Z deníčku cyklonomádů: Na kolech ze Španělska do Itálie

Začti se do deníčku dvou cyklonomádů, kteří jsou na cestě už 24 let. Jak vypadá jejich běžný den? Existuje vůbec nějaký běžný den, když jste pořád na cestě? Tohle je deníkový úryvek z cesty po Španělsku a Francii až k italské hranici, ke které Katja s Miroslavem dorazili začátkem března tohoto roku.

Jsme Miroslav a Katja – dva cyklonomádi, co se na kolech toulají po světě již od roku 2002. Před 3 léty jsme jeli na kolech z Čech do Španělska. Samozřejmě, že jsme nejeli přímo. Nébrž tak, jak to máme ve zvyku, což znamená křížem krážem. Ke konci loňského roku jsme se však měsíc schovávali před urputnými dešti na malé farmě u přátel v horské španělské vesničce... Ale teď už konečně jedeme dál.

Ještě než se příjemně začteš, můžeš si prohlédnout mapu, kudy orientačně Miroslav s Katjou jeli.

Předpověď počasí slibovala slunečný den na úterek a tak jsme si v pondělí všechno pěkně zabalili a něco i naložili na kola. Ale samozřejmě, že příroda si dělá vše po svém, sluníčko se neukázalo a nakonec jsme si uvědomili, že je hloupost čekat, rozloučili se s Victorem a Gemou (přáteli a majiteli farmy) a odjeli. Den se sice už končil (bylo přesně 16:16), ale důležité je vyrazit – vstoupit do té "jiné dimenze" a pak už je všechno jinak. Po dvou náročných hodinách jsme dojeli do vedlejší vesnice, na nocležiště u kapličky na kopečku v městečku Prats de Lluçanès.

Středa 31. prosince: Ráno před odjezdem z městečka jsme ještě dokoupili zásoby, neboť další obchod bude až za 44 km ve městě Ripoll. Dnes jsme ujeli jen 16 km, byla to celkem náročná, ale překrásná horská dráha, na níž jsme museli dvakrát tlačit. A tak, když jsme zjistili, že v kempu chtějí jen 14 EUR a že se nachází jen 300 m od hlavní cesty, řekli jsme si, že horká sprcha není zase tak špatný nápad – zvlášť po měsíci studené sprchy.

Čtvrtek 1. ledna: Tenhle den byl velmi krátký – ujeli jsme celých 10 km – to zní jako vtip, ale byly to dost náročný kilometry. Hlavním důvodem byl ale pozdní odjezd, po ránu je pěkná vlhká „kosa" a nám se z vyhřátého spacáčku nechtělo. Sluníčko nakonec vylezlo, vysušilo nám stan a kosti a my jsme si vychutnali snídani pod širým nebem. Teď už stavíme stan 600 m od hlavní cesty do 16 km vzdáleného města Ripoll.

Pátek 2. ledna: Ujeli jsme 26 km a nastoupali 747 m. Kačenka si všimla bubliny na gumě u vozíčku a že prý bych ji měl vyměnit. Ale já jsem byl línej a věřil jsem, že vydrží až do města. Ale stejně jsem radši jel z kopce opatrně, což bylo rozumné – po pár kilometrech jsem zaslechl divný zvuk – guma na vozíčku byla prázdná. Naštěstí jsem měl náhradní, takže kolo dolů, vyndat duši, zalepit a pak napumpovat svalstvo, neboť nandat zbrusu novou pneumatiku je vždycky námaha. No a pak už bez nehody krásným sešupem až dolů do města Ripoll.

Nejdřív jsme se zastavili v kavárně, kterou vlastní rodina z Hondurasu, a rozhodovali se, co dál. Pořídili jsme plynové bomby, nakoupili a pak si ještě objednali pizzu. Byla tak tenká, že nám k ní dali nůžky. Via Verde (cyklostezkou vytvořenou z bývalé železniční dráhy) jsme dojeli na vybraný plácek u sportovního areálu. V přilehlé restauraci slavili narozeniny a majitel nám přinesl zákusky. Všude se najdou hodní lidé. Sedíme ve stanu, pochutnáváme si na dobrotách a usrkáváme černý čaj...

