GR 11: Z Jizerek napříč Pyrenejemi

Od Atlantického oceánu až ke Středozemnímu moři – 800 kilometrů, nahoru a dolů jako na horské dráze, 27 dní. Jen já, s batohem a spacákem Patizon G 400 na zádech. Prostě životní zkouška jedné holky, která se ještě před tímhle transformačním přechodem GR 11 bála strávit jedinou noc sama v Jizerských horách. 

Tohle dobrodružství je víc osobní: jdu poznat sama sebe. Ztracená v tom svém krásném životě a vyhořelá z práce potřebuji najít vlastní cestu a ne kráčet po dalších deseti. Do Francie navíc odjíždím zlomená a zklamaná láskou.

“Ještě není ta správná příležitost,” říkám si už třetím rokem při pomyšlení na GR 11. Ale ta asi nebude nikdy, že? Jo, tenhle epický trek, který tě provede divokou krásou španělských Pyrenejí, Andorry a Francie, od zelených baskických kopců, přes alpské vrcholy s jezery, až po středomořské lesy, mi v hlavě leží už dlouho.

Takže buď teď nebo nikdy. Práci a povinnosti nechávám za sebou – ostatně, kdo ví, co bude zítra.

Výbava anebo krok k ultralightu

Na doporučení kamaráda doplňuji výbavu s kódovým označením ultralight. A zatímco se stanem jsem v Pyrenejích šlápla vedle, za spacák Patizon G 400 děkuji všem svatým. Třísezonní parťák, suprově lehoučký a navíc v mojí oblíbené žluté barvě – ideální volba.

A fyzická příprava? Nula, zéro, nada. Nakolik je to chyba, je otázka. Celý měsíc čerpám z běžné kondice a předchozích turistických zkušeností, ostatně sport mi není cizí. Jeden celý měsíc na treku a v pohybu je ale pro mé tělo novinkou a bolavá kolena mi po návratu za tohle sebevědomí pořádně vyčiní.

První kroky na GR 11: Od majáku k vrcholkům

1. týden, 175,9 km
Cabo de Higuer - Irun - Elizondo - Ochagavía - Isaba - Colláu de Petraficha

Začíná to nevinně. Maják Cape Higuer, já a batoh, co váží jako kdybych pašovala kameny. Atlantik šumí do rytmu: pojď a trochu si potrpíš. Tak jdu, za cílem vzdáleným skoro tisíc kilometrů. Bez přímého plánu na nadcházející dny. Hlavně myslím na to, abych měla dostatek vody a jídla. A ať se neztratím, to by bylo. 

Na rozdíl od těch, kteří vše plánují do posledního detailu, já se spoléhám spíše na instinkt. Vím, kde je začátek a kde je konec. A to mi stačí. Každý den večer zabodnu prst do mapy, kam asi tak další den dojdu. Nic složitého – za 5 minut mám jasno. Trochu punk, ale funguje to.

Na začátku treku směrem od Oceánu čeká na každého poutníka příjemných 5-7 dní postupného stoupání skrz dlouhé pláně s dobytkem. Až poté dorazím do vyšších hor. Ty mě naprosto uchvátí a přeju si, ať tohle vysokohorské cinema nikdy neskončí. Vzpomínky na hororovou noc na letišti v Madridu jsou ty tam.

Večer co večer si nacházím klidný plácek, kde složím hlavu. Pátý den na treku mě vítá první krize: ostré horské paprsky to do mě pálí o sto šest a já jsem ráda, že kopce nahoru zdolávám ještě před polednem. Sluníčko tady vůbec jede svoji vlastní serenádu už sedmý den v kuse.

Týden zakončím na krásném vrcholu Colláu de petraficha (1965 m.n.m.). Pro další etapu ale musím zpomalit: s průměrem 30-40 kilometrů denně jsem to na úvod možná přepálila.

Týden č. 2: Hory, sníh a divočáci

2. týden, 178 km
Colláu de Petraficha - Sallent de Gállego - Refugio de Respomuso - národní park Ordesa - Cabaña de Puyaerueso

Jestli byl první týden na GR 11 lahodným předkrmem, ten druhý byl hlavní chod se vším všudy – prostě životní zážitek. Střídám louky a sněhová pole, vrcholy, údolí a sedla. V noci mě budí divočáci, co si přes potok udělali diskotéku, nebo téměř padám do srázu, nebýt anděla strážného. A vůbec mám štěstí: po cestě nacházím 45 €, snad jako by mi vesmír říkal: "Tady máš na večeři."

Sára si na GR 11 vzala třísezonní spacák Patizon G 400

Při příchodu ke známé Refugio de Respomuso (2200 m.n.m.) poprvé zakouším horskou chatu i mezinárodní společnost a společně si vyprávíme stejně šílené historky. To 10. den je plný adrenalinu: svlékám boty, ponožky a s cepínem v ruce jdu přebrodit tři řeky. Ledové jsou až hrůza.

