Zatímco v létě na grónském Arctic Circle Trailu (ACT) potkáte za deset dní nanejvýše pár desítek hikerů jdoucích v obou směrech, v zimě se trasa mění v dopravní tepnu mezi městy Kangerlussuaq a Sisimiut. Přes den není výjimkou, že narazíte na skútry naložené zbožím nebo saně tažené psími spřeženími. Tato setkání pak dodávají samotnému trailu na romantice i dobrodružnosti, uvědomíte si, že putujete 160 kilometrů zamrzlou divočinou a těch pár setkání je jedním z mála spojení s civilizací.

Na konci roku 2022 nás poprvé napadlo vyrazit do Grónska. O pár měsíců později jsme si to již štrádovali po ACT a čekalo nás cca 200 kilometrů z pobřežního města Sisimiut až k vzdálenému Russellově ledovci. Tato trasa procházela jednou z mála částí Grónska, která v létě na pár týdnů rozmrzá. Byl to epický trek, během něhož nás však trápili komáři a velice deštivé počasí. Touha poznat Grónsko bez těchto dvou otravných elementů nás na ostrov přivedla zpět ve chvíli, kdy ho pokrýval led a sníh. 

Na konci zimy roku 2024 jsme (Jirka Kalát, Pavel Stejskal a Lukáš Exler) tak opět stáli na letišti v Kangerlussuaqu a kroutili nevěřícně hlavou. Ani jeden z nás nechápal, že tu za poslední rok stojíme už po druhé. Naopak poprvé do Grónska vyrazil Fridolín Tlustý a Jirka Tomašovič, kteří vykazovali známky štěstí. Teplota venku se pohybovala kolem -25 °C, polská pošta nám ztratila půlku jídla na expedici, sněhu moc nebylo a nás čekalo 160 kilometrů chůze na backcountry běžkách do města Sisimiut. Co víc si člověk na začátku dobrodružství může přát?

Slunce a mráz 

V první moment našeho zimního treku, tedy hned jak jsme vyskákali ze sněžného autobusu, nás zamrazilo v kostech, a to doslova. Ráno bylo neuvěřitelně mrazivé, což v mnohých z nás vyvolalo pochybnosti o tom, jestli máme na tuto cestu ty správné potřebné “arctic skills”. Situaci zlepšilo až slunce, které se vyhouplo nad obzor a příjemně nás zahřálo. Sluneční paprsky, na rozdíl od minulého léta, se nás naštěstí držely několik počátečních dní. Hřály a dokonce pálily jako blázen. Většina z nás šla pouze v podvlíkačkách (jednou dokonce jen v trenkách), lehkých kalhotách, podvlékacím triku a svetrech. Připadal jsem si trochu jako dávný polárník Fridtjof Nansen, jehož jméno nese i můj overal.

Trasa nás vedla po zamrzlých jezerech a my se mohli kochat epickou krajinou kolem nás. Nevypínaly se tam kopce tísíce metrů vysoké, ale drsné skály lemované ledem, byl to pohled mrazivý, ale fascinující. Každý člen výpravy měl na svých saních minimálně 30 kilogramů vybavení a jídla, někteří vezli dokonce o pár kilogramů víc. V takovémto terénu však nebyly pulky prakticky cítit. Jeli jsme s lehkostí a kilometry ubíhaly prakticky samy. Naší největší starostí se pro slunečné dny staly omrzliny a spáleniny od slunce, obojí na těch samých místech. Bylo tak třeba se mazat, mazat se a do třetice se mazat.

Většinu nocí expedice se nám dařilo spát v chatách, které jsou rozmístěny podél trasy značeného treku. Některé jsou malé, tak pro 6 lidí, jiné větší, až pro cca 20 lidí. Všechny jsou vybaveny kamny na kerosin, ale ne všechna kamna fungují, o čemž jsme se přesvědčili hned první večer – jenž nebyl bohužel jediný. Naštěstí i ty nejmenší nocoviště jsou dobře zaizolované, a pět chlapů uvnitř, kteří vaří, je dokáží společně “vytopit” i na krásných 10 °C. Pro chaty, kde kamna fungují, a těch byla většina, sebou táhl Pavel 20litrový kanystr plný paliva. Na ACT platí jednoduché pravidlo: “Co si nedoneseš, to nemáš, a co si dovezeš, to si zase odvez.” 

Večery na chatách se skládají z jednoduché rutiny: nejdříve je nutné zatopit, převléci se a připravit chatu k obývání. Pak začne proces tavení sněhu nebo ledu na vodu. Tato aktivita prakticky nikdy nepřestává, jelikož je vody třeba velké množství. Následuje příprava jídla, čaje a pak již jen psaní deníků, četba a plány na další den. 

