Mi Cerro Aconcagua

Výstup na nejvyšší horu Jižní Ameriky není žádná selanka. I když nejde o technicky tak náročný výstup, jako některé sedmi- a osmitisícovky v Asii, jde o náročnou záležitost. O to větší radost máme, že #spytlemven vyrazila Tereza Číhalová (@citerka). Mladá, krásná a očividně sny si plnící učitelka z jedné pražské základní školy. Není se co divit - kdo zvládne děti ze základky, musí zvládnout i skoro sedmitisícovou horu.

Část první: Aklimatizace

„Hele, mám takovej nápad. Co kdybychom dali příští rok Aconcaguu?“ prohodil Marda na jednom našem skialpovém výletu. „No, tak jo, to by šlo.“ odpovídám a nevědomky tím v tu chvíli startuju obrovský kolotoč příprav...

On takový výlet na nejvyšší vrchol amerického kontinentu samozřejmě není jen tak. Aconcagua se svými 6 962 metry značně převyšuje okolní vrcholy a přesto, že je po technické stránce relativně snadnou horou, mohou z ní zejména povětrnostní podmínky udělat peklo na zemi. Výbavu tedy volím velmi pečlivě a i přesto, že mám pocit, že už toho spoustu vlastním a jsem vybavená téměř do všech podmínek, zjišťuju, že jakoby spíš ne. Postupně doplňuji svůj šatník a zaměřuji se primárně na nejteplejší vrstvy jak na výstup, tak do stanu. Lézt ze spacáku jako kostka ve skluzu nikdo nechce, a proto s sebou beru proslulý Drtič mrazu Patizon G1100.

Dva dny na cestě v klimatizovaných letadlech si vybírají svoji daň a já do argentinské Mendozy přilétám s pekelnou rýmou. Jelikož je tu léto v plném proudu a teploty sahají k 38 stupňům, dostává tělo další šok a rýma se transformuje do podoby moribundusu, který mě úplně vyřazuje z provozu. Je neděle a spousta obchodů má zavřeno, nicméně už další den máme domluvený autobus na 12:00 a odjíždíme se aklimatizovat do oblasti Cordon del Plata, takže na nějaké polehávání není moc čas. K léčení využívám ještě celé pondělní dopoledne a Kuba mezitím shání poslední nezbytnosti. Balení mě vyčerpá natolik, že prospím i celou cestu autobusem. To mi celá expedice parádně začíná…

Horská oblast Cordón del Plata je z pohledu aklimatizace ideální variantou. Jsou tu skvělé podmínky pro kempování, nádherná příroda s minimem turistů a také spousta kopců od 4000 do téměř 6000 metrů (v oblasti je přes 10 vrcholů přesahujících výšku 5000 m), takže si každý přijde na své. My jsme měli jasný plán týdenního postupu z kempu do kempu tak, abychom byli co nejlépe připraveni na hlavní cíl celé naší výpravy. První 2 dny byly očistec, po každém výšlapu o pár stovek výškových metrů do dalšího kempu jsem padla do stanu a spala. Můj zdravotní stav se ale díky Bohu každým postupem zlepšoval a razila jsem teorii, že čím výš jsem, tím lépe mi je, takže budu dupat tak vysoko, dokud mě to neuzdraví.

Z kempu Salto de Agua ležícím ve 4300 m jsme pátý den startovali na aklimatizační CerroVallecitos (5 475 m), což je společně s Cerro Plata jeden z oblíbených a dobře dostupných vrcholů této oblasti. Rýma mi sice zůstala, ale jinak jsem se cítila skvěle. Konečně! Počasí slibovalo sluníčko a výhledy, lehce kazit se mělo až v odpoledních hodinách, to už ale by nás ale nijak výrazně zasáhnout nemělo. Celý den šel podle plánu a kromě tréninku ve vyšší nadmořské výšce jsme trénovali i povětrnostní podmínky. Tady prostě všude fouká. Čím blíže jsme k vrcholu, tím je naše tempo pomalejší a já skoro celou cestu přemýšlím, jak to bude vypadat ještě i kilometr výš na kopci, který máme v dálce přímo před sebou ‒ na Aconcagui. Z topu máme epesrádes výhled na všechny pojmenované i nepojmenované kopce široko daleko a já si pomalu uvědomuju, kde to vlastně jsem, a už se neskutečně těším na to, co má za pár dní přijít.

Po úspěšné aklimatizaci se vracíme na jednu noc do Mendozy, kde hrajeme škatulata s věcmi na ty, které necháme ve městě v depozitu, pak ty, které budeme dávat na muly, aby nám je odnesli do BC a na ty, které budeme potřebovat na dvoudenní pochod údolím Horcones, než do BC dojdeme. Batohy zabalené, pupky nacpané, vlasy umyté a těšení obrovské!

