Peťo
Táto etapa treku GR 11 meria približne 460 km a väčšinu stúpania na celej trase si vyberiete práve tu. Nám sa túto etapu podarilo prejsť za krásnych 20 dní. Ale prechádzka ružovou záhradou to nebola. Prvý deň tejto etapy nás zaviedol do sedla ‎Colláu de Petraficha, ktoré sa svojou výškou blížilo k 2 000 m.n.m.  Tešili sme sa, ako vysoko sme. Počasie nám prialo, všetko bolo krásne. Obaja s Monikou sme boli natešený a ja som predpokladal, že sa nám takto dobre pôjde aj nasledujúce dni. Opak bol pravdou. Hneď druhý deň sme mali s Monikou výmenu názorov a prvé nedorozumenie.

V to ráno sme štandardne vstali, naraňajkovali sa a vyrazili. Ja som stále ten, ktorý tlačí na výkon a mal som vypočítané, že musíme každý deň ujsť minimálne 25 km. Nechcem opäť svoj trek nedokončit, ako minulý rok. Preto som na Moniku tlačil a tlačil, aby šla rýchlejšie a rýchlejšie. Monika to má naopak, tiež chce tento trek dokončiť, ale nie je jeho otrokom, ako sa niekedy javím ja. Chce si to hlavne užívať a kochať sa. Poobede o tretej sme mali desať kilometrov a podľa mňa v nie náročnom teréne. Ihneď som začal odpisovať našu celú výpravu. Ovšem som dostal lekciu. Po ceste sme sa ešte uzmierili a pokračovali. Obaja sme boli celý deň plný hnevu. Večer ma to ale prešlo, lebo sme ušli 25,8 km. Skoro o kilometer viac ako musíme. Niekedy je asi naozaj lepšie netlačit až tak veľa na pílu, ale nechať sa viesť partnerkou.

Monika
Hory, vysokohorská sedla, údolí. Krása výhledů je často těžce vydřená prudkým stoupáním nebo naopak klesáním. Každý den je na programu několik set až tisíc výškových metrů, maximum máme skoro 2500. První dny jsem do toho šla celkem s nadšením. První náročnější úsek byl do sedla Cuello de Tebarray o Piedrafita (2782 m), kde se stoupalo po kamenné suti a před vrcholem byl na pár desítkách metrů sníh. Peťo se chtěl vrátit dolů, ale tohle můj mozek nedokázal akceptovat, protože vylézt to mi dalo vážně zabrat. V sedle klasický silný vítr. Za sedlem to vypadalo v pohodě, opět hromada suti a v ní úzká cestička. Ovšem za viditelnou pěšinkou se najednou objevil dlouhý svah pokrytý celý sněhem. Viděla jsem na Peťovi určitou nervozitu, neměl dobrou zkušenost se sněhem na treku. Chvíli jsme spolu opatrně scházeli, ale dost to klouzalo. Napadlo mě to zkusit sjet na pláštěnce od batohu, ale o tom Peťo nechtěl ani slyšet. No, já jsem to nakonec přece jen sjela a musím přiznat, že jsem si to užila. Sice mi trochu mrznul zadek v kraťasech, ale dost se tím to klesání urychlilo.

Peter a Monika si s sebou vzali: spacáky Patizon G 400 / péřové bundy Patizon DeLight 100


Peťo
Pred nástupom na GR11 som si podľa viacerých zdrojov potvrdil, že v červenci už sneh v Pyrenejach na GR11 nie je. Nečakal som ho a o to viac ma prekvapil. Nebolo to tým, že neviem, ako na snehu chodiť. Spomenul som si na minuloročný hike skrz Európu a moju záchranu vrtuľníkom. Ukázalo sa, že ma táto udalosť poznačila viac ako som si pripúšťal. Po vystúpaní do cca 2650 m.n.m. nám ostávalo posledných pár desiatok výškových metrov po snehu. Bol rozbředlý a dalo sa po ňom chodiť, moja prvá veta bola: "Moji, tam nejdeme. Ideme dolu!" Až po zamietavej odpovedi od Moniky som sa uklidnil, prepol do rozumnejšieho módu. Skrátili sme si hůlku aby sluzila ako improvizovaný cepín. Krok za krokom sme sedlo dosiahli a bezpečné zostupilitna druhej strane. Otázka, ktorá sa mi po prekonaní tohoto sedla naskytla: "Vážne mám za potrebu chodiť cez sedlá plné snehu?" Stojí mi to za to?"