Miroslav a Katja spali v Patizonech G 800 – tenhle spacák my přezdíváme "Jeden vládne všem". :-)

Sobota 3. ledna: Po 30 km stále do kopce jsme dojeli do horského městečka Molló. Po celodenním stoupání jsme byli pěkně vyflusaní a do centra se nám vůbec nechtělo – ale jiné místo na spaní jsme nenašli. Usínáme v nadmořské výšce 1 183 metrů...

Neděle 4. ledna: Ráno jsme vylezli z vyhřátého stanu opět celkem brzy. Vypili jsme limonádu, posnídali a Kačenka stihla i uvařit rizoto k obědu. Přesunuli jsme se do blízké kavárny a po čtyřech kafích a dvou croissantech jsme vyrazili na cestu – bylo 12:12 a před námi desetikilometrové stoupání. Na zasněžený vrchol průsmyku Col d'Ares ve výšce 1 513 m n. m. jsme dorazili kolem 14:00. A pak už jen dolů a dolů...

Po 13 km jsme do kostí promrzlí přijeli do prvního francouzského městečka Prats-de Mollo-la-Preste a okamžitě zalezli do kavárny. Teď už je 21:47 a my jsme oba po horké sprše a výborných těstovinách zalezlí ve stanu, v kempu za 13.60 EUR mezi městy Céret a Saint-Jean-Pla-de-Corts, v nadmořské výšce pouhých 130 m a po 60 kilometrech jsme oba nádherně unavení...

Pondělí 5. ledna: Po 29 km jsme již za tmy dojeli na farmu u města Elne. Celý den foukal silný a ledový vítr, tak jsme si druhý den dali odpočinek a udělali výlet autobusem do Perpignanu.

TIP: Ze začátku jsme jezdili jen s papírovými mapami, ale teď už léta používáme českou appku Mapy.com. Výborně nám sloužila třeba i v Indii a v Evropě ukáže mimo jiné i pitnou vodu a skvěle naviguje po síti cyklostezek.

Během středy a čtvrtka jsme za neustálého větru ujeli celkem 95 km, většinu podél překrásného kanálu de la Robine.

Pátek 9. ledna: 48 km za neustálého ledového větru a deště. Celou noc fučel silný vítr, který nás často budil. Vzbudil jsem se před osmou a hned začal balit – sbalit stan v tom „skorohurikánu" nebyla žádná sranda. Rychle jsme všechno naložili na kola a bez mytí a snídaně se probojovali do 3 km vzdáleného nákupního centra. Ve městě Béziers jsme najeli na překrásnou cyklostezku podél kanálu du Midi, který se začal stavět už v roce 1667 a dá se podél něj jet až do 240 km vzdáleného Toulouse.

Sobota 10 ledna: Vzbudil jsem se před sedmou hodinou s vědomím, že dnes musíme začít den dřív, neboť je před námi 63 těžkých kilometrů. Rozhodli jsme se, že dnes si před spaním dáme horkou sprchu a dojedeme k přátelům do městečka Villeneuve-lès-Maguelone, kde na nás navíc čeká balíček. Šílený ledový vítr se neuměl rozhodnout, ze které strany bude foukat. Občas nám pomohl a zatlačil, ale většinou, bídák, brzdil. Celých 10 km před cílem jsme už byli na konci svých sil a nezbylo než se schovat v kavárně u cesty a načerpat energii na zbytek cesty. V nohách už jsme měli 50 km a slunce už začalo vycházet v Austrálii... Vidina horké sprchy a tepla rodinného krbu nás ale udržela v sedle a my nakonec dojeli do cíle ve zdraví.