Část druhá: Aconcagua

Údolí Horcones vedoucí do base campu Plaza de Mulas je součást provinčního parku Aconcagua a také turistickým místem s možností jednodenních výletů. V případě, že se chystáte na větší horolezecký počin, je potřeba mít vyřízený permit. Za nemalé peníze, samozřejmě. U vstupní brány pak veškeré potřebné dokumenty zkontrolují a dají vám podrobné instrukce k tomu, jak se v parku chovat. A když jsou vyřízené formality, přichází na řadu batoh na zádech, vítr a písek zalezlý i tam, kde byste ho nečekali. První zastávka je Confluencia, kemp ležící na trase do BC. Zůstáváme tu přes noc, absolvujeme první lékařskou prohlídku a psychicky se připravujeme na pochod nekonečným údolím do Plaza de Mulas. To poslední dělám teda hlavně já. Cesta údolím je totiž kamenité a prašné inferno, jak se další den ve svém názoru utvrzuji. Po několika hodinách ale nasazuji autopilota a dupu a dupu a dupu a vím, že to prostě dřív nebo později musí přijít. A taky, že jo. 15:30, vítr, účes stále drží (díky dvěma centimetrům prachu, které v nich mám) a přede mnou se rozprostírá cíl dnešního dne. Jo! Jdeme postavit stan a já se nestačím divit, jaké městečko ten base camp je. Jídelní kupole, kavárničky, ale i glamping stany s manželskou postelí a výhledem na skalnaté vrcholky Aconcagui. No nic, jdeme si postavit své poctivě vynesené příbytky, ale horkou sprchu za 20 doláčů si stejně pak neodpustím. Na pár dní to bude totiž poslední wellnesko, které mám možnost využít.

Aconcagua v číslech

Výška: 6962 m | Od výchozího bodu do BC: cca 27 km | z Base Campu na vrchol: přibližně 8 km a 2600 m převýšení | přibližný čas pro výstup: alespoň 14 dní včetně aklimatizace | 3 postupové tábory | cena permitu se pohybuje okolo jednoho tisíce dolarů (závislá na politice argentinské vlády)

Lékařská prohlídka se odsouvá až na druhý den ráno. Vstáváme kolem sedmé a během čekání balíme bágly, ať pak můžeme rovnou vyrazit směr C1 Canada. Do C1 i C2 už jsou trasy relativně krátké, přeci jen jsme vysoko a není kam spěchat. Ono to teda ani moc nejde. Shodujeme se, že C1 je zatím nejhezčí kemp, ve kterém jsme tu byli, a celé odpoledne se kocháme výhledy na protější ledovce. Dost fouká, takže se většinu času schovávám mezi stěny svého stanu a koukám na tu nádheru z pohodlíčka obydlíčka. Do C2 už se jde o něco hůř, je sice krásně, ale batoh nějak těžkne, fouká a teplotní stupně s každými pár výškovými metry nenápadně klesají. Během cesty vykosnu tak, že mi pak kluci musí pomoct rozepnout batoh a nasadit rukavice. Ve spacáku trávím celý zbytek dne a snažím se zahřát. Nakonec z něj skoro nevylezu i celý následující den, který měl být původně vrcholovým. Ne, že bych se ve svém Patizonu G1100 nezahřála, ale v noci začalo šíleně foukat. Když ve 4 ráno otevíráme oči, shodujeme se, že jestli se do šesté počasí neumoudří, počkáme s výstupem na vrchol o den déle.

Sobota – den D. Vycházíme z C2, do C3 už jsme se nepřesouvali a zkusíme top rovnou odtud. Čeká nás 1400 m převýšení ve vysoké nadmořské výšce, zadarmo to nebude. Je tma, teplota hluboko pod nulou, trochu pofukuje, ale v porovnání s předchozím dnem je to jen slabý vánek. Navlíkla jsem na sebe všechny vrstvy oblečení, protože se znám a radši budu kusy postupně odkládat, než abych zmrzla při prvních pár metrech. První část výstupu si počítám kroky a snažím se jich udělat alespoň 40 až 50 v kuse. Pak odpočinek a stále dokola. Jdeme pomalu a jdeme dlouho, nejsem schopna udělat jakýkoliv rychlejší pohyb, aby mě to nestálo několik minut lapání po dechu. Čím výš jsme, tím je to náročnější. Kroky se zkracují na 10, pauzy se prodlužují v řádu minut a vrchol vypadá pořád stejně daleko. Jsou chvíle, kdy si říkám, že už mám fakt dost, ale jsem sama v sobě přesvědčená, že tam za každou cenu dojdu. Po 10 neskutečně intenzivních a náročných hodinách stojím na vrcholu. Jsem tu jen já a provincial guards, kteří nás míjeli po cestě. Sedám si na kámen a začínám se smát. Nahlas a od srdce. Pocit, který ve mně rezonuje, je nepopsatelný. Jsem na sebe strašně pyšná! Všude kolem se stahují mraky a začíná sněžit. Celou cestu nahoru byly kolemdokola nádherné scenérie a na vrcholu paradoxně vidím tak 20 metrů před sebe. Vůbec mi to ale nevadí, jen tady být je pro mě naprosto dostačující. Za dalších 20 minut přichází Kuba, děláme pár fotek, sdílíme radost a pomalu se vydáváme zpátky.

Cesta totiž vždycky končí až dole. Do C2 Nidode Condores scházíme během následujících 3 hodin. Byli jsme cestou zpět o dost rychlejší, ale náročné to bylo i tak. Každých pár desítek metrů jsem seděla ve sněhu a hlásila, že už na to prdím, že zbytek dojdu třeba zejtra. Kolem sedmé stojíme před zasněženými stany, plácáme si se všema na všechny strany a padáme únavou do spacáků. Zítra se nespěchá, musíme pouze sejít do BC. Další den absolvujeme kamenité peklo v podobě údolí, a pak už budeme jen slavit výstup a horský život. Protože to je to, oč tu běží.

Tereza Číhalová & Patizon #deliveringdreams