Piz Bernina, 1. díl: Fiasko

Je dobré dělit se i o ty "špatné" zkušenosti, protože chybami se člověk učí. A my jsme rádi, že jsme v tomhle dramatickém příběhu mohli sehrát malou, ale pozitivní roli ve formě našich ultralehkých spacáků, který je lepší mít, a nepotřebovat, než nemít a potřebovat...

Dál píše Lukáš Havránek, Lukáš Výtisk a Aleš Nenička

Uděláme video z Biancogratu!

Na Berninu jsme vylezli klasickou cestou už před devíti lety. Trasa Biancograt (v překladu znamená bílý hřeben), občas nazývaná „alpinistická maturita“, nás však lákala od doby, co nám o ní na ledovcovém kurzu vyprávěl náš horský vůdce. Byla nám doporučena jako jakýsi další teoretický krok naší alpinistické „kariéry“ poté, co jsme zvládli Stüdlgrat na Grossglockner a několik dalších nejen alpských kopců.

A protože jsme filmaři, rozhodli jsme se výstup přes Biancograt natočit od A do Z. Ve videu, které bychom posléze vydali na našem kanále, jsme chtěli přinést něco víc, než jen záběry z GoPro bez komentáře, kterých jsou na YouTube stovky. Pokud bychom pokračovali v dalších výstupech na atraktivní kopce, mohla by to být zajímavá série reportážního/cestopisného charakteru obsahující informace o noclehu na chatách, výstupových trasách, historii prvních výstupů atd. Tento nápad jsme navíc v hlavě nosili přes dva roky. Oslovili jsme několik partnerů, jestli by naši myšlenku podpořili a mohlo se jet.

Každý plán, hlavně v horách, je však jen pouhé přání. A tak náš výstup nakonec nabral úplně jiný směr. Co všechno se nakonec stalo, je detailně popsáno v 1. díle minisérie z dílny naHoru.tv.

Jsme si jistí, že s tímhle chceme jít ven?

Objevila se i myšlenka, že o našem „fuck-upu“ radši pomlčíme. Kdo chce taky v době, kdy se prezentují jen úspěchy, ukazovat svá selhání? Tvářit se, že člověk na horách nikdy nic nepodělal, je mnohem bezpečnější.

Ale víte co? Byla by to škoda. Rozhodli to otočit: nejen se z vlastních chyb poučit, ale napomoct tomu, aby se ostatní stejných chyb třeba vůbec nedopustili.

Ďábel skrytý v detailech

Důvody, proč přesně se stalo, co se stalo, nyní obšírně rozebírat nebudeme – diváci si budou muset počkat na 2. díl. Několik věcí však stojí za pozornost alespoň stručně.

1. Přestože jsme měli trasu nastudovanou a dlouhodobě sledovali počasí, sněhu v uplynulém týdnu nakonec napadlo víc, než jsme odhadovali (a než bývá údajně v tomto období zvykem). Na chatě jsme se ptali na počasí a podmínky nahoře, ale žádné upozornění na nic neobvyklého jsme nedostali. 

2. Náš pohyb byl velice pomalý a nejednomu divákovi svitla otázka, proč jsme se prostě nevrátili zpět na výchozí chatu Tschierva. Šlo o to, že od určité chvíle by byl návrat více nebezpečný než pokračovat v postupu dále. Biancograt se chodí z 90 % jednosměrně, neslézá se dolů stejnou trasou. Cílová chata Marco e Rose se nachází na opačné straně hory. Slézat pozadu místy, kde jsou klíčová jištění pod sněhem, nepřipadalo v úvahu. A moment, kdy jsme to ještě otočit mohli, jsme propásli. Celou dobu jsme si totálně odpírali, že jsme na tom blbě s časem. Až do nejzazšího momentu jsme se tvářili, že je vše v nejlepším pořádku.

“ Já jsem se paradoxně nejlíp cítil na sněhu na Biancogratu, možná kvůli zkušenostem ze skialpových výletů. Říkal jsem si, že už to je za rohem a jde to dobře, i když už jsme na cestě fakt dlouho a síly ubývají. Když jsem ale vylezl nahoru a v díře mezi mraky uviděl, co je mezi námi a Berninou, nálada šla rychle dolů.“ – Lukáš Výtisk

3. Na dokončení závěrečného výšvihu na samotnou Piz Berninu nám možná po stránce vybavení chybělo jen pár friendů. Tou dobou však už chyběla především energie a sebedůvěra. Zatmět v nejexponovanější části celé túry nás rovněž nelákalo. A protože na nás dohromady čekalo doma pět dětí, tak jsme se rozhodli zavolat si o pomoc. Byli jsme samozřejmě překvapení, když nás záchranáři odkázali na to, vykopat si díru do sněhu a nějak přečkat noc, protože kvůli mrakům nechtěli vzletět. Ale nedalo se nic dělat. A ani druhý den po bezesné studené noci jsme si nedokázali představit slézt zpět až k výchozímu bodu. Tou dobou už byla navíc rozjetá záchranná akce a tato varianta jaksi nebyla vůbec ve hře.

“Táhl jsem celou trasu a jako prvnímu mi z kluků úplně došla energie. Poslední dvě noci jsem se téměř nevyspal a byl to fakt dlouhý den. Bivak už jsem nebyl schopný kopat a jen jsem na kluky civěl. Do té doby jsem celý den zachovával klid, ale v určitý moment mi docvaklo, že by ten závěrečný výšvih na horu mohl být poslední, o který se kdy pokusím. Jakmile jsem si tohle připustil, nebylo vůbec nad čím přemýšlet. Museli jsme si zavolat pomoc.” – Lukáš Havránek

4. Štěstí v neštěstí spočívalo v tom, že jsme s sebou měli minimalistické spacáky, dostatek jídla a vařič. Původně jsme totiž chtěli využít celoročně otevřeného winterraumu staré chaty Marco e Rosa. Pravděpodobně jen díky tomu jsme se vyhnuli podchlazení a dehydrataci. Měli jsme také powerbanky, dostatek světla a pár drobností, díky kterým jsme noc přečkali v přijatelném stavu.

Kluci s sebou měli Patizon R 300. A my jsme tomuhle modelu právě ušili ještě lehčího bratrance: Patizon G 250.

Jediná podstatná věc však je, že se nikomu nic nestalo. Byla to zkušenost, kterou bychom si klidně odpustili, ale rozhodnutí vzdát to a nechat si pomoct považujeme jednoznačně za správné. Stejně jako o tom otevřeně hovořit.

„Stejně jako Lukáš H. jsem měl za sebou dvě velmi špatné noci, první ve stanu na šikmo, druhou na chatě kvůli výšce. K tomu zodpovědnost všechno dobře natočit a fyzické vyčerpání z výstupu, kdy jsem byl navázaný uprostřed a neustále pracoval s lanem. Ke konci už to bylo opravdu na hraně. Když Lukáš H. navrhl zavolat si pomoc, což byla myšlenka, ke které jsem se sám blížil, vůbec jsem neváhal." – Aleš Nenička