Pátek 6. února: Začátek cesty s novými spacáky. Ve 14:00 jsme konečně šlápli do pedálů a po měsíčním odpočinku, během něhož jsme se dočkali zásilky našich vytoužených spacáků Patizon G 800 jsme opět na cestě. Je 22:11 a my ležíme ve stanu 43 km od baráčku Kristýny a Freda. Před námi je tichý Canal du Rhône à Sète a za námi hlučná silnice. Kousek od nás houká sova. Po měsíci spaní v posteli jsme si konečně zalezli do svých nových spacáků.

Sobota 7. února: Ráno pršelo a zanedlouho nebylo na odjezd ani pomyšlení. Znovu jsme usnuli. Zbytek dne už nepršelo, ale moc teplo nebylo – alespoň nás to nutilo do urputnějšího šlapání. Až do Saint-Gilles jsme jeli podél kanálu po zbrusu nové cyklostezce. Tak nové, že asfalt byl ještě pokryt drobnými kamínky a trasa ještě nebyla zaznamenaná v mapách. V Saint-Gilles jsme měli v nohách 30 km a pomalu se začalo stmívat, nemluvě o tom, že byla kosa jako už dlouho ne. Začali jsme hledat ubytování, ale bezúspěšně. Už se setmělo, když jsem se šel zeptat do jednoho malého hotýlku na cenu – a ve chvíli, kdy jsem to říkal Kačce, se na nás vrhla skupinka lidí a začali nás objímat. Byla to „naše" rodinka – Kristýna, Fred a jejich dcery, kteří se vraceli z výletu. Nebýt toho, že jsem se šel zeptat do toho hotýlku, minuli bychom se. Pozvali nás na pivo a při něm jsme se rozhodli pro noční jízdu. Jeli jsme 18 km v mokré mlze a byli pěkně promrzlí, když jsme se zastavili na jediném možném místě ke kempování – malém kousku rovné země na parkovišti u hřbitova v klidném městečku Fourques. O půlnoci jsme zalezli do spacáků. Spali jsme sotva hodinu, když nás vzbudilo auto s hlasitou hudbou – a ti mlaďasové nám nedali spát minimálně hodinu. I to je součástí cestování.   

Neděle 8. února: V tuhle deštivou neděli jsme ujeli 12 km a večer si pronajali útulný byt. Spíme vymydlení.

Pondělí 9. února: Decathlon pneumatiku na Katjino zadní kolo neměl, a tak jsme se rozhodli riskovat a jet dál do Marseille. Krásnou cyklostezkou E 17, kolem nás nic, než příroda. No a pak Katja konečně přišla na příčinu divného zvuku – zlomily se rovnou dva šrouby předního nosiče. Naštěstí máme stále po ruce plastové stahovací pásky – ty nás na nějaký čas zachránily. Zároveň se ozvali Cyril se Sofií, že u nich můžeme přespat. Do města Istres to bylo přesně 18 km.

Navigace nás poslala nejkratší možnou cestou – a to byla hlavně moje chyba, naivně jsem věřil, že bude průjezdná. Po velmi rozryté industriální asfaltce, která nám připomněla Mordor z Pána prstenů, jsme dojeli k železničnímu přejezdu, za nímž asfalt skončil. Byli jsme jen 8 km od cíle a nechtěli jsme to vzdát. Podél kolejí vedla rozježděná cesta s mnoha hlubokými kalužemi a spoustou kluzných kamenů. Byla tma a dost zima. Museli jsme začít tlačit. Po průzkumu terénu bylo jasné, že pokračovat by byla blbost – ale zpátky přes ty hluboké kaluže ledové vody taky. Nakonec jsme se přece jen vrátili. Katja vlekla kolo po kolejích a já vedle nich – kde sice nebyly kaluže, ale zato spousta trnitých keřů, na nichž jsem zanechal pár kapek krve. Zpátky na asfaltu jen rychlá jízda a přesně ve 21:00 jsme dorazili k Sofii a Cyrilovi. Po horké sprše, výborné večeři a skleničce červeného jsme usnuli jako nemluvňátka.

