Do Maroka jezdím léta, osobně i pracovně, jako průvodce, a mám ho neskutečně rád. Tahle africká země mě nepřestává bavit. Už když jsem poprvé stál v soutěsce Todra v předhůří Vysokého Atlasu a díval se na nádherné, až 300 metrů vysoké, skalní stěny, věděl jsem, že sem musím někdy vyrazit lézt. Ta šance přišla na konci roku 2025 a já jsem ji chytil za pačesy.
Píše Jiří Kalát
Soutěska Todra patří k nejznámějším přírodním lokalitám Maroka. Leží na východním okraji pohoří Vysoký Atlas, poblíž města Tinghir a vine se kolem stejnojmenné řeky. Místní berberské komunity zde dříve rozvíjely zemědělství, pastevectví, ale taky si nechaly platit za ochranu obchodníků, kteří tudy chtěli projít. Teď si pro změnu vydělávají jako průvodci turistů, kteří sem míří. Naštěstí tu stráví vždycky jen chvíli. Vytížená je tedy jen nejužší část soutěsky, zbytek kaňonu je prakticky liduprázdný.
Lezecká oblast pokrývá velkou část koryta řeky Todra a je rozdělená do tří větších sektorů, kde najdeš víc než 400 cest obtížnosti 4 – 8c (francouzské stupnice).
Na lezce tam čekají cesty krátké a těžší, jako například Voie Rosbif (7a+), i lehčí a delší, jako třeba Arete Nord (5+), no a všechny varianty mezi tím. Během dne se slunce opírá do různých částí soutěsky a lézt je tak možné po celý den, v teplejších i chladnější měsících roku. Většina cest začíná kousek od silnice, případně si dopřeješ krátkou procházku do kopce.
Proč jet v zimě do Maroka autem?
Můj Volkswagen Transporter 5 jménem Vilík během naší cesty po Maroku a Evropě na tachometru otočil skoro 8 000 kilometrů. Byl to můj sen, bylo to skvělé, ale popravdě – jednou stačilo. Každopádně, mít bydlíka v Maroku je velká výhoda, a rozhodně to stojí za to.
Stát a spát se dá v Maroku prakticky kdekoliv, vzdálenosti jsou tu velké a míst k navštívení opravdu hodně. Zimní měsíce přinášejí vcelku ideální počasí pro lezení kratších cest, celodenní vícedélky ráno začínají za mrazu. Pro mě je ale největší výhodou to, že v zimních měsících v Maroku není tolik turistů.
V oblasti Todra najdeš tři sektory: The Main Gorge (Hlavní soutěska), The Upper Tier (Horní Patro) a The Pettit Gorge (Malá soutěska). Naším letošním programem bylo prozkoumat každý z nich.
The Main Gorge za soutěskou
Masivní skály, které se tyčí nad cestou skrze průrvu, budí obrovský respekt. Mám rád tohle místo brzy po ránu a pozdě večer. Za svítání místní rozbalují věci k prodeji a vaří kávu, večer zase pokuřují a popíjejí čaj. V nadcházejících dnech mě tu už budou zdravit jako starého známého, tady to netrvá dlouho.
Slunce už zasvítilo i na naše parkoviště, bylo na čase se vykopat a trochu se zahřát. Bereme cajky a vyrážíme lézt. Nijak moc to nehrotíme, a tak pro začátek zamíříme do Polského sektoru, který je přímo naproti našemu parkovišti. Už název ukazuje, jak je to tu s vrtáním cest, většinu jich mají na svědomí Španělé a Francouzi, ale o pár dalších se postarali i jiné evropské národy. Značnou část cest vrtají i místní lezci, těch není tolik, ale jsou aktivní a dost často se s nimi v soutěsce potkáte.
Lézt začínáme zlehka, popravdě – jsem lezec požitkář, chci si to hlavně užít, a taky v Maroku nechci riskovat zranění. Místní lékařská péče sice není špatná, ale radši budu na skále, než v nemocnici.
První den dáme pár cest o obtížnosti 5+ až 6b, většina z nich má kolem cca 40 metrů, ale dáváme si i jednu čtyřdélku.
