Motykova cesta (IV) je typickým zimním výstupem na Lomnický štít ve Vysokých Tatrách. Ovšem jeho přímá varianta, obtížnější, a bez debaty také krásnější, je velmi zřídka v dobrých podmínkách. O to jednodušší rozhodování měl Honza, když zjistil, že se tahle konstelace hvězd, sněhu a ledu udála zrovna letos.
Motyka direct (V) ti nateče jednou za život!
Byla to rychloakce. Počasí nabízelo po relativně dlouhém okně špatného počasí asi 30hodinovou skulinku bez větru, než přijde další nadílka. Tentokrát jsme věřili hodinové předpovědi počasí a ona sedla. Na minutu.
Motivovaní Smolovými fotkami a slovy, že přímá varianta Motyky na Lomničák je nateklá jedenkrát za život, jsme nemohli jinak. Plán byl jednoduchý: vyrazit ve čtvrtek odpoledne z Ostravy směr Tatranská Lomnice. Odtud dát večerní nástup po sjezdovce na Skalnaté pleso (rolbaři pěkně nadávali, ale nemohli jsme jinak), pak se alespoň pár hodin prospat a ráno vypálit směr impozantní 750 metrů vysoká JV stěna Lomnického štítu. Jako útočiště posloužila budova lanovky na Skalnatém plese. Jestli o nás někdo věděl, netušíme, ale v našich G 400 jsme ani nedutali a hltali každou minutu spánku.
Začátek stěny pěkně odsýpal a ve 100% firnu jsme valili každý sám za sebe. Zhruba ve třetině stěny skončily vertikály a nastoupily na řadu svahy zasypané relativně novým sněhem. To už jsme šli raději souběžně i když v lehčím terénu, člověk na těchhle zapadaných terénech nikdy neví. A vzpomínka na Německý žebřík (ve stěne Kežmarského štítu) působí v hlavě výstražný majáček vždy, když se dostanu do podobného terénu.
A pak začalo krásné lezení s kolmými ledovými výšvihy už klasicky na štandech. Bylo příjemné lézt po čase zase něco, co není v severech, jen člověk spotřebuje pár párů rukavic navíc ☺ . Čekání na štandech je mnohem příjemnější, když váš sluníčko lechtá po kischtíku a k tomu hřeje patizonní péřka ReLight 200 (na štandy jako dělaná). Péřka, respektive její komfortně velká kapuce je kámoš i s helmou, a tak můžete svobodně kroutit kebulí, když s napětím sledujete parťáka nad vámi, jestli už si v tom odlezu něco konečně dal nebo ne...
Klíčové místo, převísek s výlezem do nestabilních ledíků, si vzal na starost Marťas a já jsem při přelézání toho místa jen zíral, jak ho Marťas v podstatě bez problémů přeběhl. Následovala nádherná dlouhá délka v ledu s kolmými místy. Hůře odjistitelná, šrouby hned po prvních otáčkách dostaly od skály stopku, a tak bylo nejlepší to po pár pokusech vzdát a valit ať nedojde maggi.
Posledních 100 výškových už byla jen klasická dupačka ve sněhu s dolezáním ve stínu lan lanovky. Pak nás ještě vytočil „barman“ na vršku, který nás ani nenechal v předsíňce vypít si čaj, že prý tam má hosty. Už to asi moc neplatí o těch dobrých lidech na horách (nebo aspoň ne na vrcholu Lomnického štítu). A tak jsme do sebe v závětří každý otočili víčko termosky s čajem a s přicházející bouřkou rychle běželi dolů ke Skalnatému plesu a do Lomnice.
Tam jsme skočili do auta a valili do Popradu, kde si Marťas přestoupil na vlak směr Ostrava. Já se posunul k LIDL parkálu, kde už jsem čekal do dalšího dne na patizonní enklávu, se kterou nás čekalo produktové focení kolem Polského hřebene a Sliezskeho domu.
Byla to parádní lezecká výpadovka s jedinou kaňkou na kráse – Marťas dopřál jednomu z mých BD šroubů průlet stěnou. Tak snad se mu ten let líbil a kdyby ho nějaký čtenář našel, ať dá vědět, rád si ho u něj někdy vyzvednu!
Pro zimní lezení: Patizon ReLight 200 man a když vezmeš princeznu, vezmi jí i Patizon ReLight 200 lady
Sepsal a nafotil: Honza
