Eva se nám poprvé ozvala v rámci prvního ročníku Cesty na Měsíc. Tehdy se chystala po dvou lezech opustit Nový Zéland a plánovala měsíční trekování v Nepálu. A ačkoliv v nabité konkurenci grantu Cesta na Měsíc nevyhrála, její naplánovanou cestu jsme nakonec podpořili tak jako tak.

Trek kolem osmitisícovky Manáslu, odlehlé údolí Tsum Valley kulturní šok v Káthmándú... Euforie z přírody, fascinace horskou kulturou a dramatický závěr její cesty... to všechno najdete na následujících řádcích.

Sbohem Aotearoa

Po dvou letech opouštím Nový Zéland, kde jsem cestovala, pracovala a podnikla pár větších sólo dobrodružství. I tentokrát dostávám geniální nápad. Po cestě se zastavím v Nepálu. A rovnou na měsíc. Jo! A samozřejmě budu trekovat. V Nepálu jsem nikdy nebyla a myslela jsem si, že se tam podívám až budu velká. Schovávala jsem si to do kategorie “jednou”. No, ty bláho. To jednou je najednou už teď. Hustý. Těším se!

Můj plán už přestává být tak geniální, když mi dojde, že s sebou potáhnu celý svůj dvouletý život ve skibagu, ve kterém nebudou lyže. Což ho pasuje na nejnepraktičtější zavazadlo světa. Nebudou v něm lyže, zato ale 30 kilo různého jiného outdoorového vybavení. No co už, s tím si nějak poradím.
Cesta ze Zélandu do Nepálu mi zabere dva dny. Jsem starej čípák (tzn.: nikdy nemám peníze), takže kupuju ty nejlevnější letenky s dlouhým čekáním - v Hongkongu. Což nebylo tak strašný, vyrazila jsem do ulic, dala si skvělý jídlo a užívala si teplo.

V Káthmándú přistávám chvilku po půlnoci. Z letiště se dostávám o tři hodiny později. Můj prozatimní dojem? Fronta je nějaká národní oblíbená aktivita nebo co? Minimálně na letišti. Lidi se neustále, z pohledu Evropana velmi ochotně, “frontují”.

Konečně se dostanu ven. Přiznám se, i když se normálně velmi ráda prezentuju jako děsně hustá a drsná holka, dnes jsem unavená a těším se do postele. Na cestě jsem už víc jak 50 hodin. Bože, děkuji sobě. Poprvé v životě jsem si zarezervovala ubytování předem a odpustila si tu svou oblíbenou kratochvíli, hledání noclehu až na místě po příjezdu. Dokonce mám i odvoz. Bájo!

Jdu ven. Ty vado, to je lida, to je mumraj! Jak mám najít toho svého Nepálčíka portýrečka? A! Už ho vidím. Má cedulku s mým jménem - to jsem vždy viděla jen ve filmech. Eva Schrollová. Šťastné shledání. Naloží mě do 12 místného prázdného minibusu, dá mi okolo krku barevný šátek a řekne: “Welcome to Nepal.” To mě moc potěší. Skoro až dojme.

Na hotelu je ze mě recepční trochu v rozpacích, když mě sleduje, jak rvu ten skibag do 4. patra. Prý mám krásný pokoj s výhledem, úplně nahoře. Perfektní, moc děkuju! Pravděpodobně jsem vzbudila celý hotel tím, jak ty kolečka mlátily o kamenný schody. Dobrou!

KÁTHMÁNDÚ

Probudím se do krásného dne. Všude je teplo. Vykouknu ven a je to tam! Pod okny mám Káthmándú. Přeplněné město plné lidiček a skútrů, drátů, psů a úzkých uliček.

