebezpečí.

Base camp Khani Basa už byl na dohled a došli jsme do něj asi za tři hodiny. V něm zasedla velká rada. Museli jsme vyřadit tři ze šesti nosičů, protože až budeme opouštět BC, budeme mít méně jídla, půjde se z kopce, a tudíž nebude potřeba takového množství nosičů, kteří by jen seděli v BC a my je museli platit. Udělali jsme to jednoduše - tahaly se sirky. Druhé propouštění přišlo další den, a to po zjištění, že zbylí nosiči si i přes naše instrukce vzali málo jídla. Takže sestup z BC bude pořádná fuška. Jen já, Martin, Wally a jeden nosič.

Sestup z BC nebyl zadarmo

Když jsme skončili naše "prvovystupování", nastal čas návratu do civilizace. Ještě jsme si pořádně mákli, než jsme po třech dnech a dvou nocích v kempech Hagure a Bitanmal dorazili do vesnice Hispar.

Náročná byla především místa, kde se menší ledovce napojovaly na ledovec Hispar. V těchto místech byla spousta trhlin a strmých výšvihů. V Hisparu nás místní hned pozvali na pořádnou hostinu, najali jsme auto a další den se vydali směr Gilgit.

A o tom, jak jsme lezli na Sugulu Peak a nelezli na Alchori Sar zase jindy :-).

Čus!