Během jednoho večera, v chatě zvané Kajak centrum, jsem si vyšel na procházku přes zamrzlé jezero. Kolem mne se rozprostíralo absolutní ticho, vítr nefoukal, zapadalo slunce. Bylo to opravdu krásné. Rázoval jsem si to po zamrzlé hladině a jen občas se leknul zapraskání ledu, ten dunivý zvuk je impozantní. Úplně jsem ztratil pojem o čase a vůbec mi nedošlo, jak je druhý břeh daleko. Nakonec byla z malé procházky několikahodinová cesta. Kluci na tu tečku na jezeře, tedy na mě, koukali celou dobu z chaty, sice jim vůbec nedocházelo, kam to vlastně jdu, ale pořád mě viděli.

Mlha a chlad

Největší výzvou zimní cesty do Grónska byl pro mě mráz. Extrémní teploty naměřené na naší cestě opravdu dosáhly i -30 °C. Díky kvalitnímu vybavení mi zima nebyla. Objevil se ale starý známý z našich středoevropských končin. Po prvních slunečných dnech se nám zatáhlo a teplota poskočila k nule. Přišla studená, vlhká a vlezlá zima, které se nedalo příliš zbavit. Přes den člověka sice zahříval pohyb, ale večer to nebylo nic moc. Přes tuto drobnou nepříjemnost posledních dní naše cesta proběhla bez velkých problémů či nehod. Osobně jsem za to rád, ale jsem rád vlastně i za ty situace, kdy se sice něco trochu podělalo, ale my si dokázali poradit s tím, co jsme měli. Přípravu jsme nepodcenili a to bylo důležité.

Na poslední chatě před Sisimiutem, paradoxně pojmenované Kangerlussuaq Tulleg, nás čekaly dva dny odpočinku. Za prvé jsme si je zasloužili, a za druhé to bylo opravdu nutné. Bylo krásně a tak se odpočívalo, psalo, fotilo a spalo. Juha byl náš “lovec polární záře” a když druhý odpočinkový večer vběhl do chaty s vytřeštěnými očima a štěstím ve tváři, nemusel nic říkal, všichni jsme se okamžitě vyhrnuli ven. 

Před chatou do nás nejdříve vší silou uhodil mráz, možn největší, který nás za dny v Grónsku potkal. To ale nikomu nevadilo. Nad našimi hlavami se odehrávalo divadlo, jenž ani jeden z nás nikdy neviděl. První minuty jsem nedokázal dělat nic víc, než jen zírat na oblohu nad sebou. Nikdy jsem nečekal, že takovou Aurora Borealis někdy uvidím. Byl jsem bez dechu a naprosto okouzlen. Trvalo mi několik desítek minut, než moje prsty uchopily fotoaparát a já začal pořizovat snímky.

Další den ráno začal náš finální den na ACT. Posledních 20 kilometrů do Sisimiutu už bylo vlastně jednoduchých. Na počátku dne před námi sice vyrostl kopec o výšce 500 metrů, ale i ten jsme překonali. Zbytek trasy vedl po upravené stopě, původně zhotovené pro závodníky Arctic Circle Race, která nás dovedla do města. Tam už nás čekal Martin, Čech zde žijící, podnikající i učící na univerzitě. O pár hodin později jsem už seděl u něj doma, pil slivovici a s břichem plným dobrého jídla pomalu usínal v křesle. Skončilo jedno velké dobrodružství, ale některým z nás (dobře, Pavlovi) se v hlavě už rodilo další.

Na závěr našeho příběhu:

je důležité zmínit jednu opravdu důležitou věc: grónská ACT, a je jedno, jestli ji jdete v létě, nebo zimě, je nenáročný trek sám o sobě. Co ho činí ale specifickým i nebezpečným, je jeho odloučenost od civilizace a omezené množství prostředků, které máte pro svoji záchranu. Helikoptéra pro vás sice v nouzi opravdu přiletí, ale také může být jinde, kde je jí více potřeba. Vždy jsem ke Grónsku i trekování po tomto nádherném ostrově přistupoval s maximálním respektem i bázní. Nepatřím k lidem, kteří by chtěli navyšovat statistiky operací SAR (Search And Rescue), a proto vyrážím na cesty vždycky připravený. Zkuste to dělat stejně, prosím.

Z našich dvou cest vznikla v roce 2025 i kniha, které nese poetický název Komár s mrazem, je to průvodce i rádce pro každého, kdo by chtěl na tento úžasný trek vyrazit.

Povídání sepsal: Jiří Kalát
Dobrodružství nafotili: Jiří Kalát a Fridolín Tlustý