Vyrazím na snídani. Po jídle si musím zařídit praktické náležitosti. Primárně vyměnit peníze. Vyplatí se mít americké dolary a ty směnit za nepálské rupie. Veškerou hotovost je třeba nést s sebou na trek, protože v horách se nedá platit kartou, ani vybrat. Což v praxi znamená, že s sebou potáhnete asi tak kilovou igelitku bankovek v hodnotě tak dvě stě tisíc rupií. Nechci odrazovat vyznavače ultralightu, ale pokud chcete být pod 7 kilo, zvažte to. (smích)

Dále potřebuju nepálskou simku s daty. Ta se dá pořídit pěkně levně a vyplatí se, i když ne vždy je v horách signál. Proces koupě simky je trochu neobvyklý. Vyplňuje se dlouhý formulář obsahující nejen mé jméno a povolání, ale i jména mých rodičů, prarodičů a jejich rodičů a pomalu i údaje o domácích mazlíčcích, nutná je i pasová fotka a kopie dokladu totožnosti.

Potom potřebuju redukci do zásuvky. A jídlo. A chci se projít. Ve městě je úplný rej. To je super! Strašně uzounké uličky, neskutečně moc barevných obchůdků, vysoké budovy namačkané na sebe a samozřejmě asijská klasika, všude je miliarda elektrických drátů přivázaných na dřevěných kůlech, na kterých jsou úplná hnízda elektrických kabelů a rozvodů. Budovy jsou tak vysoké a hustě vedle sebe, že mám pocit, že nevidím nebe. Aby bylo jasno, přijela jsem ze Zélandu, ze země, kde je víc ovcí než lidí a v mém městě nebyl ani semafor. Hodně mi chybí zeleno, potřebuju vidět stromy a oblohu. Chci do hor. Ale všeho dočasu. Dočkám se. Teď je třeba se připravit.

Svou administrativní misi splním poměrně úspěšně. Jen s malým škobrtnutím, kdy mě směnárník málem oškube o třetinu mých peněz. To se mi ale naštěstí podaří zvrátit. Při procházce městem také čelím nabídkám nejrůznějších produktů a služeb. Od milé konverzace o umění, končící nekompromisní nabídkou umělcova díla, přes nabídku flétny, houslí a hašiše, končící milou snahou mě obejmout. Všemu myslím odolám úspěšně. Chvilku mi trvalo se v tomhle business modelu zorientovat, ale pak už jsem v tom uměla chodit perfektně. Ne, děkuji. Namasté!

Tohle bylo mých pár prvních hodin v hlavním městě Nepálu. Poté co jsem setřásla kulturní šok, jsem si ho rychle zamilovala a stejně tak jeho obyvatele.
Káthmándú bych asi nazvala jedním slovem bizár. Neskutečně fajnovej bizár. Svoboda. Lehkost, teploučko, barvy, chutě a vůně.
Bylo mi tam moc dobře.


INTERMEZZO

Po týdnu toulání se, brouzdání, poflakování se, poznávání a debužírování v Káthmándú, je čas se vypravit do hor. Jak říkám, už jsem se nemohla dočkat. Potřebovala jsem vidět krajinu, kopce, nebe.

Konečně se setkávám s tím, na koho jsem tak čekala. Do Nepálu mi přichází balík a v něm je spacák G 800 a péřovka ReLight 160 od Patizonu. Do Patizonu jsem naprosto zamilovaná. Když jsem si před pár lety pořizovala svůj první péřák, slyšela jsem podcast s Honzou Haráčem a úplně mi tahle beskydská značka učarovala. Složitě jsem si nechala zaslat na Zéland čtyřstovku a pořádně ji tam po kopcích proháněla. Věděla jsem ale, že tady v Nepálu ve vyšších nadmořských výškách, už by mi nemusela stačit.

Mám ze zásilky takovou radost, že se okamžitě do péřovky cpu, i když jsem ještě pořád “dole” v Káthmándú, kde je asi tak třicet stupňů. Prohlížím se. Jo! Mám tu žlutou! Tu nejlepší žlutou! Strašně jsem si ji přála.

Dobře, konec rozplývání, musím se sbalit. To snad nebude tak těžké vzhledem k tomu, že nemusím nést spaní, ani vaření, protože budeme spát v tea housech (ubytovny). Stačí jen pár věcí a hlavně Patizoniiii! Pardon, už se uklidním.