Úterý 10. února: Cyril je bývalý učitel na prvním stupni základní školy, teď v důchodu jezdí na kole a hraje v kapele. Sofie se dřív starala o lidi s postižením a teď pečuje o domácnost a zahrádku. A Kačka , ta se vrátila z cyklokrámu s velkým úsměvem a novou pneumatikou – a se zprávou, že dnes se nikam nejede, začalo pršet. 

Středa 11. února: Přespali jsme u Merylin, známé našeho kamaráda z Indie a po dlouhé době se setkali s kamarádkou, kterou jsme poznali v Islámábádu. A dali jsme si odpočinek až do pátku.

Sobota 14. února: Vyrazili jsme o kus dál. U města Châteauneuf-les-Martigues jsme odbočili doleva k jezeru Étang de Berre – mezi Châteauneuf a Marignane totiž tvoří kus pobřeží rozlehlé mokřiny, přes něž vede nezpevněná cesta. Jak jsme byli unavení z dlouhé jízdy po hlučné silnici, úplně jsme zapomněli, že doposud skoro každý den pršelo. Ale dali jsme to – 3 km jsme napůl tlačili a napůl jeli. Horká sprcha za to stála.

Neděle 15. února: Je 12:15 a já si hovím v houpacím křesílku u nových přátel – Francouzky jménem Dolphine a jejího manžela z Holandska. Odpoledne jsme se přesunuli k anglické rodině, které budeme hlídat kocoura...

TIP: Spousta lidí říká, že kempovat na divoko je v Evropě těžší a těžší. Někdo dokonce tvrdí, že je to nemožné. Podle stále platících zákonů se může jednu noc přespat kdekoli – pokud po sobě nezanecháš žádnou stopu. Ale ne vždycky máme sílu se schovávat, jako kdybychom dělali něco špatného. V takových případech používáme léty osvědčené platformy Warm Showers nebo Welcome to My Garden – vytvořené hlavně pro cyklocestovatele a milovníci cestování na nich většinou nabízejí bezplatné přespání.

Pondělí 16. února: Při umývání zadního kola jsem zjistil prasklý drát – to byl velký šok, protože mám obě kola ručně vyrobená z těch nejlepších materiálů. Po roce. Naštěstí jsme 6 km od nás našli mechanika, který ho za 29 EUR vyměnil i s opravou předního blatníku.

Nejmladší ze synů večer slíbil, že nám ráno přinese kávu do postele. Je to desetiletý kluk, a tak jsem ho nebral vážně – ale když jsem vylezl ze stanu, nevěřil jsem vlastním očím. Zrovna ke mně kráčel se dvěma hrnky horké kávy. Po snídani dlouhá oprava Katčina předního nosiče. Na cestu jsme vyjeli až v 16:00.

V Aix-en-Provence nás čekala další komplikace – špatné kuličkové ložisko v pedálech. Poblíž jsme našli cyklokrám Cyclable se dvěma skvělými kluky. Řemen dotáhli, ale cvrkot přetrvával – ale prý s tím klidně ještě půjde jezdit. Zalehli jsme až o půlnoci.

Pátek 20. února: Ráno jsme se ještě vrátili do cyklokrámu. Správné ložisko neměli, ale sehnali ho jinde – jel jsem tam s prázdným kolem, majitel byl ve špatné náladě, tak jsem ložisko koupil a vrátil se s tím, že v „našem" krámku mi ho vymění. Po společné fotce jsme konečně vyrazili na cestu.

Večer fučel silný ledový vítr. Zastavil jsem před nedokončenou budovou – pravděpodobně požární zbrojnicí – a čekal na Katju. Maročan, který tam pracoval, zrovna vyjel autem, pozdravil mě a zeptal se co a jak. Domluvili jsme se i bez angličtiny a nechal nás tam přespat. V nohách 28,5 km a zítra má foukat mnohem méně.

