Lenin Peak: slzy na první sedmitisícovce

Jakmile jednou pustíš do plic ten vysokohorský kyslík, už není cesty zpátky. Je to prostě závislost – chci víc, chci výš. Není proto divu, že po šestitisícových vrcholech v Nepálu nebo v Chile zabodnu ukazováček do mapy s novým cílem: Lenin Peak v Kyrgyzstánu s cenovkou 7 134 metrů. Uf! Už nejsem úplný zelenáč, ale tahle první zdolaná sedmitisícovka… to jsou slzy štěstí a nekonečná radost. Splněný, byť zatraceně náročný sen.

Parta hic

Základní tábor Achik-Taš v pohoří Pamír je středobodem naší expedice a je takovou malou dědinou v nadmořské výšce 3 600 metrů. Jako dočasné útočiště nabízí až luxusní podmínky: nadýchané peřiny, prostorné stany, teplou sprchu, gastronomii o čtyřech chodech, elektřinu, topení a - pozor - saunu. Prostě takový vysokohorský Hilton s nádherným výhledem na samotný Leninův štít, který, ano, nese jméno po nechvalně známém zakladateli sovětského svazu.

Dva dny před začátkem aklimatizačního výstupu si nadělíme trénink v podobě okolních čtyřtisícových vrcholů. Nejsem v tom ale sama, společnost mi dělá parta hic: kamarád Milan, dalších pět dobrodruhů z Polska a Švýcarska, tři nepálští šerpové a neocenitelní parťáci se čtyřmi kopyty. Výbavu si rozdělíme rovným dílem: 15 kilogramů já, 15 kůň. To je fér.

Zákon jménem aklimatizace

Jenže výstup na sedmitísícovku, to panečku není jen tak. Poctivá aklimatizace je tady zákon. Plán je proto jasný a neprůstřelný: v příštích dnech vystoupám do výškového tábora Camp 3 (6 100 m n. m.) pro trochu toho čerstvého vzduchu a alou zpět do Base Campu. A pak už naostro, přes jednotlivé tábory až na samotný vrchol.

Procházka do prvního výškového tábora je vyčerpávající, ale krásná. Rozkvetlé louky, cibulová pole a několik traverzů. Jsme v 4 400 metrech nad mořem a k Leninově štítu vzhlížíme s obrovským respektem.

Trasu po ledovci do vyšších kempů lemuje množství ledovcových trhlin. S vědomím, že ještě před pár týdny tu jedna taková vzala život horolezci z Francie, se mi později neusíná lehce. A pozor – Lenin Peak, ač jinak poměrně přístupná hora, má na svědomí statisticky vůbec nejtragičtější katastrofu v historii horolezectví co do počtu obětí: v roce 1990 pod lavinou vyvolanou zemětřesením zahynulo 43 turistů včetně 6 Čechoslováků.

Tyhlety výšky 

S výjimkou etap s náročnými výstupy cítím, že s dechem i kondicí držím krok – posílám proto díky do Nepálu. Věřím, že právě z předchozích zkušeností teď moje tělo čerpá. Extrémní vysokohorské podmínky naopak zamávaly s polským kolegou, který kvůli silné nevolnosti zamíří se šerpy zpět do základního tábora. Po cestě se jeho stav ale rapidně horší a podezření na edém mozku si vyžádá injekci dexametazónu. My ostatní – vyděšení a s myšlenkami na Mateusze – upíráme zrak na závěr naší aklimatizační etapy. 

Camp 3 leží se rozkládá na otevřeném prostoru v 6 100 metrech, kde řádí velmi silný vítr. Jenže kdo je připraven, není překvapen – Péřovka Patizon ReLight 200 plní svoji roli na jedničku s hvězdičkou. Aklimatizační hodinka uteče jako voda a sestup zpět už je bez většího trápení, za dva dny tak vítám pohodlí basecampu s otevřenou náručí. Teplá sprcha, pořádné jídlo a postel? K nezaplacení. A po zprávě, že náš polský kolega je sice v nemocnici, ale mimo ohrožení života, mi padá kámen ze srdce.

Tři dny nicnedělání a odpočinku přichází vhod. Pak už jedeme na ostro. Pokud se někomu udělá zle, končíme všichni. Jak by řekl Denholm Reynholm z IT Crowd: jsme tým, tým, tým!

