K vrcholu Manáslu

Výstup na osmitisícovku byl už dlouhou dobu můj sen a pokus o jeho splnění připadl na září 2025. Proč jsem si vybral právě Manáslu a jak vůbec vypadá příprava na takovou akci?

Ambice zkusit osmu ke mně přišla po loňském úspěšném výstupu na Alpamayo v pohoří Cordillera Blanca. Člověk chce příště přirozeně zase o krok dál. Dát dohromady tým byla otázka pár dní, do Nepálu vyrazíme ve třech. Naše selekce kopců byla následující: v Pákistánu je sezóna v létě, tak dlouhá dovolená během prázdnin nepřipadá v úvahu – pět hor škrtám. Nechceme podporovat Čínu – dvě hory mínus. Everest – škrtám. Lhotse, Makalu, Kančendženga – s respektem přenecháme zkušenějším. Zbývá trojice Annapurna I, Dhaulágirí a Manáslu. Annapurnu škrtám kvůli nebezpečnosti. Z dvojice Dhaulágirí a Manáslu vychází jako bezpečnější hora s vyšší pravděpodobností dosažení vrcholu Manáslu.

Manáslu (मनास्लु, známá také jako Kutang) je s 8163 metry (podle jiných pramenů 8156 m) osmou nejvyšší horou světa. Nachází se v pohoří Mansiri Himal v oblasti nepálského Himálaje. Název pochází ze sanskrtu a lze jej přeložit jako „Hora ducha“. Manáslu je nejvyšším vrcholem masívu Gurkha a leží asi 70 km východně od osmitisícové Annapurny. Ze svahu hory stékají do údolí ledovce Manáslu, Pungen a Thulagi. Manáslu je také druhou nejvyšší horou ležící čistě na území Nepálu. - Wikipedia

Příprava

Se specifickou fyzickou přípravou jsem začal pět měsíců před plánovaným odletem. Lezení se stalo pouze doplňkovým sportem a přední příčky obsadil běh, cyklistika, plavání a aerobní cvičení v kardio posilovně –veslování, eliptický trenažér, chůze na pásu s 25 kg zátěží. Odlet se ale posunul na podzimní sezónu, nebylo by vhodné pokračovat v tak intenzivním tréninku až do zářijového odletu, tak jsem na jaro 2025 zařadil udržovací trénink. Vedlejším efektem nižší fyzické aktivity, nižší hmotnosti a dobré fyzické kondice bylo skvělé lezecké jaro. Červen a červenec byly měsíce s nejvyšší tréninkovou dávkou. V srpnu byl na programu opět udržovací trénink, aby si před náročným výstupem tělo odpočinulo, a aklimatizace s využitím hypoxického generátoru. Ten jsem používal čtyři týdny a to dvěma způsoby: pasivním pobytem v kyslíkovém stanu s postupným snižováním obsahu kyslíku až zhruba na úroveň nadmořské výšky 6 000 m., a aerobními aktivitami, zejména rotopedu, kde byl postup snižování obsahu kyslíku podobný.

Jestli je tento tréninkový plán vhodný, efektivní, adekvátní? Stačí k úspěšnému výstupu a sestupu? Nejsem odborník, nekonzultoval jsem jej s odborníky, řídím se svým tělem.

Největší výzvou pro mě byla mentální stránka věci. Ta se prolíná do všech ostatních oblastí a udržet si pozitivní nastavení je náročné. Ať už se jedná o udržení motivace pro fyzickou přípravu, o dovolenou, kterou celou vyplýtvám na tuhle expedici, nebo dosažení shody v týmu. Celý rok se můj život točil prakticky jen kolem projektu, až jsem ho nakonec začal brát jako jednu z povinností. V tu chvíli bylo potřeba se zastavit a uvědomit si, proč to vlastně dělám. Protože chci, tohle celé je můj projekt, můj sen, nikdo mě do něj nenutí a já si ho chci užít. Nejistota s tím spojená je obrovská, věcí, které neovlivním, je příliš, a pravděpodobnost úspěchu je malá. Jediná rozumná cesta je přijmout to, počítat s možnou nepřízní a užívat si vše, co přijde. Vždyť jenom poznat trochu místní kultury, pobýt v základním táboře, nebo se dokonce pokoušet o výstup je splněný sen.