Monika
Zažili jsme taky první společné stopování. V jeden den, kdy nám ani jednomu nebylo úplně dobře, jsme se potřebovali dostat do 7 km vzdáleného města Torla, abychom stihli nakoupit jídlo, plyn. K mému překvapení zastavilo hned třetí auto. Tom a Mariël z Nizozemí, pár ve středním věku, kteří zrovna mířili do kempu v Torle a ochotně nás naložili. Den na to už jsme kráčeli v národním parku Ordesa, kde jsme postupně vystoupali k Refugio de Goriz (jediné místo, kde lze v Ordese oficiálně stanovat) a tady jsme se rozhodli zůstat, protože celé bychom to v jeden den nepřešli (Peťo možná ano:)).

Cena za stan na jednom z desítek křivých míst nás sice trochu zaskočila (16 eur/osoba), ale vždy si řekneme, že jsou to “jen” peníze a za pokutu nám to nestojí. Další den, po vystoupání pár stovek výškových metrů, jsme se museli rozhodnout, zda půjdeme alternativou GR11.9, která vedla po hřebeni, ale bylo to z hlediska bezpečnosti větší riziko (hlavně skrz sníh, kluzký povrch a trochu ferratové části) a nebo půjdeme oficiální trasou, která vede strmě dolů, nahoru a zase dolů.  Ne, že bych kopce neměla ráda, ale mám je radši když jsem už na nich.

Ve volbě nám pomohl francouzský pár, kteří zrovna došel z hřebenu a ujistili nás, že se to dá přejít. Sice pomalu a byl to trochu adrenalin, ale přešli jsme to. A jak to tak bývá, následovalo nekonečné několika hodinové klesání. Nejhorší sestup v životě: 1500 výškových metrov na päť a pol kilometra.

Peťo
Dni sa stávali veľmi podobnými. Začali sme si uvedomovať, že chodenie po rovinke tu fakt nezažijeme. Ako sme už spomínali každý deň bolo na programe minimálne jedno až dva horské sedlá, ktoré sme museli prekonať. Po ceste nás ešte čakali 3 vyššie miesta ako 2700 m.n.m. Jedným z nich bolo sedlo Collado de Vallibierna (2729 m). Čím viac sme sa ku sedlu približovali, čoraz častejšie som sa pýtal ľudí, ktorých sme stretali z druhej strany, na snehovú situáciu v sedle. Nechcel som to riskovať. Dostal som pár odpovedí, ale boli hodně protichůdné. Jedny, že sneh je posledných 100 metrov, ale prejdeme to. Ďalšia odpoveď bola, že sneh je, ale dá sa obísť po skalách. Jedna z posledných bola, že v našich topánkach to určite nedáme. S Monikou nosíme běžecké trailové nízké topánky, ale väčšina ľudí tu chodí s veľkými pohorkami a títo ľudia po nás celkom zazerali. Skončilo to tak, že v tomto a ani v ďalších sedlách sme už na sneh nenarazili. Pri najnáročnejších úsekoch sme spomalili. Podľa mojich výpočtov, nám začali chýbať kilometre a chcel som pridať. Podarilo sa mi Monikou navnadiť na môj spôsob uvažovania a nakazil ju. Chcela to dôjsť za každú cenu. A energia u nás oboch začala dochádzať.


Monika
Pomalu se na mně začínala projevovat fyzická i psychická únava. Dny mi najednou přišly všechny stejné, hnali jsme kilometry, aby jsme to stihli přejít a vytrácela se mi radost z cesty. Došlo to do fáze, kdy jsem měla na vše vztek a spolu s pláčem a neschopností mé pocity dostatečně sdílet s Petěm jsme se dva dny po sobě ocitli asi v největší krizi na cestě. Peťo můj krizový den ustál, jen další den se role vyměnili. “Long story short” - odnikud jsme nejprve stopovali (nikdo ani po několika hodinách nezastavil), v půlce dne jsme objevili zastávku autobusu, který jel 3x za den, odvezli jsme se do nejbližšího města, ubytovali se, dali si sprchu, vzali jsme supermarket útokem, přejedli jsme se a zvládli jsme to.

Na místo, kde jsme nasedli na autobus jsme se nevraceli. Já osobně neprožívám tu cestu natolik, že bych potřebovala přejít každý metr trasy. “Ztratili” jsme den stopováním, ubytováním a přejezdem od trasy k trase a těch zhruba 30km jsme prostě přeskočili. Vůbec toho nelituji a nepovažuji to za selhání a snad i Peťo to má tak. Napojili jsme se na trasu další den kolem poledne (stoupání ve vedru, klasika).

