Triatlon je kombinací plavání, jízdy na silničním kole a běhání. Lezecký triatlon by pak mohl vypadat třeba takhle: nástup a sestup s těžkým batohem, dva dny lezení a přejezd kolem celé hory na horském kole. Tak přesně takhle vypadá logistika, když se rozhodnete vylézt nejdelší skalní cestu Dolomit: Spigolo Nord (Nordkante) na Monte Agner.
Severní pilíř Monte Agner (2 872 m) je vskutku impozantním krajinným prvkem, který je oficiálně nejdelší lezeckou cestou Dolomit. Poprvé byl prostoupen v roce 1932 (!) dvojicí italů Gilberti a Soravito. S převýšením 1600 m, délkou 1900 lezeckých metrů (cca 46 délek) a obtížemi až do 6+ UIAA se opravdu jedná o zajímavý cíl pro ty, kteří chtějí horské dobrodružství se vším všudy.
V téhle cestě se bivakuje. A to je v pohodě, místa tam jsou pohodlná. Znamená to ale lezení s batohem, ve kterém musíte mít spacák, nějakou formu karimatky a něco teplého na sebe. Takže prostě polezete s těžším batohem.
Posledním faktorem, který vám přidá na elánu, je staré pravidlo, které říká: "Na Monte Agner se nevrtají nýty." Takže v téhle cestě najdete jen skoby, a to velmi zřídka. Na 2 km lezení jsme jich napočítali tak 40. Tento fakt překvapil i braty Coubalovi, kteří vlevo od hrany, v severní stěně, vytvořili v roce 1990 cestu La Storie Infinita (Nekonečný příběh), kde se v klíčové délce za VIII- jistí jen smyčkami. Skoby zatlouct nešly.
Náš plán byl tedy jasný. Dojet přes noc do Frassene, to je místo, kam se sestupuje. Tam v křoví zamykáme kola a jedeme na nástup. Je to 15 kilometrů, 10 z kopce, 5 do kopce. Tam, pěkně u řeky, vaříme kávu a přebalujeme materiál.
Se železem to není tak strašné. 6 lehkých expressek, 4 alpské. Hromada smyček a karabin, 3 mikrofriendy, 6 standardních friendů, pár vklíněnců. To bude muset stačit. Jak se spaním? Oba máme uřezané karimaty, tak akorát pod torzo těla. Pod hlavu půjde lano, pod nohy batoh. Co spacák? Já si věřím na teplou noc a minimalisticky balím Patizon Dpro 290. Michal je zdrženlivější a balí Patizon G 400.
Oba pak do batohu balíme ještě prototypy péřovek Patizon ReLight 150. Tohle bude muset stačit. Před desátou vyrážíme, máme to 500 výškových metrů k první lezecké délce.
V 11 hodin začínáme lézt a prvních pár stovek metrů jde o víceméně lehké lezení často proložené klečí a kolmými travami. Dost zajímavé, ale možností jištění v kleči je dost a lze postupovat vcelku rychle. Asi v polovine prvního markantního (zarostlého) pilíře je ošklivý lámavý kout, který je vhodné oblézt zleva. V horní části tohoto pilíře je pak první docela dobré místo pro bivak pod výraznou převislou stěnkou. Tam si dáváme krátkou pauzu.
Nad tímto odpočinkovým místem se pilíř pokládá a my lezeme několik délek po hřebínku, který je proložený tunely v kleči. Zajímavé. Často lezeme sólo nebo souběžně. Před místem, kde chceme bivakovat, nás čekají ještě dva těžší výšvihy. Špatně jištěné, vzdušné, ale nakonec vcelku v pohodě. Před sedmou večer jsme na místě příjemných bivakovacích plácků.
Noc je dobrá. Tedy víc pro mě, mnež pro Michala, protože já ležím pod malým převisem a silná rosa se mě tolik netýká. Michal v šest ráno zmiňuje cosi o mokrém spacáku a že to musíme dovalit až k autu, že už žádný bivakování nesmí ani hrozit. Snídáme tyčinku a vyrážíme do prvních délek druhé části pilíře, které jsou výrazně těžší (a už bez trav a kosodřeviny).
Lezení začíná být težší a těžší a já jenom děkuji, že jsme byl při smyslech a zvolil jsem ten co možná nejlehčí spací setup. Dpro 290 a ReLight 150 dohromady dají asi 1 kilo. A tepla je z toho dost.
Po první rozlámané délce nás čekají dvě těžké v komíně. Hodně jsme zpomalili, ale hned po opuštění chladného komína se zase leze lépe. V plotnách a s trochou slunka ukrajujeme další metry a nad námi už začínáme tušit klíčové délky. Občas zavadíme i o skobu, která nám říká: "jdete správně." Orientace nepatří k nejjednodušším, ale je v pravdě docela logická, takže to není tak strašné. A jakmile lezení ztěžkne, je směr v podstatě skoro jednoznačný.
Po parádní koutové spáře za pět plus přichází klíčová délka. Mírně převislá koutová spárka zajištěná několika dřevěnými klíny (dost možná od prvovýstupců) a několika skobami. Lezení je to těžké, rozhodně těžší než udávaných 6+, ale na druhou stranu hraje roli i ten batoh na zádech.
Po klíčové délce následuje jedna další, v topu za 5+. Je to tedy vcelku taky nářez, ale s vypětím všech fyzických i psychických sil ji přelézám. Toho jištění tu opravu není mnoho. Po pár lehčích délkách pak následuje další pětka, poslední, ale o to víc do kopce a vypečená. Dlouhé tahy po madlech v mírném převise s batohem na zádech jsou zážitek.
Je skoro pět odpoledne, před námi se v nákresu píše už jen "gehen". Sundaváme tedy konečně lezečky a balíme lana. Na vrchol to máme asi 300 m suťákem.
Sestup je pak kapiutola sama pro sebe. Už skoro bez vody sestupujeme napůl sutí a napůl lehkou ferratou a trochu soupeříme s časem, abychom z nejhoršího slezli za světla. Posledních pát metrů po sněhovém poli nad chatou Scarpa a už jsme na pěšině. Do riffugia docházíme s čelovkami, dáváme si každý dvě piva a pokračujeme dolů do Frassene, kde máme kola. Tam jsme těsně před desátou.
Únava je pryč, euforie z cyklistické části, která je před námi, narůstá. Nevadí ani lehký deštík, ve vysokém tempu sjíždíme dolů do Agordina a pak stoupáme údolím zpět k autu. A tam se s chutí balíme do našich spacáků, do pohodlné postele v autě.
Dva dny nabité lezeních, chozením a cyklistikou jsou za námi!
Chůze: 12 km, 500 m nahoru, 1600 m dolů, Lezení: 1900 metrů, 6+ (46 délek), Kolo: 15 km v noci s čelovkou
Vybavení: Patizon Dpro 290 / Patiozon G 400 / Patizon ReLight 150
