Tenhle článek bude upřímnou výpovědí o letním (teda spíš podzimním) výstupu na všechny tři čtyřtisícové vrcholky v masivu Grand Combin. A přednese vám deset důvodů, proč na tenhle kopec nejezdit... A určitě vám dá spoustu důvodů, proč jo...
Grand Combin (Švýcarsko)
Combin de Valsorey (4 184 m)
Grand Combin de Grafeneire (4 314 m)
Combin de la Tsessette (4 135 m)
Nejzápadnější čtyřtisícovka Walliských Alp leží nedaleko hranice s Itálií a masiv Mont Blancu je z ní skoro na dosah. Má tři oficiální čtyřtisícové vrcholy. Nejdůležitějšími body pro výstup jsou: parkoviště jihovýchodně od Bourg-Saint-Pierre, odkud se vychází, a pak chata Cabane du Valsorey.
1. Je to daleko
Když si chceš naplánovat výstup na nějaký alpský kopec a máš na to maximálně prodloužený víkend, rozhodně nedává smysl si vybrat Grand Combin. Z Česka je to 1000 km.
No a my jsme měli konkrétně jenom prodloužený víkend a stejně jsme osedlali škodovku a po bratru mírných 11 hodinách uléhali do stanu vedle auta - na parkovišti na začátku údolí Valsorey. Což je vlastně zvláštní. Ve Švýcarsku nebývá zvykem, že by bylo v pohodě si ustlat jen tak na divoko. Tady to bylo v pohodě a Patizon G 400 mě hřál hezky až do rána...
2. Nástup s nechutným převýšením
V týhle oblasti nenajdeš moc chat. A když chceš v létě na Grand Combin, můžeš si vybrat z Cabane du Valsorey nebo Cabane du Valsorey. Z jinýho směru to - minimálně v létě - nedává smysl. No a na tuhle chatu je to přívětivých 1300 výškových metrů na sedmi kilometrech.
Na druhou stranu to zase celé vede opravdu krásným údolím. Podél načechrané a divoké říčky vytékající z ledovce Valsorey člověk stoupá nejdřív mírně, skrz pastviny s krávami, aby pak u posledních salaší nabral výšku a začal si o kus víc užívat rozhledy na protější stranu. A tu jsme my měli celou krásně vybarvenou do oranžových, žlutých a červených tónů podzimního podrostu. Vlastně dost fotogenický a dobrý.
Výstup údolím je doopravdy krajinově vděčný. To se musí nechat.
3. Nulová možnost alternativních cílů
Už jsem zmínil, že chat je tu pomálu a není se čemu divit. Ono se sem totiž nejezdí snad kvůli ničemu jinýmu, než jsou ty tři oficiální čtyřtisícové vrcholky masivu Grand Combin. Proč asi, když skála v okolí připomíná svojí kvalitou spíš štěrk...
Důsledkem toho samozřejmě je, že cestou na chatu kromě krav a kamzíků potkáš už jenom pár podobně divných individuí jako jsi ty. Takže to v praxi půjdeš o samotě a ty výhledy na majestátní Mont Vélan budš mít v klídečku bez davů. Aspoň tak jsme to měli my - a podle knihy túr na chatě to tak bývá téměř celý rok.
Nám to na chatu trvalo necelých 3,5 hodiny. Šli jsme úplně nalehko, počítali jsme s tím, že večeři i snídani dostaneme na chatě. Cabane du Valsorey má kapacitu přes padesát lidí. No nás tam bylo všehovšudy osm. Z toho 3 kusy personálu.
4. Strašlivě se přežereš
Cabane du Valsorey je vlastně taková rodinná chata. Nečekej žádnej horskej hotel ala Rudolfshütte s načančanýma ubrouskama. Na večeři si prostě všichni co jste na chatě sednete pěkně k jednomu stolu a paňmáma ti pošle pod nos nejdřív kastról polívky (a budeš se muset s tím týpkem co sedí vedle tebe a nejspíš mluví jen vlámsky domluvit, kdo to podělí do talířů...), a když zvládneš natlačit aspoň tři porce, nemine tě pekáč zapečenýho cosi, co voní jako božská mana posypaná dobře uzrálým sýrem Gruyére. A ještě nekončíme. Vyfasuješ natuty i dezertík a v rodinné atmosféře, která tady panuje, si prostě nemůžeš dovolit říct ne.