Do Todry rozhodně doporučuji minimálně osmdesátku lano. S sebou je dobré mít taky dostatek presek, skoro všechno je sportovně odjištěné a někdy bych řekl, že koncentrace borháků je na můj vkus až příliš hustá.
Další den nás čekalo brzké a studené vstávání (noci byly v pohodě, neb já spal ve spacáku Patizon R 300), v plánu jsme měli 300 výškových metrů cesty Arete Nord (5+). Celá cesta je dobře zajištěná, celkem jde o 12 délek relativně nenáročného lezení, obtížnost začíná na 5b a následně se zlehčí na 4. Poslední délky můžeš jít v nástupovkách.
The Upper Tier (Horní Patro)
Výstup není těžký, ale člověk si musí hledat cestu mezi skalami. Občas narazí na kamenné mužíčky, kteří mu ukazují cestu. Oblast je ideální pro zimní lezení, jelikož sem svítí slunce po celý den.
Našli jsme si cestu za 5+ a já se do ní s chutí pustil – na rozlezení. Po pár krocích mi ale došlo, že je něco špatně, protože ty kroky byly mnohem těžší, než měly být. Tohle se občas stane, když člověk leze v rozvíjejícím se regionu. Cestu jsem nakonec dolezl, ale sprostých slov padlo docela hodně. Po další, a přiznám se, že i mnohem pozornější konzultaci s průvodcem mi došlo, že v reálu přibyly linky. Já se tedy trochu splet a nalezl do cesty za 6c, což je na hraně mých možností. Stane se, ale zase z toho mám radost.
Jirka si vzal s sebou Patizon R 300 – letní minimalismus, který váží jenom 675 g (ve velikosti M).
The Pettit Gorge (Malá soutěska)
Čecha potkáte kdekoliv, a my potkali dokonce známé z Pardubic. Následující den jsme se tak domluvili na společném lezení v krajním sektoru. Skvěle odjištěné cesty začínají přímo ve vádí, tedy vyschlém korytu řeky Todra. Den jsem začali lehčími cestami v části The Pettit Gorge Right. Naši kamarádi s sebou měli dva asi osmileté syny a i oni se pár cestiček vytáhli. Tady jsou i opravdu lehké cesty, dobře zajištěné, mnohdy dokonce vyloženě přejištěné.
Protože ten den prostě byla podmínka, začal jsem pokukovat po nějaké těžší cestičce. Do oka mi padlo jedno 7a Balek Balek v sektoru El Coas a po krátké diskuzi se šlo na věc. Nakonec se přelez tak nějak povedl společnými silami s Ivošem, jelikož je o něco delší a dokázal cvaknout v místech, kde já jsem neměl šanci. Paráda.
The Main Gorge – před soutěskou
Abychom měli prolezenou celou oblast, a také proto, že nás jedna belgická lezkyně nalákala na jedno “lehké” 7a+, jsme s Mončou a Ivošem vyrazili do přední části hlavní soutěsky.
První cesta jménem Interrogation za 5+ měla být jen na rozlez, ale musím říct, že jde o jednu z nejhezčí linek, co jsem v Todře lezl. Šlo o příjemné logické lezení po relativně dobrých chytech a bylo rozumně zajištěné. Prostě paráda.
No ale následně přišlo na řadu zmíněné 7a+ jménem Voie Rosbif. Po zkušenostech z předešlého dne jsem do cesty nalézal s velkým respektem, ale linka se ukázala jako vcelku lezitelná. Malé, ale ostré lišty, díry alespoň na špičky dvou prstů a nátahy tak akorát dlouhé, abych dosáhl. Rozhodně to nebylo zadarmo, ale nakonec se těch 35 metrů náročného lezení dalo zvládnout. Mohl jsem tak z Todry odjíždět s dobrým pocitem a zakončit tím krásných pět lezeckých dní v soutěsce. Osobně se sem rozhodně ještě vrátím.
