Grónsko v zimě

Proč právě do Grónska? A proč právě v zimě? Je to jednoché. Do Grónska jsem se chtěl podívat dřív, než z něj bude masová turistická destinace, a zároveň jsem chtěl vidět tu nádhernou přírodu (skoro) bez lidí. Ale hlavně jsem chtěl vidět polární záři. Už jsem pár podobných akcí absolvoval, polární záře mi pořád unikala.

Z cesty na mne udělalo dojem malé vrtulové letadlo, kterým jsem letěl poprvé. Na letišti v Sisimuit (dle našich měřítek větší vesnice, ale je to v podstatě druhé největší město v Grónsku) jsme zabrali jednu letištní "halu” a udělali z ní naši základnu na vybalování saní a převlékání.

Hned z letiště jsme vyrazili pěšky se saněmi do města. Těch 6 km po silnici bylo takové malé seznámení se saněmi a výstrojí. Překvapuje nás zamrzlé moře. Tady asi teda vážně bude zima.

Další den už vyrážíme na Arctic Circle Trail, 180 km přes zamrzlá jezera do města Kangarlussuaq. Je příjemných -20ºC a trochu fouká. Cestou míjíme spoustu polárních psů uvázaných na řetězech. Jen tak bez kotců. Jdeme na telemarkových lyží a za sebou táhneme asi 40kg saně. Ochutnáváme výstupy, kdy to podkluzuje a saně táhnou zpátky, ale taky sjezdy na saních. Prostě sáňkujeme jako malé děti. A večer nás čeká poprvé malá lovecká chatka s kamínky na petrolej. Petroleje vezeme s sebou asi 15 litrů. Všechno funguje, kamna topí, jenom to roztápění sněhu pro 10 lidí je opravdu časově náročné.

Behěm prvního dne jsme ušli 23 km s převýšením 700 metrů. Dokud se člověk hýbe, je to docela v pohodě. Jen ty zastávky na jídlo jsou teda ledové. Chvilka bez rukavic a zahříváš ruce třeba půl hodiny.

Další dny byly podobné tomu prvnímu jako vejce vejci. Ráno vstávání a rozpouštění vody, vaření, vaření a vaření. Snídaně, čaj, zalití polévky do malé termosky na jídlo a odložení na oběd. Ideální řešení, jak mít k obědu teplou polévku bez vaření, což je v tomhle prostředí mnohem víc než cokoliv studeného, co se většinou jí přes den v horách.

Pak se balíme - někdo jen spacák, někdo stan, podle toho kdo kde spal. Lovecké chatky jsou skoro pokaždé prázdné, tak je využíváme. Standardní výbavou pro spaní ve stanu na sněhu v takové zimě je Patizon G 1100. Ovšem spaní v něm ve vyhřáté chatce není úplně perfektní zážitek. Ale tak přeci nebudeme tahat dva spacáky. A na teplo v horách ještě nikdo neumřel.

Cesta mezi městy Sisimuit a Kangarlussuiaq je také jedinou spojnicí mezi těmito městy / letišti. Takže tu pbčas potkáváme i normální provoz - třeba skútry s nákladem běžných věcí. Těch 180 km s naloženým vlekem (často dvěma) urazí místní za 6 hodin. Občas potkáme psí spřežení jako z knížek Jacka Londona. Někdy se jedou místní projet, někdy vezou turistu. Dokonce jsme potkali i italského cyklistu - jel na kole a táhl za sebou polární saně. Jeho cílem bylo objet polární kruh.

Je příjemné se zastavit a s někým prohodit pár slov. I když je nás 10, každý den je to dlouhá cesta v mlčení. Nemůžeš si s někým vyprávět celý den při tahání saní. To prostě nejde. Tak jako tak, mám rád tuhle činnost v tichu a dlouhé přemýšlení.

Počasí nám skutečně přálo, zažili jsme všechno. Teplo a slunce, kdy bylo těsně pod bodem mrazu, stejně jako zataženo s teplotami pod -27ºC. I vítr, kdy foukalo tak, že nebylo nioc vidět, a bylo možné se vítr v klidu opřít. Kdykoliv se zastavíš, musíš se obléknout do péřovky. Já byl zvyklý na těžkou bundu s 300 g peří a membránou proti větru. Ale chtěl jsem zkusit Patizon ReLight 200. Lehkou bundu, bez komorového šití s jen 200 g peří. Z obavy jsem měl s sebou obě. Ale ReLight byl super, nakonec jsem svou starou teplou bundu vůbec nepoužil. I v té největší zimě, v noci při pozorování polární záře mi těch 200 g peří stačilo. A to ani nenluvím o váze, kterou takováý bunda ušetří v batohu.

Když už jsme u batohu... Asi tušíte, že vázat batoh na polární saně je nepraktické. Hlavně, když v něm chcete něco hledat. Proto se na na takové akce vozí normální velké duffle bagy. Na polárních saních je to ohromně praktické.

Zážitků bylo spousta. Krásná příroda, téměř bez lidí. Parta super lidí. Výjimečně nějaké to zvíře, nejčastěji sob. Ochutnali jsem steak ze soba, pečené ryby, maso z pižmoně, … Ale nejvíc byla samozřejmě ta polární záře. Jednu noc byla tak úžasná, že se neustále měnila, vlnila, měnila barvy a byla po celé obloze. Jediným limitem pozorování byla zima.

Po příchodu do Kangarlussuaq které je cílem Arctic Circle Trail i naším odletovým místem, obsazujeme hostel a nakupujeme jídlo. A jíme a jíme, po čase tahání saní je prostě hlad. Balíme, kupujeme suvenýry a zajdeme i do jediné restaurace na letišti. Hned několikrát, na výběr tu jiná restaurace není. A domů letíme s úžasnými zážitky. A s polární září, která opravdu stála za to.

Za Patizon sepsal Pavel