Nám se po tomhle martyriu jen taktak povedlo vysápat na palandu v matratzenlageru a nasoukat se do Patizon Micro Lineru - jasně že šetříme gramy, že jo!
Budík stavíme na třetí. Trochu tušíme, že se nám ty vstřebaný kalorie budou hodit, a tak ještě pár přidáváme v rámci snídani. Pak 5 minut na záchodě, zapnout čelovku a jde se na to!
5. Vítejte v legolandu
Výstupová trasa k vrcholkům Grand Combinu vypadá na papíře jako naprosto ideální alpská túra, která kombinuje skalní lezení a pěknou dávku pohybu v ledovcovém terénu. To nejzajímavější z celé výstupové trasy je hřeben Meitin - skoro 600 výškových metrů vysoký skalní hřeben, který v lecjakém průvodci vypadá jako větší bráška vyhlášeného a populárního Studelgratu na Grossglockner. S jedním malým rozdílem - kvalita skály.
Obtížností nejde o nic dramatického (AD, III+). Dokonce se tu najde pár vrtaných štandů. Ale celý by to bylo o dost lepší, kdyby to komplet drželo pohromadě. Jenže ono nedrží, a tak má občas člověk pocit, že by si ten štand mohl odnýst i pár metrů vedle, kdyby to potřeboval.
Z chaty jsme v sedle Meitin (3 600m) byli asi za hodinu. Dvě třetiny jsme šli na mačkách, protože celý prudký svah byl v podstatě jen zamrzlý bláto. Ani při lezení jsme mačky nesundali a s navigací v rozsáhlém západním hřebeni nám pomohl guide, který byl s klientem v trochu lepší formě než my dva. Po třech a půl hodinách lezení jsme na první čtyřtisícovce - Combin de Valsorey (4 184 m).
Pár záběrů z hřebene Meitin.
6. Croissant k snídani & jazykolam k tomu
Z první čtyřky na druhou to není nic strašnýho. Alpinista se oklepe z toho šrotu, kterým se sem dostal a přepne se do módu "po sněhu se na ten další brdek už nějak dooslíme.." A taky že jo. Pár metrů sestup, pak zase nahoru a najednou se jeden vyskytne na oblém vršku s názvem a kótou - Grand Combin de Grafeneire (4 314 m). To je hlavní vrchol a mohlo by se zdát, že tady žádnej háček nebude. Ale prd. Ještě je tu třetí oficiální čtyřtisícovka.
Šíleně tu fouká. V podstatě celou dobu, co jsme se vyhoupli na ledovec, jdu v péřovce Patizon ReLight Pro - a děkuju bohu, že má tak dobrou kapuci na přilbu, že se do ní celej schovám a límec mi ještě elegantně zakryje obličej.
Jestli chceš i na tu poslední čtyřku, musíš začít sestupovat po hřebeni. Pak zase půjdeš nahoru, projdeš přes brdek, kterej má kótu 4 260 m a jmenuje se Aiguille du Croissant. Proč tohle nemohl být tem třetí ofiko vršek, to mi nikdo nevysvětlil.
Takže pokračuješ pořád dolu, přelezeš (směrem dolů) takovou hnusnou převěj a zase lezeš dolů, skoro 200 výškových metrů, aby ses dostal na nechutně rovný plató, který se jako smrad táhne k tomu poslednímu brdku s certifikátem čtyřtisícovky: Combin de la Tsessette (4 135 m). Jo, to místo vypadá přesně tak jak zní jeho název, kterej se nedá vyslovit. Než se tam alpinista došoulá, cítí se vycucnutej jak když Anthony Hopkins ochutnává Chianti.