Spát chceš v suchu a v teple

Spacákové dilema řeší asi každý a ti, kteří se do této výšky vydávají poprvé, jej řeší dvojnásob. Přítelkyně i instinkt se shodují, vezmi si co nejteplejší. Záda bolavá z krosny a plíce pumpující řídký vzduch říkají: vezmi si co nejlehčí, ať tam vůbec vylezeš. A zkušenost říká, že to stejně po pár nocích ve stanu bude mokré a splihlé, zimě se nevyhneš. Co s tím?

Po důkladné rešerši se horolezec octne zpravidla před volbou mezi dvěma Patizony – G 800 a G 1100. Když si sáhnete na krásně nadýchanou G 1100, úplně se vidíte zakuklení v péřovém obláčku vysoko v horách. Když ale porovnáte rozměry v kompresním obalu, tak vás omezená kapacita krosny směřuje spíše ke G 800. Jako blesk z čistého nebe se ale objevila Gdry 750 a úplně změnila pravidla hry. Na Manáslu mi ani jednou nebyla zima, spacák díky membráně zůstával suchý a držel loft. Jsem si jistý, že z těch několika set lidí, kteří se letos o Manáslu pokoušeli, jsem měl spacák nejmenší a nejlehčí. Tahle novinka přišla v pravý čas a bude pro mě v budoucnu jedinou volbou na nižší i vyšší kopce.

Na místě

Himálaj nás přivítal poměrně intenzivními dešti a vrcholky zahalenými v mracích. Vrchol Manáslu (8 163 m) jsem poprvé zahlédl ráno třetího dne v horách, ve vesnici Samagaun, asi na pět minut. To bylo také naposledy, kdy jsem ho viděl. V této vesnici, která je výchozím bodem do základního tábora, jsme nakonec nedobrovolně strávili čtyři noci čekáním na náš materiál.

V základním táboře pak dny probíhaly většinou podle podobného vzoru – ráno vykoukne slunce, my obdivujeme východní vrchol, který stíní hlavnímu vrcholu, sušíme spacáky, stany, všechno. Po desáté hodině se zatáhne, je zima a prší. Naše aklimatizační rotace také nešly podle plánu. Při první rotaci jsme postavili pouze první výškový tábor. Při druhé rotaci jsme pak postavili rovnou druhý výškový tábor, výš jsme se nedostali. Při třetí jsme ze sněhu vykopali stan v prvním táboře a během noci se k nám dostala informace o nadcházejícím okně dobrého počasí.

Na vrcholový pokus jsme tedy vyráželi aklimatizováni pouze jednu noc ve druhém výškovém táboře, v cca 6 200 m n. m. Při příchodu do třetího tábora Jirka oznámil, že se necítí dobře, a že čtvrtý tábor s těžkým báglem určitě nedá. Po postavení stanu šel spát a ještě odpoledne sestoupil do základního tábora, sám, ačkoliv mu Lukáš nabízel, že půjde s ním. Myslím, že Jirka dobře věděl, že nám dá šanci na výstup jedině, když sestoupí sám. Naštěstí se mu s ubývající výškou udělalo lépe.

S Lukášem jsme pak stáli před volbou, jestli se pokusíme vynést materiál do čtvrtého tábora sami, nebo zkusíme štěstí rovnou ztrojky, jako to dělávají kyslíkáři. Po noci jsme se jednomyslně shodli: zkusíme to rovnou z trojky. Ještě dopoledne jsme měli možnost zaradovat se z vrcholového výstupu naší nové kamarádky Bětky a při jejím příchodu do třetího výškového tábora jsme ji obrali o termosky. Nepočítali jsme totiž s tak dlouhým vrcholovým dnem a každý jsme měl jen jednu.

Vyrazili jsme za sněžení v pět hodin odpoledne, společně se zástupem klientů a jejich šerpů, jediní bez kyslíku. Na začátku jsme s Lukášem všechny kyslíkáře předbíhali, ale já jsem cítil, že Lukášovo tempo je na mě moc, dál jsme pokračovali každý sám. Postupně se ustálily rozestupy, už nebylo třeba se s někým předbíhat. Hodinky jsem měl schované pod rukavicemi, nevěděl jsem jak vysoko jsem, ani kolik je hodin. Hlavně jsem ale nepřemýšlel nad tím, kolik mi ještě zbývá nahoru, téměř dva vertikální kilometry z třetího tábora na vrchol budily respekt, kdybych na to měl myslet, tak bych se rovnou otočil. Trochu klidu mi dodávalo, že mě nepředbíhali žádní šerpíci s klienty, asi šlapu dobře.

