Na studenější kopec jsem ještě nelezl. Taková zima – příšerná zima! Vylézt na nejvyšší horu Severní Ameriky, kde mráz šikanuje ve dne v noci a člověk se natahá za dva Everesty, je jedna věc. Ale vylézt do těch 6 tisíc metrů se skialpy a pak si to ze zledovatělého vrcholu namířit dolů? To je jiný příběh. 

Je to tady netypický červen: bílá tma, šílený vichr, nekonečné sněžení… a v Čechách se tou dobou chodí k vodě v žabkách a před třicítkami člověk utíká do hor. Taková je Denali, dříve známá jako Mt McKinley (a teď už vlastně zase taky), královna severoamerických hor.

Právě tady – na samotném vrcholu ve výšce 6 190 m.n.m. – si užíváme Aljašku jako na dlani. Kamarádi Martin a Tomáš Vorlovi, Jnani Weibel a já. A že to trvalo, než se nad námi počasí konečně smilovalo. Nabažení fantastickými výhledy cvakáme přeskáče do vázání a pouštíme se se po hřebeni dolů. A když se na druhý den dozvídáme, že na vrchol vystoupaly i další dvě parťačky naší expedice Linda Maršíková a Terka Vlachová, radost je ještě větší.



Aljaška nesmlouvavá

Denali je úžasně prominentní dominantou a obávaným členem elitního klubu Seven Summits, nejvyšších vrcholů všech kontinentů světa. Proč obávanou? Kvůli složitým horolezeckým pasážím to není - přes West Buttress jsme stoupali bez jištění, žlabem Rescue Gully mimo fixní lana a z vršku si to pak švihli na lyžích dolů. Přesto tady každoročně dostane za uši nejeden horolezec s pasem z Mount Everestu.

Důvody jsou dva. Zaprvé, drsné počasí. Zadruhé, je to fakt dřina.

Takže počasí. Když nás hned ze startu 7 dní bičují vánice, není to žádné terno: buď se suneme jako šneci, nebo se nesuneme vůbec. Celý týden vlastně nevidím vůbec nic. Na vrcholu tou dobou padá teplota pod -35 °C, pocitově až k -50 °C. Studenější kopec? Nepamatuju. Ten nejteplejší spacák z dílny Patizonu, G 1100, sice hřeje jako kamna, během kritických nocí ale ještě navlékám péřovku ReLight 160. A k nohám flašku s vroucí vodou.



Bez sání ani ránu

Proč je Denali tak fyzicky náročné? Je to vojna – ostatně na summit se každoročně podívá jen zhruba polovina adeptů. My začínáme ve 2 000 m.n.m., takže z base campu na vrchol je převýšení větší než na Mount Everestu. Ale hlavně táhneme ty strašné bagáže. Když nás letadlo vyplivne na ledovci Kahiltna, visí mi na zádech 30 kg v batohu a dalších 40 táhnu za sebou na plastových saních.

Jó, saně! Další zdejší specifikum. Relativně smířlivý sklon až do C3, alias 14K kempu ve 4 250 m.n.m, umožňuje váhu elegantně rozložit mezi batoh a sáně. Nakonec, používá je tady 99 % lidí. Má to i své výhody: jde třeba o výborný zdroj všeobecného veselí, když válí sudy nebo podráží nohy. A taky najdou využití jako stříška nad záchodovou dírou ve sněhu, do které se elegantně usadí plastové kanystry na velkou potřebu.

Takzvané CMC (Clean Mountain Containers) jsou dalším z unikátů Denali. Na celé hoře platí zákaz vykonávat potřeby přímo do sněhu – kopec je proto mimořádně čistý, v kempech nic nesmrdí a nehrozí, že ze sněhu na vaření vykoukne hnědé překvapení. A navíc – na těch kanystrech se překvapivě pohodlně sedí. Milé zjištění, fakt! 



Denali není žádné pijánko

Žádné zázemí v base campu, žádná voda z potůčku, žádné doplňování zásob. Všechno máme s sebou. Dobrý plán je základ. Třeba takové jídlo: rezerva na 20 dní, denní příjem 4 000 kcal, snídaně, svačiny a večeře, pití, minimum nádobí a adekvátní počet plynových kartuší. V tomhle je fajn mít pořádek. Na kopec nám už žádný oslík nic nedoveze.

K tomu dva stany, ledovcové a lavinové vybavení, skialpové a lezecké cajky, dva vařiče, solární panel s power bankami, lékárnička, hygiena, dva batohy, jeden duffel a nespočet drobností… Nakonec nejlíp se váha šetří na oblečení, protože Patizon Merino T-shirt přece nesmrdí, že? A v mrazu to platí dvojnásob!

Celý tenhle cirkus táhneme až do třetího tábora ve 4 250 m.n.m. Ještě do C1 to zvládneme najednou, pak už kvůli prudšímu terénu i aklimatizaci bagáž rozdělíme a postupně ji opakovaně vyneseme výš.