Na posledním vršku není nic, tak se zase jenom fotíme a alespoň s náznakem emocí se snažíme předstírat, že nás netrápí to, co nás čeká dál.
7. Déjá Vu
Teprve tady začíná ta pořádná diskotéka! Buď jsi milionář, a tak se rovnou z vršku Combin de la Tsessette vrhneš po hřebínku a přes pár slanění na sestup na úplně druhou stranu celého masivu - kde na tebe bude čekat švýcarskej taxík, co tě odveze ke tvýmu autu... Nebo jsi úplně normální člověk jako my, a to znamená, že to, co jsi ušel až sem (5,5 km, 1500 vm), si dáš ještě hezky stejnou cestou zpátky. Déjá Vu.
Šoupeme se po ledovcové pláni a zpátky k převěji, tu přelézáme a těšíme se, že ty nejvyšší vršky vlevo od nás ošulíme traverzem po ledovci pod nimi. Je to kratší, bez převýšení a stejne tak to běžel Killian při těch svých alpských vycházkách.
Plán dobrej, jen by nesměla přijít totální mlha. Postupujeme šnečím tempem, podcházíme séraky a já tupě zírám na linku do hodinek, kterou jsem si tam jako trasu připravil a teď se jí snažím zoufale držet. Energeticky jsme skoro na nule a to nás čeká sestup tím kamenolomem.
Průstup hřebenem Meitin dolů by mělo usnadnit několik slanění. Pokud tedy věříte tomu, do čeho jsou ty řetězy navrtané. A když se vám moc neseká lano. Nám jenom jednou, a tak jsme před pátou zase zpátky u Cabane du Valsorey. V nohách nastoupáno a zklesáno přes 1 700 výškových metrů. S ubývající výškou ale energie narůstá. To je třeba přiznat.
8. Nechutně dlouhej sestup
No dobře, trošičku to přeháníme, ale spořiví tátové od rodin si přece nemůžou dopřát druhou noc s polopenzí na švýcarský chatě. Takže náš vrcholovej den bude končit až po dalších 1 300 výškových metrech dole v údolí.
Zběžně se jen nahlásíme chatařce, že jsme ok. Na její otázku "How was it?" odpovídáme po pravdě "The ridge is total shit". Chatařka se uchechtne a zamává nám na šťastnou cestu. Očividně už tu zdomácněla.
9. Budeš unavenej
Kdo by nebyl, žejo. Z hecu ale posledních 100 metrů k autu dobíháme sprintem a pak se z toho půl hodiny sbíráme.
Následuje přebalení, rychlý Drip-It Patizon Bivouac Coffee a vyrážíme. Je osm večer, kdo by nechtěl za necelých 11 hodin vyprovodit děti do školy!
10. Je to drahý a budeš sem muset znova
Jak se to vezme. To nejdražší na takovým výletu je palivo do káry a švýcarská dálniční známka. Švýcaři ji uměj jenom na rok, takže se tam chtě-nechtě budeš muset podívat aspoň dvakrát do roka, aby na počet návštěv vyšlo levněji. Na druhou stranu tě může uklidnit, že s cenovkou okolo 40 franků je to oproti český dálničce skoro zadarmo.
Další náklady (teda krom chaty a Patizon vybavení), tě neminou v nejbližším mekáči. Protože tu kupu zážitků bude potřeba pořádně zajíst!
Poznámka autora pod čarou
Kopec je to krásnej a divokej, je tam málo lidí a výstup je dobrodružství po všech stránkách. Berte tedy řádky výše s nadhledem 😏.
GPS záznam vrcholového dne je tady. Vyčtete z něj i trasu výstupu na chatu, ten je totiž totožný se sestupem.
S sebou jsme měli: spacák Patizon G 400 (spaní u auta), Patizon Micro Liner (spaní na chatě), Patizon ReLight Pro (teď za akční cenu!), Patizon Merino T-Shirt (v boží žlutý barvě!)
