O nepálských sedlech
Mačky, cepíny, šrouby do ledu, sněžné kotvy, lana včetně 200 m fixního na slanění. A jde se na technická horská sedla, která představují jednu z velkých výzev Great Himalaya Trailu (GHT). Konkrétně se jedná o pět sedel, které přesahují 5.000 m a dvě z nich dokonce 6.000 m a pro jejich překonání je potřeba plná ledovcová horolezecká výbava. Tato sedla dělají GHT jedním z nejtěžších trailů světa. Co je ale těžké pro jednoho, je zábava pro druhého. A my se na tuhle část těšily úplně nejvíc.
Není nic lepšího než se proplétat uprostřed osmitisícových velikánů. Zasněžené vrcholky jsou téměř na dosah a nám k jejich zdolání chybí už „jen pár kroků“. A taky dost kyslíku. Jelikož jsme ale poslední měsíc strávily ve výškách nad 4.500 m, tak nás to nezpomaluje. Ba naopak, přicházející mračna nám říkají, že bychom měly zrychlit.
Obouváme se do toho a první z našich zdolaných sedel je nejvýše položené sedlo celého Nepálu, Sherpani Col (6.155 m). Počasí je ale neúprosné a jakmile se dostaneme na plato mezi Sherpani a West Col, není vidět už ani na krok a všudypřítomné trhliny nám říkají, že bychom měly počkat.
Počasí se po třech hodinách umoudří a my se promrzlé na kost vydáváme vzhůru na West Col (6.143m). Na tomto šestitisícovém větrném platu bychom kempovat opravdu nechtěly.
West Col nás ale taky nešetřil. Dvě stě metrů hluboký kuloár, kterým jsme měly slanit dolů, byl celý zapadaný prašanem, který jako by ve svahu držel jen silou vůle. No stejně jako já o chvíli později, když jsem visela na laně a viděla, jak v hlubokém sněhu sněhové kotvy vůbec nedrží a postupně se vytrhávají. První, druhá…ups. Lano jsme naštěstí upevnily skobou do skály, a tak bych se jen pěkně zhoupla. Komu by se chtělo houpat na laně v šestitisících, že? Evidentně nám. Důležité kotvy ale drží, a tak se i my dostáváme dolů v bezpečí.
Do base campu Amphu Labsta to za hustého sněžení stíháme ještě těsně před setměním. Nikdy jsem se ještě tak netěšila do své osmistovky jako dneska.
Ráno je ale jako proměněné a sluneční paprsky nás vytáhnou ze spacáku. Tyhle rána miluju. Nikam nespěcháme a užíváme si snídani s těmi nejlepšími výhledy. Amphu Labsto (5.845m), jsme ready!
A to vše byl jen začátek našeho putování. Další technické horské sedlo Tashi Labsta (5.755 m) nás přivítalo už v high campu (5.150 m). Kusy skal a ledu o velikosti známých červených londýnských autobusů padají všude kolem nás. Buch. Buch. Nemůžu usnout. Ledovec, který jako by v noci ožil doprovázený rytmickým padáním kamenů se mi prolíná do snů... tedy jestli se vůbec o spánku dá mluvit. Tohle nemůžeme přežít. Našly jsme si ale dobré místo, které je relativně chráněné, a tak si říkám, že tenhle problém můžu řešit až ráno a klidně usínám. Ráno vstáváme už ve čtyři, chceme využít toho, že v noci mrzlo a všechny kameny drží na svém místě. I tak je to závod s časem dostat se na vrchol dřív než první sluneční paprsky, které dají zelenou odtávajícímu sněhu. Stíháme to. Ale to pořádné dobrodružství ten den teprve začíná. Při sestupu nás čekalo několikahodinové proplétání se labyrintem ledovce. Marně se snažíme hledat mužiky, kteří by nás navedly na tu správnou cestu. Jelikož tu za poslední 3 roky nešla žádná expedice, nacházíme jen spoustu slepých uliček. Už jsme dost unavené, ale dostáváme se na tábořiště ještě před setměním.
Pavlína nevyrazila jen s pytlem ven, ale taky s péřovkou!
Patizon G 800 | Patizon ReLight 200
Když už jsme si říkaly, že u dalšího sedla Tilmans pass (5.320 m) nás nemůže nic překvapit, tak se Nepál předvedl ve své plné kráse a ukázal, jak jsou zdejší podmínky nevyzpytatelné a divoké. Od místních se dozvídáme, že celý Nort High Camp (4.720 m), kde jsme měly v plánu se utábořit po zdolání vrcholu, byl v loňském roce zcela zničen velkým sesuvem půdy. Společně s půlkou svahu o rozloze menších desítek fotbalových hřišť. Výborně. Tím se vše výrazně komplikuje. Potřebovali jsme jít po levém břehu řeky, abychom další den narazily na jediný most, přes který se dá překročit řeka Langtang Khola. A tak nám nezbývá než si najít svojí vlastní cestu. Nakonec volíme sestup 300 výškových metrů korytem ledovcové řeky. Je to asi nejstabilnější část celého svahu. I tak to ale dost klouže. Už alespoň víme, jak se cítili první dobrodruzi, kteří se vydali do těchto končin. Dost promočeně a zmrzle. Překonání tohoto oříšku nás ale tak namotivuje na teplé jídlo a pivo, že se hecujeme dojít až do Kyanjin Gompa. Spojujeme tak dva náročné dny, které za ten dal bhat místo nudlové polévky určitě stál.
Posledních pár slov o GHT
Na tomto 1700 km dlouhém trailu jsme celkem prošly 21 pětitisícových sedel a dvě šestitisícová, brodily se do pasu ve sněhu, proplétaly ledovcovými trhlinami, hystericky se bránily pijavicím, pokřikovaly na opice, brodily řeky, přelézaly kde co, likvidovaly pavouky, koupaly se v ledovcových jezerech, různě oblézaly sesuvy půdy, nedobrovolně okusily vymítání ďábla, ale za 101 dní se nám podařilo dojít z Kanchenjuga BC na západě až na hranice s Čínou (Hilsa) na východě. Ani nevíme jak, ale patříme do první stovky lidí, co tento trail přešla. Navíc jsme první ženy, které trail přešly samy bez podpory průvodce a taky první, kdo přešel celý trail v monzunovém období.
Co bylo ale nejdůležitější? Každý krok jsme si sakra užily!