Nad ránem jsem si už vážně přál, aby vyšlo slunce, byla mi hrozná zima na ruce, ve kterých jsem si střídal cepín. Najednou se slunce objevilo a já se začal orientovat, už jen poslední stoupání a stojím ve frontě na vrchol, rozhlížím se, fotím. Proti mně sestupuje Lukáš, vypadá spokojeně, ale zároveň je vidět, že mu ty dvě a půl hodiny čekání ve frontě na vrchol sebraly spoustu sil. Lukáš sestupuje, já čekám, fronta se posune za historický vrchol a místo strmé stěny, kterou znám z fotek, stojím na ušlapané plošince s fixním lanem. Pomalu se posouvám směrem k vrcholové převěji a uvědomuji si, jak mi v té výšce ubývají síly. Říkám si, proč tady vlastně stojím, se všemi těmi lidmi? O co bude můj zážitek lepší o deset metrů výš? Lezu tam pro sebe, nebo pro vrcholovou fotku, kterou pověsím na sociální sítě? Ne, jsem rozhodnutý, v téhle frontě stát nebudu. Rozhlédnu se kolem sebe, možná jsem identifikoval Dhaulágirí, užiju si chvilku výhledu a už ručkuju proti směru fronty po fixu.

Lukáše dohoním kousek od čtvrtého tábora, dále postupujeme společně. Do našeho stanu ve třetím táboře dorazíme po dvaceti hodinách na nohách, kdy jsem vypil 1,75 l čaje a snědl jednu tyčinku. Úplně dehydrovaný a unavený. Uvařím každému litr čaje a jdeme spát, dehydrataci nemám šanci vykompenzovat. Ráno nám trvá dvě hodiny sbalit třetí výškový tábor a vydáváme se do základního tábora. Jde to pomalu, únava a dehydratace se na mě podepisují. Zadýchávám se i z kopce, na rovnějších úsecích mě předbíhají kyslíkáři, v technických pasážích zas já je. Nižší výška nepomáhá, jdu na energetický dluh. Druhý výškový tábor balíme hodinu a půl, spíš to všechno navěsím na batoh jako velkou neforemnou kouli.

Dál klesám, zakopávám o vlastní mačky, v duchu si představuju chemický džus v základním táboře. Do prvního výškového tábora nám přišel naproti Jirka s Chirrinem, naším guidem na trek. Sedím, kluci mi vaří jeden džus za druhým a dopují mě sušeným ovocem. Začínám se cítit jako člověk, z batohu je mi odebrána neforemná koule a já můžu sestupovat už relativně bezpečně, na crampon pointu už vedu nenucenou konverzaci s Rusy pokoušejícími se o prvovýstup. V základním táboře už se kopule velkých agentur demontují a pozornost se začne přesouvat na Ama Dablam, klienti odlétají helikoptérami do Káthmándů. Show must go on. I my ráno balíme náš skromný základní tábor a klesáme údolím. Ani tentokrát jsme z vyhlášených vyhlídkových míst vrchol nezahlédli, žádné dojemné loučení se nekoná, teď se těšíme spíše na výdobytky civilizace.

Co jsem si z výstupu odnesl?

Už není rok 1953, Himálaj už není ráj pro objevitele a dobrodruhy. Komerce je všude, základní tábor je malé město, kdo má peníze, trochu fyzičky a vůli, toho na vrchol dostanou.
Objektivní nebezpečí je mizivé, vrtulníky létají do 6 500 m n. m., fixy jsou všude, ve výškových táborech se pije kola, kterou donesou nosiči. Co se ale nemění je, že počasí stále hraje prim, že si můžeš naplánovat vše sebelíp a stejně pak budeš sedět v základním táboře a čekat.
Nepálci mají svoje tempo a jestli ty máš pocit, že už bys chtěl být nahoře a aklimatizovat se, to je tvůj problém, věci jsou ještě na cestě.
A pokud chceš zažít intenzivní spojení s horami, nevybírej si něco, co je nej. Jednou větou: jsem rád, že jsem si to zkusil, příště raději někam jinam.

Vláďa Prokop