KONEČNĚ HORY

Ráno vyrážíme autobusem. A čeká nás tak pověstné a vyhlášené pozemní cestování v Nepálu. Těším se. Pojedeme 200 km a zabere nám to tak 8 hodin. Pokud jste si ještě nevšimli, já někdy docela ráda trpím a tohle je velmi vzrušující představa utrpení. Kodrcat se nekonečné hodiny těmi uzounkými rozbitými šterkovkami v obrovských srázech, překonávat rozvodněné toky a tak. Juchů! Jedem!

V autobuse s námi jedou i nosiči a guidové. Jeden, takový mrňavý, se kterým se budu později docela kamarádit, začne záhy na zadním sedadle poměrně vydatně blejt. Tak ho posadí na volné sedadlo vepředu. Vedle mě. V pohodě. Kromě toho, že je mu pořád na zvracení a je úplně zelený, ještě mega kašle a chrchlá. No dobrý.
Je vedro, a tak se napiju z plastové láhve vedle sebe. Tady v nížinách se voda z kohoutku bohužel nedá pít. Takže ač je to hodně proti mému přesvědčení, kupuju si petky. Po chvíli zjišťuju, že to nebyla moje láhev, ale lahev mého spolusedícího. Svoji  mám v batohu. Spletla jsem si je. Gratuluju, Evo, už se těším, jak budeme za pár hodin zvracet a kašlat dvojhlasně. Pak mi ale dojde, že Nepálci se nikdy nedotýkají hrdla láhve, když z ní pijí. Takže pohoda. Vůbec nechápu, jak to dělají. Když jsem to zkoušela, vždycky jsem se polila.


Po celém dni jsme konečně na startu našeho treku (Akhet Bazar). Autobus nás vyhodí ven a my se ubytujeme. Tea house je ubytování na trecích. Většinou je nocleh sám o sobě velmi levný, ale předpokládá se, že si koupíte večeři i snídani, a tím tam necháte nějakou útratu. Hodně to usnadňuje logistiku a balení. Takže mi s sebou stačily jen malé svačinky a všechno hlavní jídlo jsem kupovala po ubytováních. Většinou se spí v jednoduchých pokojích po dvou. Sprcha někdy znamená kohoutek ze zdi se studenou vodou a kyblík, ale někdy i normální a někdy i s teplou, ovšem za příplatek. Někdy wifi, někdy za peníze. Někdy možnost dobití telefonu.

Menu je na většině míst hodně podobné. Dál Bhat je jistota. Určitě ho budou mít. Nepálci téměř ani nic jiného nejedí. Jedná se o čočkovou polévku s rýži a dalšími přílohami podle regionu, kuchaře a sezóny. Dále chapati, což je indický chléb. Někdy jsou i těstoviny a pizza, smažená rýže, napodobenina švýcarských rösti a smažená vejce.



Na druhý den vyrážíme na trek. Jdeme krásnými rýžovými políčky. Kochám se. Potom sejdeme na prašnou vyfrézovanou cestu, která Nepálcům usnadňuje pohyb. Pár dní nás teď bude čekat chůze údolím, které je zařízlé mezi kopci jako nějaká žíla. No kopci… tyhle “kopce” mají klidně 4000 m.n.m. Jako by nic. A to je teprve začátek. Jdeme i překrásnou soutěskou. Lemujeme řeku Buri Gandaki, na které naši čeští vodáci udělali kdysi významný prvosjezd.

Manaslu Circuit Trek je jedním z nejkrásnějších a zároveň méně frekventovaných treků v Nepálu. Celý okruh měří přibližně 177 km a typicky trvá 12–16 dní, v závislosti na tempu a případných odbočkách. Trasa začíná v oblasti kolem 700 m n. m. a nejvyšším bodem je sedlo Larkya La (5160 m n. m.), čímž celkové převýšení přesahuje 4 500 výškových metrů. Trek nabízí dramatickou krajinu, přechod z subtropických údolí až po vysokohorské scenérie s výhledy na osmitisícovku Manaslu (8163 m), osmou nejvyšší horu světa.