Přechod sedla ve výšce 2800 metrů nad mořem je vůbec jednou z nejtěžších částí celé GR 11. Jsem ráda, že zrovna tady nejsem sama. Stoupání je přímé, po sněhu. Na řadu přichází nesmeky a cepín, bez nich bych byla nahraná. Na druhý den opouštím horskou chatu směr národní park Ordesa. Někdy jdu špatně, jindy zase úplně blbě, ale cestu najdu vždycky. Klasika. 

Počasí jako z katalogu

Jedničku s hvězdičkou si zaslouží počasí. To mi hraje do karet prakticky celý měsíc a déšť se mi vyhýbá jako čert kříži – s výjimkou večerů, které trávím pod přístřešky a v bezpečí spacáku Patizon G 400. Aneb dešťová víla, která prolomila dosavadní kletbu z předchozích dobrodružství. 

Naopak samostatnou kapitolou na GR 11 jsou sněhové podmínky. Naštěstí jsem připravená: zatímco první týden jsem nesmeky a cepín vůbec nepotřebovala, ve vyšších partiích se tahle dvojka stala mými nejlepšími přáteli. A ještě jsem se u toho cítila jako Lara Croft.

Andorra a sedla plná sněhu – lítám v oblacích!

3. týden, 184 km
Aigüestortes - Estaon - Áreu - Refugio Josef Maria Montfort - Encamp

Třetí týden mě přivádí do srdce vysokých Pyrenejí – od Áreu přes národní park Aigüestortes, Andorru až do městečka Queralbs. Highlightem mojí cesty je stoupání k zasněženým sedlům ve výšce 2700 metrů nad mořem, kde se mi pod nohama otevírají trhliny jako portály do jiné dimenze. 

A taky potkávám Jóna, zkušeného místního horala, který mi ukazuje lavinové cesty a vysvětluje, jak číst terén. Jeho rady mi rezonují v uších pokaždé, když balancuji na hraně srázu.

Výhledy v Aigüestortes i andorrských sedlech mě dojímají k slzám – z krásy i z únavy. Ať už se brodím sněhem nebo peru smradlavé hadry po dešti, jedno je jisté: hory mě učí zvládat nejistotu, bolest i samotu. A když mi v noci vítr málem odfoukne stan, směju se nahlas – asi už začínám být opravdu horský tvor.

A strava? Longevity guru Bryan Johnson by mi dobrozdání nedal – každý večer zakončím tortillou s chipsy, někdy ve stanu, jindy v útulném refugiu.

GR 11 absolvuji mimo rušnou sezónu, díky tomu je na cestách klid a turistický ruch aby jeden pohledal. A má to další výhodu: nemusím rezervovat horské chaty dopředu. Takže stačí dorazit včas a místo najdu vždycky.

Finiš ke Středozemnímu moři

4. týden, 261 km
Puigcerdà - Queralbs - Núria - Cabana de Tirapits - Cap de Creus

S tím, jak klesám do nížin a blížím se ke Středozemnímu moři, také stoupá rtuť v teploměru. Ze dne na den se ocitám ve 30 °C a s vyššími teplotami přichází i první trable s mým vodním hospodářstvím. V jeden moment se ocitám bez vody úplně a útěchu hledám v kaluži, která mě doslova zachrání před dehydratací.

Závěrečný týden nasazuji trailové tempo a sprintem až k cíli Cap de Creus nastřádám přes 260 kilometrů. Ještě předtím stojím s úžasem na nejvyšším vrcholu GR11 Puigmal (2 907 m n. m.) – a tyhle výhledy stojí za každičký kapku potu i slzy z dojetí.

Poslední den je vůbec tím nejnáročnějším: jen vylezu k rozcestníku, už jsem splavená tím spalujícím vedrem. K večeru už počítám 51. kilometr v nohách a protože tuším, že následující den takovou porci nezvládnu a zvládnout ani nechci, s povděkem využívám stopu do samotného cíle – koupání v moři je už tady za odměnu.

Jak se mám, když nic nemám

Smích, pláč, sucho v puse a srdce na vrcholu světa. GR 11 samozřejmě není jen o hlavě. Domů se vracím o 10 kg lehčí, doslova rozbitá a s bolavými koleny. A jak se těším na čisté oblečení i obyčejné tenisky! Člověk si prostě uvědomí jak se má – když nic nemá.

Právě za hranicí vlastní komfortní zóny se skrývají ty nejlepší zážitky. Každý den, každý malý i větší vrchol, který jsem zdolala, byl mým malým vítězstvím. Slzy v očích, sůl ve vlasech a pocit, že jsem porazila nejen hory, ale i vlastní pochyby. Hory mi daly víc než jen výhledy – daly mi novou verzi mě samotné. A tohle, tohle byl teprve začátek.

Povídání z GR 11 pro vás sepsala Sára Zerzubová.