Zajímavé je, že i komerční expedice za 300 tisíc Kč nenabízí nosičské služby, jak je známe z Nepálu. Agentury sice zajistí guidy, stany a minimálně část vaření i jídla, ale všechny osobní věci si prostě každý táhne sám. Rangeři s úsměvem vypráví, jak bohatí sběratelé Seven Summits Denali špatně snáší – zatímco nejvyšší horu světa vyjdou díky šerpům na první pokus, tady se po vrací podruhé, potřetí… nebo už raději vůbec.

Život ve 4250 m.n.m.

Pozoruhodné na Denali je, že centrum dění neleží v base campu, ale právě ve třetím táboře ve 14 000 stopách nad mořem. Právě tady se člověk aklimatizuje, vláčí věci do High Campu v 5100 metrech a hypnotizuje předpověď, až se konečně otevře okno s dobrým počasím. Takže si kopeme rovné platformy na stany, stavíme kolem nich zdi ze sněhových kvádrů, a vůbec si to děláme hezké.

Část vybavení ale zůstane níž zakopaná ve sněhové cache. Třeba taková čelovka. Na Aljašce se totiž v létě střídá pouze den… a den. V noci se sice slunce schová – a pak i citelně padá teplota – viditelnost ale zůstává perfektní i na lezení.



Budování zázemí v C3 věnujeme půl dne. Do sněhu jsme si vykopali stůl, kolem něj lavici a přes tohle 0+kk natáhli tarp – parádní bejvák a místo na vaření pro celou naši šestičlennou partičku. Za slunečného dne uvnitř sedíme jen v tričku, libujeme si u filtrované kávy a degustujeme všemožná dehydratovaná jídla. Je lahodné, kam se expediční strava za ty roky posunula. Krásné chvíle…

… které střídají ty méně krásné chvíle, kdy se slunce schová a mráz začne tu svoji vysokohorskou šikanu. Zapínám vyhřívané ponožky a přes lyžáky natahuju návleky. O cit na palcích u nohou ale přicházím stejně. Teplotní kontrasty jsou tady šílené. A prsty se z toho vzpamatovávají doteď. Brrr.

Patizon G 1100 je naštěstí dostatečně prostorný, že do něj nastrkám botičky z přezkáčů, rukavice nebo baterky. Protože co si přes noc nedám do spacáku, to vymrzne. A začínat den v ledových botách na duši vážně nepohladí.



Hora zrozená pro skialpy

Valná většina horolezců jde na Denali pěšky. Děsná škoda! Tahle severoamerická kráska je totiž jako dělaná na skialpy. Lyže jsou rychlejší, bezpečnější přes trhliny, elegantně si na nich šlápnu i mimo vydupanou stopu, na pásech se vyšplhám až do 14K kempu a hlavně – člověk si na nich užije kopec srandy. Prašanový freeride v červnu? Na Aljašce realita.

Cílem naší expedice totiž není jen vylézt na střechu Ameriky. My z ní chceme taky sjet. A když už v tom budeme, pak si ideálně ještě pojezdit i další svahy v okolí. Čert ví, jestli se na Aljašku vůbec ještě někdy podívám, tak tu přece nenakreslím jen jednu lajnu, no ne?

Hora nás na svém vrcholu vítá 11. června. 6 190 m.n.m. – děkujeme pěkně! High camp o kilometr níž jsme zcela přeskočili a střihli si to na jeden zátah z C3 - krásných 2 000 výškových metrů za jeden den. Pomalu, ale jistě. Krásných 14 hodin v říši ledu a sněhu.



Tak si ještě přidáme...

Plni elánu z úspěšného projektu o dva dny později ještě lezeme na sesterský North Peak (5 934 m.n.m.) – z vrcholu to, jak jinak, zase pouštíme na skialpech dolů. Suma sumárum, hodnotnější výkon než hlavní summit: o fous techničtější a vyžaduje hledání vlastní cesty strmým žlabem, který při cestě zpět nabízí opravdu poctivý steep skiing. Radost!

Za odměnu ještě vyplňujeme volné dny bonusovými skialpovými túrami v okolí. Sníh luxusní, prášení jako z katalogu, odvážnější si i zaskákali… a hlavně: nikdo neskončil v sádře. Jakékoliv záchranné akce jsou totiž na Denali problematické, jak jsme se bohužel přesvědčili na vlastní oči. Zatímco v Alpách pro vás za dobrého letového počasí přiletí vrtulník do půl hodiny, tady to trvá klidně půl dne.

Dva smrťáky, špatná lavinová předpověď a padající séraky byly důvodem, proč nakonec zahazujeme naši vůbec největší ambici – sjet bájný Messnerův kuloár, 1 500 metrů vysokou stěnu padající z předvrcholu Denali až do 14K kempu. Hora nás ale opakovaně varovala – a my ta varování vyslyšeli.

Protože vylézt (a slyžovat!) kopec je fajn, ale ještě víc fajn je se z něj vždycky vrátit.

.

Povídání z Denali pro vás sepsal Miloš Bohonek