Tsum Valley
Po 4 dnech dorazíme do Lokpy. Zde si necháváme pár věcí, které nepotřebujeme nést s sebou (jako třeba nesmeky do sedla), protože se za pár dní budeme vracet stejnou cestou zpět. Chystáme se na několikadenní pochod nádherným údolím Tsum Valley. Asi po 35 km dojdeme do kláštera Mu Gompa 3700 m.n.m., nejvýše položeného buddhistického kláštera v Nepálu. Po cestě navštěvujeme ještě pár dalších klášterů, míjíme mnoho čortenů (neboli stúpa, budhistická stavba symbolizující klid a mír), modlitebních mlýnků a mani zdí. Užívám si a pozoruju, jak se  mění zdejší obyvatelstvo. Tsum Valley je totiž obýváno hlavně Tibeťany. Tkají barevné látky, sejí proso a sbírají jačí trus, který suší a v zimě s ním topí. Jsou neskutečně milí a vřelí, je to jako pohlazení po duši.

Tsum Valley je odlehlé a kulturně jedinečné údolí, které lze navštívit jako odbočku z hlavního Manaslu okruhu (z vesnice Lokpa). Je známé tibetským vlivem, tradiční buddhistickou kulturou, kláštery a původními komunitami. Trasa do nejvýše položeného kláštera Mu Gompa (3700 m) měří tam a zpět asi 70 km. Údolí bylo až do roku 2008 pro cizince uzavřeno, díky čemuž si uchovalo autentickou atmosféru a spirituální klid.


Zpět na hlavní trase okolo Manaslu
V údolí jsme strávili celkem tři noci. Vyzvedli si zpět naše věci v Lokpě a vyrazili na západ směr sedlo Larkia Pass, nejvyšší bod celého treku (5160 m.n.m.). Do sedla bychom měli dorazit za 6 dní. Vyrážíme z Lokpy, která má okolo 1900 m.n.m, a budeme postupně a pozvolna každý den stoupat. Stoupání je to příjemné. Většinou to člověk ani nepocítí. Často máme možnost zahlédnout i nějaké sedmitisícovky. Jeden den přespíme v Lho, má odtud být nádherný a asi nejlepší výhled na Manaslu. Odpoledne při příchodu do vesnice se ovšem Hora duchů schovává v mracích. V noci, když jdu na záchod, ji zahlédnu v měsíčním svitu. Už se nemůžu dočkat rána. S ostatními vstaneme dřív než sluníčko a vyrážíme na kopec za vesnicí, abychom si užili celou podívanou. Je to nádhera! Poprvé v životě vidím osmitisícovku. Je to ohromující. Ten pohled mě úplně vtahuje. Ta majestátnost. Stojím tam a nechám se uchvacovat. Na dnešek vyšlo nádherné počasí.



Dvě noci taky strávíme ve městečku Samagon. I odtud jsou krásné výhledy. Je to taková “cool” horská vesnice, odkud startují všechny expedice do basecampu Manaslu. Rozdělíme se na dvě skupinky a vyrážíme na aklimatizační výstup. Někdo do BC někdo ke klášteru Pungyen ve výšce více jak 4000 m.n.m. Já jdu ke klášteru. Já to nádhera. Jde se po takové náhorní plošině a všude hory a hory.
Další den vyrážíme směr Samdo. Jdeme krásným údolím a loučíme se s výhledy na Manaslu.