Neděle 22. února: I přes start ve 12:22 jsme ujeli 47,5 km. Ležíme ve stanu v provensálských horách na kraji cyklotrasy EuroVelo 8 – příjemně unaveni po překrásné jízdě. Dnešek byl jedním z nejkrásnějších dní. Většinu dne jsme jeli po staré upravené železniční dráze.

Pondělí 23. února: Těsně před Lorgues jsme potkali dva starší cyklisty – 79letého Kaliforňana žijícího půl roku tady a půl roku za mořem, a jeho o šest let mladšího kamaráda. Kola měli samozřejmě bez motoru. Krásná inspirace. Nocujeme pod olivovníkem za plotem soukromého pozemku – majitel mluvil anglicky a neodmítl nás.

Úterý 24. února: Ráno nám majitelé přinesli dvě velké kávy. Usušili jsme stan, rozloučili jsme se a jeli dál. Po 900 m jsme narazili na zákaz vjezdu – vojenský prostor. Museli jsme se vrátit a dát se strmě do kopce. Bylo to jen 450 metrů, ale značka oznamovala 25% stoupání. Pak sladká odměna v podobě dlouhé cesty dolů. Zastavili jsme ve starodávném hradním městečku Bargemon, i přestože jsme ujeli jen 20 km. Pozval nás k sobě totiž Petr ze Skotska, který tady už přes 30 let žije se svou ženou Pamelou.

Čtvrtek 26. února: Petr nás obdaroval plechovkou vlastního piva a v 11:00 jsme vyrazili. Nocujeme ve stanu v horách u šumícího potoka...

Pátek 27. února: Než se nám usušil stan, vykoupali jsme se v ledové horské říčce. Pak jsme si dali 6 km do kopce po Cestě mimózy – celé okolí bylo zeleno-žluté a plné vonících květů. Na vrcholu jsme si dali dvě kávy a pak už zasloužený 10km sešup dolů k moři a dál do Cannes.

Sobota 28. února: Ze včerejška na dnešek jsme spali v malé garsonce u Deiva, našeho nového kamaráda z Jižní Afriky. Ráno jsem Kačce připravil narozeninový ovocný talíř a skočil do pekárny pro dva čokoládové croissanty. Dneska odpočíváme.

Neděle 1. března: Ve 13:00 vyrážíme a za tmy přijíždíme ke kempu. Dlouho jsem přemlouval recepční, která trvala na tom, že ubytovávají jen campervany. Nakonec se mi to ale povedlo.

Úterý 3. března: Úzkou silnicí jsme pokračovali do Monaka. A pak poctivě nahoru na hlavní silnici směrem do posledního francouzského města Menton, kde na nás čekal nový kamarád – náš hostitel Guilam. Učitel flétny na místní univerzitě a nadšený cestovatel. Ještě nebyl doma, když jsme dorazili, ale napsal nám, že dveře jsou odemčeny a že se mám chovat jako doma. A takovýchto krásných lidí potkáváme na cestách spousty. Pohostinnost z lidských srdcí ještě nevymizela.

Středa 4. března: Ve 12:00 jsme odjeli z Mentonu. Ke hranicím s Itálií to bylo jen 4 km po promenádní cyklostezce – ale tunel za hranicí byl zavřený. Takže zpátky do Francie a dál velmi strmou a frekventovanou silnice přes pobřežní útes. Dáváme si první italské espresso u usměvavé Kubánky. V San Remu Kačenka nafotila staré baráky a pak jsme pokračovali po překrásné a široké cyklodálnici – tak hezkou jsme ještě nejeli. Chystáme se ke spánku, v nohách máme 37 km a pod námi šumí moře...

A tak jsme dojeli do Itálie. Kam dál, to je ve hvězdách. Vede odtud spousta cest a my máme svobodu vydat se po kterékoli z nich. A velkou radost, že ať se vydáme kamkoli, bude nás hřát skvělý spacák G 800 od Patizonu. Díky!