Tentokrát už naostro

Rosničky nelhaly, předpověď počasí vychází na výbornou. Oproti aklimatizaci se totiž těšíme z krásného počasí a pohoří Pamír odkrývá všechny své krásy. Takže si to dáme znovu: basecamp - C1 - C2 - C3 a hip hop hurá na vrchol. 

Šest hodin do prvního tábora je ještě příjemným předkrmem. Rychlý oběd, přebalení vybavení, brzká večerka a budíček na přísných 1:30 hodin. Camp 2 už čeká. Nejsme ale jediní, čelovky září před i za námi. Někteří spěchají víc, jiní zase méně, v náročnějších úsecích se ale tvoří fronty.

Jana si s sebou do Kyrgyzstánu vzala péřovou bundu Patizon ReLight 200 a Patizon Merino T-shirt

Pod ledovou stěnou se vyvážeme na lano a pomalu stoupáme. To je začátek obávaného úseku Fryingpan. Je to tady samá trhlina, téměř ledové stěny. V plné nahotě se ukáže, jak důležitá byla předchozí aklimatizace: tempo je relativně svižné a s dechem už je to také lepší. Zatím.

Do druhého výškového tábora dorážíme už v 9 ráno. To je benefit těch brzkých startů krátce po půlnoci – tedy samozřejmě včetně praktického faktu, že méně slunečních paprsků rovná se nižší šance na uvolnění lavin.

Vzhůru na vrchol

Směr Camp 3 už vyrážíme každý po svém, já po boku Milana. A byť nás z rána překvapuje pořádná zima, záhy se sluneční paprsky opírají do sněhu a po krátkém stoupání cítím nesnesitelné teplo. A to si tak v 5 500 metrech stojím na ledovci jen v krátkém tričku Patizon Merino T-shirt.

Jenže jen co vystoupáme na úroveň C3 v šesti tisících metrech, situace se rychle otáčí. Jó drahá zimo, na Patizon ReLight 200 si ale nepřijdeš. Dobře vím, že mě tahle extrémně lehká péřovka podrží až na vrchol. Hora zavelí k brzké večerce – o půlnoci vyrážíme na Lenin Peak!

Do batohu se vejde jen to nezbytné, tedy i pár suvenýrů pro štěstí. Bez nich ani ránu. Cesta z tábora na vrchol začíná optimisticky klesáním, jen abychom o chvíli později stoupali do ještě většího kopce – fakt paráda! Kolem dokola jen tma a pomyslným majákem jsou pro mě světla z čelovek těch, kteří udávají směr přede mnou. 

Už mi dochází palivo

Skály střídá ledovec, a pak zase naopak. U kolmé ledové stěny se znovu tvoří fronta – díky za ni, neplánovaný odpočinek přijde vhod. S nulovým povděkem už pak ale vítám mrznoucí prsty na nohou. To čekání je dlouhé, kopu do sněhu a hýbu prsty, jak to jen jde. Nad stěnou už každý pokračujeme podle svého tempa. Jeden šerpa jde v čele, druhý na chvostu a my jako malá horolezčata mezi nimi.

Po strmém výstupu sbíráme poslední síly. Nadmořská výška si vybírá svoji daň: melu z posledního a potřebuji pauzu. Výkonnost je ta tam, dýchám ztěžka, mé tělo protestuje a křičí o energii. Přiznávám bez mučení: stačilo málo a zařadila jsem rovnou zpátečku. 

Slzy štěstí

Když při stoupání nahrávám hlasovou zprávu pro rodinu, zmocní se mě pláč. Emoce, že by jeden padl. Ta čirá radost z těžkých výstupů vydá na žurnál. Ale “odsuď podsuď” – na slzy není čas, vždyť mi berou energii! A do vrcholu mi zbývají necelé tři hodiny.

Teď už ale vím, že do toho dám všechno. Jen co se potkávám s Milanem, nacházíme shodu – tohle je strašná pakárna, oba jsme hotoví. Těsně pod vrcholem nasadíme tempo přímo šnečích rozměrů, ale i to stačí. Tady platí pravidlo: pomalu dál dojdeš. Až k vrcholu.

Moje první sedmitisícovka! Po tváři mi tečou slzy štěstí. Jsem šťastná, dojatá a vděčná. Vděčná svému tělu, že ty moje vysokohorské rozmary a výzvy vydrží. Vděčná Patizonu, který mě tam nahoře v těch mrazech podržel – protože co si budem, vybavení je základ. Tohle je další splněný sen. 7 134 metrů vysoký.

Sepsala a nafotila šťastná Jana Vaňková