Dokud tam je: severní stěna Hintere Schwärze

I když je květen, co se teplot týká, zpravidla už teaserem na léto, v alpách ještě probíhá vrchol skialpové sezóny... zpravidla. Dost možná to tak ale už moc dlouho nebude. Teploty rok od roku rostou, sněhu je čím dál méně a tak se i krátí čas, kdy se může milovník hran, pásů a cepínů vydat na klasické alpské jarní výstupy.

Mezi takové patří i severní stěna Hintere Schwärze (3 624 m). Nádherná firnovo-ledová linka vedoucí na šestou nejvyšší horu Rakouska je jedna z těch, které stojí za to si vylézt, dokud to ještě jde. Celá řada podobných klasických severek v Rakousku zásadně mění svůj charakter....

Hodně nadšení a jedna chybějící informace

Jak se nám povedlo se s Markem domluvit, pomalu ani nevíme my dva. Hlavní je, že v pátek dopoledne sedíme oba v autě a závratnou rychlostí dodávky na německé dálnici se přibližujeme Innsbrucku.

Nápad na tuhle severku měl Marek. Briskně si dokázal ověřit dobré podmínky u našeho společného kamaráda, který v Innsbrucku žije - a mě se povedlo ho přesvědčit, aby vzal svoji ženu a vyrazili taky. Tedy - společnost zajištěná, perfektní podmínky a počasí taky, sraz máme večer na Martin-Busch-Hütte.

I když se to nabízelo, otázku na sněhovou pokrývku na cestě k chatě jsme jaksi nevznesli. Tedy se k nám nedostalo, že sníh leží až na posledních 1500 metrech z osmikilometrového nástupu. Co už, hořce litovaly hlavně nohy v lyžákách. My sami jsme se těšili na radler, kamarády a zítřejší den.

Přístup na chatu z vesničky Vent je dlouhý necelých 8 km a celou dobu vede po mírně stoupající pohodlné cestě. Převýšení od auta k chatě je cca 650 m. Trasa je tady.

Den, kterému (skoro) nic nechybí

Tady nejsi na čtyřtisícovkách, abys vstával ve tři třicet. Budíček v šest mě vyhání z mého pohodlného Patizon Micro Lineru a za chvíli už s ostatními srkám kafe a tlačím do sebe všechno, co snídaňový raut na chatě nabízí. V rámci jarního skialpu fakt není kam spěchat - kor když se chystáte na severku, kam skoro celý den nezasvítí.

Do batohu balíme jen to nejnutnější - krátké lano, pět šroubů do ledu, cepíny, mačky a pár expresek a smyček. V úplně ideálních podmínkách by dokonce snad ani ty šrouby nebyly potřeba, ale od chataře a dalších víme, že trocha ledu ve stěně aktuálně je.

Pár metrů nad chatu a přes mostek lyže neseme v ruce a pásy jsou schované v batohu. Výstup totiž netradišně začíná sjezdem na ledovec - takže na začátek ztratíme skoro 200 výškových metrů. Jakmile prokličkujeme svahem kolem skalek a několika vyčuhujících borůvčí, nasazujeme pásy a nejprve stoupáme úzkým koridorem, abychom později vyšli na mohutný široký splaz ledovce bez trhlin a jím konečně pořádně nabrali výšku.

Po dvou a půl hodinách vytrvalého stoupání se potkáváme se sluncem a hlavně se dostáváme na ledovcové plató, kde se nám otevírá plný pohled na náš cíl. Víme, že dneska rozhodně nebudeme sami - společně s námi tu bude hned několik dvojic - ale stěna je dostatečně široká na to, abychom se tam pohodlně (a bezpečně) vešli všichni.

Severní stěna Hintere Schwärze / 300 m / 55º / AD

Pod stěnou jsme asi po třech hodinách a já s v duchu říkám: "Tomuhle dni snad nic nechybí!" Jasné, dni nic nechybí, ale mým mačkám chybí rychloupínací patky. To je tak, když má člověk několik párů maček s interkompatibilními díly a nezkontroluje si to doma. Eh.

Ovšem není nic co by prusíky a trocha improvizace neopravily. MacGyver mode activated.

Rovnou krájím první metry, kde ještě leží příjemně držící firn a po vymotání 40 m lana s jedním zavrtaným šroubem štanduju na dalším šroubu a dobírám Máru. Počasí je exkluzivní, nálada skvělá... jen pohled na okolní stěny, ve kterých je sněhu a ledu žalostně málo, je trochu smutný. Ale snažíme si tím nekazit radost.

Další metry odsekává Marek a na pár desítek metrů se v padesátistupňovém sklonu potýká s tvrdým ledem, na kterém leží jen minimum firnu. Sklon je to ale pořád přívětivý a po dalším zaštandování už pak opět průběžně dolézáme na vrcholový hřeben. Tam necháváme batohy i lyže, já si beru péřovku (Patizon Exo 100 Dry, protože je na skialpy geniální...) a nalehko jdeme na vršek.

Rozhledy jsou parádní, to si ani nemusíme říkat, jen výška se začíná lehce zakusovat do spánků a tak pomalu sestupujeme hřebenem k batohům a pak ještě asi 50 výškových metrů po hřebeni do kotle na západní straně hory. Tam začíná ničím nepřerušovaný fantastický sjezd - 5 km a 1200 výškových metrů dolů v měkoučkém jarním firnu. Úplná pohádka, protože se v podstatě celou dobu jede mimo zásadní nebezpečí trhlin a celé to má jedinou vadu na kráse - skončíte 200 výškových metrů pod chatou.

Po necelých osmi hodinách jsme na chatě, dáváme si citronádu, kafe a na slunku trochu sušíme naše propocená merino trika. Zároveň se psychicky připravujeme, že po té solidní porci kilometrů a metrů budeme muset ještě dojít dolů do Ventu k autu.

Vrcholový den: Od chaty severkou na vrchol a zpátky k chatě - 14 km / 1 500 m převýšení, 8 hodin. Kompletní trasa tady.