Konec lezení, jde se na výlet
Návštěva Maroka by samozřejmně neměla být jenom o lezení. Naši cestu jsme začali v přístavu Tanger, který má bohatou a hodně divokou atmosféru. Pro nás se město stalo ideálním místem k oslavám Štědrého večera. Medina města skrývá řadu spletitých uliček, tržišť i obchodů a na pobřeží pak člověk najde řadu krásných pláží.
V noci jsme zaparkovali před pevností Ait Ben Haddou. Ráno se před námi rozvinul prakticky dokonalý obraz, aniž bychom museli vylézt z auta. Ait Ben Haddou je jednou z nejznámějších marockých opevněných vesnic a zároveň jedinečným příkladem tradiční hliněné architektury.
Tenhle historický ksar, od roku 1987 zapsaný na seznamu UNESCO, se nachází na staré karavanní stezce mezi Saharou a Marrákeší. Natáčely se tady filmy jako Gladiátor, Lawrence z Arábie, Království nebeské a další.
Silvestr jsme se rozhodli strávit v Casablance, která je největším městem Maroka. Leží na pobřeží Atlantského oceánu a mísí se v ní tradiční marocká kultura s evropskými vlivy. Vyrazili jsme procházkou starým centrem a já své druhé polovičce vyprávěl o historii a současnosti města. V jedné ze “špinavějších částí” stojí u vstupu do každé ulice muži či chlapci z lokálního gangu a chrání si své teritorium. Popisoval jsem danou situaci Monice, a až z jejího výrazu mi došlo, že můj pocit naprosté bezpečnosti nebyl tak úplně sdílený. Maroko je pro cizince opravdu bezpečné, jen to chvíli trvá, než tomu člověk uvěří.
Naší poslední zastávkou bylo město Assilah. Malebný marocký přístav ležící nedaleko hranic se Španělskem. Díky své poloze a klidné atmosféře patří mezi oblíbené destinace pro cestovatele hledající odpočinek mimo rušná velkoměsta. Město je známé především svou zachovalou medinou s bílými hradbami a úzkými uličkami, které zdobí různorodé umělecké malby.
Jedinečným rysem Assilahu je právě jeho silné spojení s uměním. Každé léto se zde koná mezinárodní kulturní festival, během něhož umělci z celého světa vytvářejí nástěnné malby přímo na zdech mediny.
Krátká historie lezení v Atlasu
Sportovní lezení v dnešním slova smyslu se v Maroku objevuje až na přelomu 20. a 21. století. První zaznamenané horolezecké a lezecké aktivity v Maroku pocházejí z období francouzského protektorátu (1912–1956). Francouzští vojáci, geografové a horolezci tehdy začali systematicky objevovat pohoří Vysokého Atlasu. Významným okamžikem se stal rok 1923, kdy byla uskutečněna první zaznamenaná expedice na nejvyšší horu severní Afriky známou jako Džabal Tubkál. 12. června 1923 vystoupali markýz de Segonzac, Vincent Berger a Hubert Dolbeau na vrchol ve výšce 4 167 m. n m.. A odstartovali tím historii evropského trekování v Atlasu.
V 60. a 70. letech 20. století se Maroko postupně dostává do hledáčku evropských lezců. Oblasti jako Todra Gorge, Taghia nebo Tafraoute začínají být známé díky svým vápencovým a žulovým stěnám. Lezení tady bylo dlouho spíš tradiční – hezky po svém, a vícedélkové, často v odlehlém a dobrodružném prostředí.
Skutečný rozmach sportovního lezení přišel v 90. letech, začínají se systematicky osazovat nýty a vznikají průvodce pro lezce. Todra se stává jednou z nejvýznamnějších lezeckých oblastí Maroka. V posledních dvou dekádách hraje důležitou roli taky místní komunita – maročtí průvodci a lezci se podílejí na rozvoji oblastí a propojují lezení s udržitelným turismem.
Intenzitu rozvoje pozná každý lezec, který dorazí do oblasti s tištěným průvodcem, a může mít klidně ten nejaktuálnější. Stejně na tebe budou všude čekat cesty, které ještě nejsou zaznamenané.
