Bylo nebylo, za několika horami, se Monika zobudila, dostala kaši v ešusu až do spacáku Patizon a k tomu krabičku s prstýnkem. V ten moment se jí Peťo zeptal: “vezmeš si ma a budeš mojou ženou?” ANO! ANO! A jestli se někdy vrátí z gr11 , tak bude svatba veliká.
Peťo
Po dvadsiatich siedmych dňoch putovania cez vysoké pyrenejské vrcholy prišla na traily GR11 významná zmena. Už to neboli majestátne horské hrebene a ani strmé zrázy, ktoré nás doteraz sprevádzali. Miesto nich sme vstúpili do nižších kopcovitých oblastí, kde sa príroda každým krokom menila. Hory postupne ustupovali a ich miesto zaujímali lesy, ktoré obklopovali cestu až po horizont. Ubudlo výhľadov, znížili sa prevýšenia pri prekonávaní jednotlivých sediel.
Zostup, ktorý symbolizoval koniec našej cesty, prinášal so sebou nielen fyzickú úľavu, ale aj pocit nostalgie. Hoci sme sa s každým krokom dostáli bližšie k cieľu, zároveň sme sa museli rozlúčiť s nádhernými výhľadmi. Táto etapa však bola výzvou sama o sebe. S klesajúcou nadmorskou výškou prichádzalo teplo, ktoré začína byť stále citeľnejšie a nepríjemnejšie. Spolu s teplom nastúpili aj suché oblasti s obmedzeným prístupom k vode.
Naša trasa teraz viedla cez krajinu, ktorá mala síce svoj vlastný pôvab, ale skrývala aj nové výzvy. Už nešlo o strmý terén, ale o vytrvalosť v horúcom a suchom podnebí, ktoré vedelo byť rovnako náročné ako predošlé etapy. Dovolím si povedať, že aj náročnejšie.
Posledná etapa trailu GR 11 pre nás začala v dedinke Molló. Túto etapu, ktorú som nazval zostup z hôr, meria približne 160 kilometrov a celkovo nám trvala štyri a pol dňa. Náš rýchly prechod poslednej etapy bol predovšetkým z dôvodu tepla a nedostatku vody. Plus, musím uznať, že sme sa už aj tešili, ako to skončí.
Monika
První, co mě napadne při popisu třetí etapy – extrémní horka a každodenní hledání vodních zdrojů. Peťo mi vždy každý večer nebo ráno hlásil, co nás čeká, kam by bylo dobré dojít a proč. A naši třetí etapu GR11 trailu (závěr, kde již nejsou tak vysoká převýšení) mi popisoval jako “pohodovou” cestu, kde zvládneme ujít klidně 30 km denně. Což o to, mnohdy jsme to nakonec ušli, ale bylo to podmíněno buď chůzí v neskutečných vedrech anebo chůzí až do večerních hodin, protože přes den byly venkovní teploty vážně vysoké a vysilující.
Mívali jsme potíže s nedostatkem vody, často se stávalo, že vodní toky značené na Mapy.cz byly vyschlé. Ptali jsme se hikerů, kteří šli z druhého konce trailu, jak je to s vodou před námi a častá odpověď byla, že voda je vyschlá, že je nutné mít velké zásoby apod. Zažili jsme s Peťou jeden fakt krizový den, kdy jsme měli jen pár hltů vody a nejbližší ověřená voda byla až u kempu. Museli jsme ujít více jak 10 kilometrů. Šli jsme po rozpáleném asfaltu v době, kdy teploty atakovali 40 stupňů a když jsme celí propocení dolezli k obchůdku v kempu, mozek už mi fungoval jen na pokyn “vzít láhev, zaplatit u kasy a napít se”. Vypili jsme každý 1,5L na posezení a teprve potom jsme mohli přemýšlet, jaký bude další plán.
Dva hikeři, které jsme potkali řekli, že trasu upravili přes vesnice, kde ve většině případů voda byla. Nechtěli jsme už riskovat, že se znovu ocitneme v podobné situaci a proto Peťo začal na poslední dny upravovat naši trasu tak, aby jsme každý den měli aspoň jednu vesnici po cestě. A ačkoli to znamenalo, nevyjít další z miliónu kopců na trase GR11, byla jsem s tím naprosto v pohodě. Přišlo mi, že ty poslední dny mi dávaly zabrat asi nejvíc z celé trasy. Ale je možné, že to byla kombinace více faktorů (málo vody = menší hydratace i hygiena, horší stravování, prakticky žádné výhledy, denně propocené oblečení, poštípané nohy od komárů, měsíc nemyté vlasy...).
Peťo
Pri hľadaní vody za mestom La Jonquera sme narazili na problém – voda nikde nebola. Boli sme v meste podvečer, takže sme si museli vziať vodu na večer, ráno a celý deň, a dúfať, že nejakú nájdeme po ceste. Vzdialenosť medzi dvoma mestami bola viac ako 40 km s vysokým prevýšením. Nakoniec sme si našli alternatívnu cestu cez údolie, čo sa ukázalo ako správna voľba – trail bol nádherný, cítil som sa ako v austrálskej buši.