Peťo
Sám, alebo s niekým? Od začiatku treku som sa zamýšľal nad otázkou, aké to bude, keď budem na ceste s priateľkou. Nenaruší mi moje plány dokončiť trek? Nebudem musieť čakať? Čo ak to nezvládne? Milión otázok, ktoré mi často krát znepríjemňovali myseľ. Nakoniec po dlhých dňoch sa nám podarilo dostať do Andorry. Sedlo do Andorry Portella de Baiau (2777 m) bolo jedno z tých náročnejších. Ale pocit, že sme sa dostali až sem bol na nezaplatenie. Inak, pamätáte si na prvé vysoké sedlo so snehom? Pred koncom treku sme stretli ďalších českých hikerov, ktorý to šli pár dní po nás. Sneh bol skoro celý roztopený. Ovšem svah bol tak premočený, že toto sedlo označili ako najťažšie stúpanie na celej trase. Že oproti tomu bolo sedlo do Andorry prechádzka ružovou záhradou. Opäť sa mi ukazalo, že nikdy nevieme, či to čo sa nám deje, je dobré alebo zlé.

Veľmi som sa tešil na jeden krátky približne 15 km úsek v Andorre. Tento úsek okolo Refugi de l'Illa som prechádzal minulý rok v rámci svojej cesty skrz Európu. Už vtedy som vedel, že chcem prejsť celú GR11. Ale ani vo sne ma vtedy nenapadlo, že to bude hneď ďalší rok a že túto cestu absolvujem s Monikou. Bol som veľmi dojatý a šťastný. Všetko je tak, ako ma byť.

Monika
Začali jsme potkávat více lidí na GR11 trailu, se kterými jsme se dávali do řeči. Někteří šli v opačném směru, někteří část trailu, někteří vlastní upravenou trasu. Jedno setkání bylo obzvlášť milé, to když jsme potkali sympatickou češku Leu. Šla část GR11 stejným směrem jako my a tak jsme šli chvíli společně a v průběhu rozhovoru jsme zjistili, že četla náš článek z první etapy GR11 a pomohlo jí to v rozhodování jaký spacák vzít s sebou (vzala také Patizon G 400 :).

Spali jsme na krásných místech v horách, došlo na první úraz (v silném větru mi kovové dveře odštíply kus ukazováčku, který mi o den později jedna šikovná paní doktorka přidělala dvěma stehy zpět), bylo nám horko i zima. Byli jsme frustrovaní i šťastní. V Andoře jsme zjistili, že trasa podle aplikace Mapy.cz, které jsou mimochodem bezkonkurenční, neodpovídá reálnému značení, tudíž je možné, že to v posledních letech přeznačili. Na závěr druhé etapy nám Peťo vyhledal cestu mimo GR11 po hřebenech hor (po hranicích Španělska a Francie) a byla to skvělá volba. Ty dva dny, které jsme to šli jsme se jen kochali, fotili, užívali si toho, že konečně nemusíme celý den jen stoupat a klesat. Peťo má za to ode mě velkou veřejnou pochvalu.


Peťo
Puigcerda - Puigmal - Molló. Nádherná skoro 70 kilometrová hřebenovka. Posledný úsek kapitoly opravdové hory sme šli nájdenou alternatívou. Z mesta Puigcerda sme došli do sedla Coll de la Creu de Meians (1993 m). Odtiaľ sme šli po neznačených cestách až na vrchol Puigmal (2910 m). Pokračovali sme po hranici Spanielska a Francúzska. V sedle Coll de Noufonts (2652 m) sme sa opäť napojili na GR11. Ale u Refugi d'Ulldeter sme sa vybrali alternatívou GR11.6. Touto alternatívou sme nielenže ušetrili asi 1000 výškových metrov a tri zostupy a výstupy, ale hlavne sme si užili nádherný hrebeň hôr. Keby sme mali dostatok vody a jedla a nepotrebovali by sme ist do Refugio v sedle Coll de la Vaca (2793 m) sa da opäť odpojiť od trasy a ísť po hrebeni a v sedle Portella de Morens (2381 m) sa opäť napojiť na GR11.6. Túto alternatívu všetkým neskutočne doporučujeme. V mestečku Molló sme ukončili našu etapu Opravdové hory. Čaká nas posledných 170 kilometrov, ktoré by mali byť omnoho jednoduchšie.

Článok pre Vás napísali Peťo a Monika.