Plnou parou dolů

Do konce treku máme už jen tři dny. Dnes vyšplháme ze Samda do Dharmasaly 4460 m.n.m., kde přespíme v jednoduchém ubytování. Je to poslední a nejvýše položené spaní před sedlem, přes které se zítra přehoupneme a přespíme na jeho druhé straně. Další den už jen seběhnout dolů a další odjezd zpět do Káthmándú.
Je krásný den, já se cítím fajn! Fakt fajn. V průběhu treku jsem měla trochu problémy s aklimatizací. Někdy jsem se v noci budila, někdy jsem šla pomalu jak šnek, někdy se mi točila hlava. Ale dneska? Paráda, vyspala jsem se perfektně, konečně jsem se srovnala. Výhledy jsou neskutečné! Mašíruju si to a prozpěvuju si. Ale co čert nechtěl. Nad hranicí 4100 m.n.m. začnu výrazně zpomalovat. Co je zase? No nic. Půjdu pomalu, tělo se za pochodu srovná. Na chvilku si sednu. Dám pauzičku. Dám si tyčinku. Napij se, Evo. Zase popojdu, dobrý, dobrý. Takhle se nějakou dobu a pár desítek výškových metrů dohaduju se svým tělem a zkouším to. Když to nejde tak, půjde to jinak. Po chvíli si sedám. A už se nezvednu.

Moje tělo odmítne pokračovat a co víc, můj stav se začne zhoršovat. Točí se mi hlava, jsem hodně malátná. Nedá se nic dělat. Výšková nemoc. Na tu je jediný lék. Sejít dolů. Otočím se a po dohodě s ostatními se vracím sama zpět do Samda, kde jsme tu noc spali, přespím tam. To by mi mělo udělat líp. Jak jsem řekla, tak jsem udělala. Mažu dolů, seč mi síly stačí a těším se, že se mi uleví. Najednou vidím míhající se obří stíny… Nade mnou krouží hejno supů. Je jich klidně 12-15 kusů. Ty kráso! Něco takovýho jsem v životě neviděla. A i když mi není hej, rozesměje mě to. Ještě ne, křičím k nebi, ještě ne, hoši! Já ještě žiju! A štráduju dál. Ubytuju se ve vesnici a doufám, že do rána bude líp. Přece jen jsem sestoupila o pár stovek výškových metrů. To by mělo pomoct.


Bohužel se můj stav večer rapidně zhorší. Je mi fakt zle. Přijde mě navštívit místní komisař/policajt a rozhodne, že mi zavolají helikoptéru. Bráním se. Sama jsem do hor vlezla, sama vylezu. Ale pak už je mi tak špatně, že se vzdávám a helikoptéru schvaluju. Ono to stejně s tou helikoptérou není jen tak. Za prvé, v Nepálu neexistuje veřejná záchranná služba, musí se sehnat soukromá společnost. A za druhé, do téhle oblasti je potřeba speciální povolení, které nebude hned. Helikoptéra dorazí za 20 hodin. Nebudu lhát. Byla to dlouhá noc.
Nepálci kolem mě lítají, nabízejí mi acylpyrin a polívku, jeden mě pořád zachumlává do šíleně naducané růžové peřiny s nějakými obrázky. Je moc hodný, ale mně už se takhle blbě dejchá, nedus mě tou duchnou ještě víc, prosím, říkám si. Nevědí, co se mnou. Ale jsou úžasní.  Aspoň jsem s místními domluvila, že necháme v Káthmándú naložit do helikoptéry rýži a nějaké zásoby do vesnice.

Druhý den letím dolů. Pocity mám všemožné. Vlastně nevím, co se stalo a proč se to tak zdramatizovalo. Trochu se stydim, že jsem musela helikoptérou, ale jsem samozřejmě ráda, že jsem v pořádku. Nedělám z toho drama. To tak někdy je. Vím, že do hor zase vyrazím! A brzy.

Mám v Káthmándú ještě týden. Odpočívám, jím, užívám si město, obchůdky, lidi a památky. Děkuju Nepálu, že mě měsíc hostil a nechal mě si na chvíli užít své krásy.

Přikládám tipy na památky, které jsem navštívila já: 
- Swayambhunath - náboženský komplex, jehož hlavní dominantou je velká stúpa, jedno z nejposvátnějších buddhistických poutních míst, také se mu říká Opičí chrám
- Pashupatinath - UNESCO, hinduistický chrám
- Boudhanath - jedna z největších kulovitých stúp v Nepálu, ale i na světě 
- Durbar Square - UNESCO, jedno ze tří náměstí 

Sepsala Eva Schrollová