Plán bol neskôr sa napojiť na GR11, ale značená cesta neexistovala. Po dlhom predieraní sa kroviskami a pichľavými kríkmi sme sa rozhodli zmeniť smer na najbližšiu dedinu. Vo fľaši sme mali menej ako pol litra vody a teploty presahovali 30 stupňov.
Monika
Nicméně, přes všechno to negativní, měl závěr naší cesty své kouzlo. 27. den jsme v jednom Refugio d'Ulldeter potkali holku a kluka z Česka – Terku a Martina, kteří GR11 odstartovali 6 dní po nás (rychlící). Ten den jsme společně prohodili jen pár vět a rozloučili jsme se. Neměli jsme ponětí, že se skoro o dva dny později potkáme v jedné vesnici, kudy trasa vůbec nevedla a hlavně, že tu GR11ku pokoříme nakonec všichni společně.
Tihle dva nám do posledních dní vnesli novou energii, nejspíš jsem i díky nim trochu zrychlila své tempo, a tak jsme s Peťou do Punta de Cap de Creus dorazili v náš 31. den chůze. Byl to opravdu hezký pocit. Na Terčin polaroid jsme si udělali dvě památeční společné fotky a mohli jsme jít konečně na chlazený nápoj a do moře.
K moři jsme mimochodem došli už den před tím, což dojalo především Peťu, který v průběhu cesty nejednou prohlásil, že to asi nezvládneme za tak krátkou dobu. Ale my jsme to zvládli!
Peter a Monika si s sebou vzali: spacáky Patizon G 400 a bundy Patizon DeLight 100
Peťo
Posledné dva dni boli pre mňa veľmi emotívne. Keď sme dorazili na jeden z tunajších kopcov a prvý krát som uvidel na obzoru more, málom som sa rozplakal. Všetci sme boli šťastný a začali sme sa tak veľmi tešiť na more. Preto sme si predposlední deň vybrali namiesto trasy GR11 trasu GR92 a prešli mestom Llançà a už predposledný deň sa okúpali v mori. Poslední deň som si svoju vnútornú eufóriu a radosť zapakoval. Po minulom roku, kedy som svoj prvý dlhý trail nedošiel, som to tento rok dokázal. Síce to bolo o dosť kratšie. Ale na to sa nepozerá. Som hrdý a šťastný.
Konce trailov mi vždy robia problémy. Keď dorazím do cieľa, často ma zaplaví smútok a som bez nálady. To sa postupne príchodom domov do Prahy kúsok zhoršilo. Chýbajú mi hory, príroda a ten jednoduchý život, kde jedinou povinnosťou je dávať jednu nohu pred druhú. V tom tichu a kráse sa všetko zjednoduší – miznú stresory, ktoré sú inak každodennou súčasťou života. V prírode nachádzam pokoj, ktorý v civilizácii nikdy nedosiahnem. Návrat do reality je pre mňa ťažký, preto už teraz plánujem naše ďalšie dobrodružstvo na budúci rok. Medzitým sa však dá ten čas v prírode tráviť víkendovými výletmi aj v Čechách, a to mi pomáha prekonať túto náročnú fázu medzi veľkými výpravami.
A to najlepšie na tom všetkom? Už od teraz nikdy nebudem musieť putovať sám, pretože som sa s Monikou zasnúbil a našiel som si ku sebe rovnako bláznivého pätáka, ako som ja sám.
Monika
Když teď zpětně hodnotím celý měsíc s Peťou na trailu, jsem na nás pyšná za to, co jsme všechno zvládli. Nejde jen o to plánovat a jít, zdolávat jedno sedlo a vrchol za druhým. Mě osobně ta cesta umožnila zažít spousty nového a posunula mě v myšlení, vnímání a prožívání zase kus dopředu. Zažila jsem na vlastní kůži, jak zásadní a důležitá je “obyčejná” voda, když prostě nebyla. Častokrát jsem byla nucena vystoupit ze své komfortní zóny. Ať už šlo o to, dojít za cizími lidmi a poprosit je, zda můžeme spát na jejich zahradě, protože všude okolo byly soukromé pozemky, nebo naopak přelézt zeď z kamenů na cizí pozemek, protože to bylo jediné místo v širokém okolí, kde tekl potůček s vodou, nebo jít spát ulepená, v propocených věcech, ve stanu, který doslova plaval na vodě, protože nás na večer v horách nečekaně zastihla bouře a stavěli jsme stan na poslední chvíli v největší prohlubni.
Nicméně test našeho vybavení (kromě filtru na vodu, kterým hlavně Peťo filtroval hodiny a který při nejbližší příležitosti vyměníme) dopadl skvěle. Náš stan a karimatky Nemo, stejně jako naše G400 spacáky a DeLight 100 bundy doporučujeme všema deseti. :) Ještě lépe pak dopadl test našeho vztahu. Všechny krize jsme společně zvládli a během cesty jsme postoupili do další levelu – s krásným ultralight dřevěným prstenem mě Peťo jednoho rána požádal o ruku, takže si teď říkáme snoubenec a snoubenice. :)
