Příběh téhle cesty se začal psát už v roce 2023, kdy jsme si v téhle stěně s Poldíkem pověsili pytel. Ne ani tak kvůli lezeckým problémům, ale spíš nás tehdy vyhnalo počasí. A jak to tak s pytli bývá, jsou ve vás a hlodají. A letos do sebe zapadlo hned několik potřebných aspektů, abych se k téhle stěně mohl konečně vrátit a pytel sundat dolů.

Píše Jan Haráč

Volání hor & nová sestava

Původně jsem měl v plánu celou letošní zimní sezónu pověsit na hřebík, ale člověk míní a kamarádi mění. Marťas, který se ocitl v podobné situaci jako já vloni, mě oslovil a já jsem jeho „volání“ vyslyšel. Šlo o víc než jen o lezení; Martin měl před expedicí a potřeboval se trochu rozlézt – vyzkoušet si, jak na tom je. A na to jsou Tatry ideální. Často vám dovolí lézt na hranici svých schopností, ale s bezpečnou rezervou menších převýšení a relativní dostupností civilizace. Tedy, vítaná pomoc kamarádovi, kterou jsem mu jako parťák schopný poskytnout. A tak jsme spojili síly a zkusili tenhle komplexní alpinistický výšlap.

Naším cílem bylo něco, co v našich podmínkách připomíná himálajské lezení – celodenní nástup, bivak a pak porce metrů těžkého mixového lezení ve stěně. Skvělá fyzická i mentální příprava.

Ganek (2 462 m n. m., slovensky Gánok) je výrazný štít ve Vysokých Tatrách, známý především svou mohutnou severozápadní stěnou, které se říká Galéria Ganku.

Alchymie balení

Příprava byla o detailech. Předpověď sice slibovala okno, ale v horách jeden nikdy neví. Museli jsme vymyslet výbavu tak, abychom byli lehcí, ale v bezpečí. Žádné zbytečné gramy navíc. Jedna lehká karimatka, lehký péřový membránový spacák Patizon Gdry 500, který je pro tyhle podmínky naprostou špičkou a navíc eliminuje nutnost bivakovacího pytle.

Naše celková výbava – lezecký materiál, lana, věci na spaní, jídlo, foťák s jedním objektivem – vážila cca 20 kg (pro oba), což je na 12kilometrový pochod s převýšením 700 metrů docela dobré a na lezení se to taky dá vydržet.

Nástup pod stěnu

Vyráželi jsme z Ostravy a kolem oběda už jsme přebalovali věci na parkovišti pod Bielovodskou dolinou. Pak jsme došli ke Kačaciemu plesu a budíček jsme nastavili na 4:20. Před šestou ráno jsme už vyráželi pod stěnu.

Podmínky byly slušné, sníh sice občas nedržel, jak bychom chtěli, ale nástup pod Galerii byl v dobré kondici. Největší výzvou byl tekoucí potok pod ledem, který nás nutil k opatrnosti, abychom neskončili mokří dřív, než začne to pravé lezení.

Ve stěně: když přituhuje

Samotné lezení začalo v parádním polystyrenovém firnu. Parádní lezení s pocitem jistoty jak v cepínech, tak mačkách. První délka měla poctivých 60 metrů bez jediného jištění... Po třech hodinách jsme se dostali pod hlavní skalní pilíř. Tady se plány začaly střetávat s realitou. Pilíř byl v hlubokém stínu a sluníčko, na které jsme spoléhali, nemělo sílu skálu prohřát.

Martin si vzal nahoru péřovku Patizon Strato 160.

Tušili jsme, že nedolezeme až na vrchol pilíře za světla. Parádní bivak ve stěně byl stejně v plánu a je to jedna z věcí, na kterou se vlastně každý alpinista tak trochu těší. Počasí nám bylo nakloněno a výhledy z naší sněhový police stály za to!

Honza v pohodlí membránového Patizon Gdry 500, ale dalo se prý do růžova i v Patizon G 400 :)

Finále a zasloužená odměna

Druhý den ráno nás přivítalo luxusní počasí. I když jsme byli v bivaku trochu „na těsno“, vyspali jsme se. Klíčové délky nad námi, které jsme si den předtím aspoň trochu prohlédli, teď šly o něco lépe. Poslední délka k vrcholu byla třešničkou na dortu – parádní vyrovnané lezení, které nás vytáhlo až na sluncem zalitý hřeben.

Vrcholové foto je fajn (i když v půjčené přilbě od manželky), povinný otravný sestup už tolik ne, ale svěšený pytel z téhle parádní tatranské klasiky za tu námahu stál – a pro Martina šlo o opravdu dobrý před-expediční trénink.