Ganek severozápadní stěnou

Příběh téhle cesty se začal psát už v roce 2023, kdy jsme si v téhle stěně s Poldíkem pověsili pytel. Ne ani tak kvůli lezeckým problémům, ale spíš nás tehdy vyhnalo počasí. A jak to tak s pytli bývá, jsou ve vás a hlodají. A letos do sebe zapadlo hned několik potřebných aspektů, abych se k téhle stěně mohl konečně vrátit a pytel sundat dolů.

Píše Jan Haráč

Volání hor & nová sestava

Původně jsem měl v plánu celou letošní zimní sezónu pověsit na hřebík, ale člověk míní a kamarádi mění. Marťas, který se ocitl v podobné situaci jako já vloni, mě oslovil a já jsem jeho „volání“ vyslyšel. Šlo o víc než jen o lezení; Martin měl před expedicí a potřeboval se trochu rozlézt – vyzkoušet si, jak na tom je. A na to jsou Tatry ideální. Často vám dovolí lézt na hranici svých schopností, ale s bezpečnou rezervou menších převýšení a relativní dostupností civilizace. Tedy, vítaná pomoc kamarádovi, kterou jsem mu jako parťák schopný poskytnout. A tak jsme spojili síly a zkusili tenhle komplexní alpinistický výšlap.

Naším cílem bylo něco, co v našich podmínkách připomíná himálajské lezení – celodenní nástup, bivak a pak porce metrů těžkého mixového lezení ve stěně. Skvělá fyzická i mentální příprava.

Ganek (2 462 m n. m., slovensky Gánok) je výrazný štít ve Vysokých Tatrách, známý především svou mohutnou severozápadní stěnou, které se říká Galéria Ganku.

Alchymie balení

Příprava byla o detailech. Předpověď sice slibovala okno, ale v horách jeden nikdy neví. Museli jsme vymyslet výbavu tak, abychom byli lehcí, ale v bezpečí. Žádné zbytečné gramy navíc. Jedna lehká karimatka, lehký péřový membránový spacák Patizon Gdry 500, který je pro tyhle podmínky naprostou špičkou a navíc eliminuje nutnost bivakovacího pytle.

Naše celková výbava – lezecký materiál, lana, věci na spaní, jídlo, foťák s jedním objektivem – vážila cca 20 kg (pro oba), což je na 12kilometrový pochod s převýšením 700 metrů docela dobré a na lezení se to taky dá vydržet.

Nástup pod stěnu

Vyráželi jsme z Ostravy a kolem oběda už jsme přebalovali věci na parkovišti pod Bielovodskou dolinou. Pak jsme došli ke Kačaciemu plesu a budíček jsme nastavili na 4:20. Před šestou ráno jsme už vyráželi pod stěnu.

Podmínky byly slušné, sníh sice občas nedržel, jak bychom chtěli, ale nástup pod Galerii byl v dobré kondici. Největší výzvou byl tekoucí potok pod ledem, který nás nutil k opatrnosti, abychom neskončili mokří dřív, než začne to pravé lezení.

Ve stěně: když přituhuje

Samotné lezení začalo v parádním polystyrenovém firnu. Parádní lezení s pocitem jistoty jak v cepínech, tak mačkách. První délka měla poctivých 60 metrů bez jediného jištění... Po třech hodinách jsme se dostali pod hlavní skalní pilíř. Tady se plány začaly střetávat s realitou. Pilíř byl v hlubokém stínu a sluníčko, na které jsme spoléhali, nemělo sílu skálu prohřát.

Tušili jsme, že nedolezeme až na vrchol pilíře za světla. Parádní bivak ve stěně byl stejně v plánu a je to jedna z věcí, na kterou se vlastně každý alpinista tak trochu těší. Počasí nám bylo nakloněno a výhledy z naší sněhový police stály za to!

Finále a zasloužená odměna

Druhý den ráno nás přivítalo luxusní počasí. I když jsme byli v bivaku trochu „na těsno“, vyspali jsme se. Klíčové délky nad námi, které jsme si den předtím aspoň trochu prohlédli, teď šly o něco lépe. Poslední délka k vrcholu byla třešničkou na dortu – parádní vyrovnané lezení, které nás vytáhlo až na sluncem zalitý hřeben.

Vrcholové foto je fajn (i když v půjčené přilbě od manželky), povinný otravný sestup už tolik ne, ale svěšený pytel z téhle parádní tatranské klasiky za tu námahu stál – a pro Martina šlo o opravdu dobrý před-expediční trénink.