Je vedro a šalvěj všude okolo z toho voní jako praštěná. Ani mě moc nepřekvapí, že u trailu leží rozežraná mršina pravděpodobně nějaké laně. „V tom žáru to nedala, na rozdíl ode mě.“, říkám si. Sestupuju k dvoujezeří Twin Lakes a modlím se za nějaký ten mráček až mrak, který by alespoň na chvíli zakryl slunce. Na čas mě zachraňuje, jako už mnohokrát, aspenový háj. Naprostý symbol Colorada. Strom, který kvůli svému zbarvení vypadá trochu jako bříza, ale je rovný jako špageta před uvařením. Pokud to správně chápu, je to vlastně typ osiky. A jak jsem se dočetl, jeden z největších žijících organismů na planetě. Aspeny totiž tvoří zvláštní kolonie klonů, čímž se naprosto liší od ostatních – solitérních – stromů. Z pohledu nepoučeného cestovatele, jako jsem já, jde ale především o krásnej les. A není divu, že věhlasné lyžařské středisko v Coloradu dostalo jméno právě podle těchto stromů – koncentrace aspenů v Coloradu je nejvyšší v USA. Vcházím opět do pastelově zelené záplavy šalvěje a sleduju, jak se na hladině jezera postupně objevují místní velikáni – Mount Elbert a Mount Massive. Oba patří mezi 3 nevyšší vrcholy USA mimo Aljašku. Právě tady se musím rozhodnout, kam dál. Colorado trail se v tomto bodě zhruba na 125 mil dělí na západní a východní stezku přes Collegiate Peaks. Rozhodnutí prozatím odkládám a stopuju doplnit zásoby do Leadville.

Mělo by existovat pojmenování pro městečka, která se ještě úplně nestala městy duchů, ale mají k tomu velmi dobře nakročeno. Místní putyka z roku 1879 hrdě hlásá „Best wild west saloon in America“ a každý pátý dům tu má cedulku „for sale“. Situaci nezachraňuje ani Tabor Opera House, vysněný svatostánek umění, který v minulosti zrcadlil slávu tohoto epicentra stříbrné horečky ve třech tisících metrech nad mořem. Pan Tabor a jemu podobní dokonce do Leadville dovedli železnici, jejíž zimní údržba si pravidelně vyžádala množství peněz i životů. Minimálně o peníze ale tehdy nebyla nouze, ještě před úpadkem města zde na konci 19. století postavili zámek z ledových kvádrů, do kterého se kromě restaurace, tanečního sálu a stovek ledových soch vešlo i kluziště na bruslení o velikosti menšího fotbalového hřiště. Pak ale led roztál, stříbro upadlo a městečko usnulo. Podle fotek tu za posledních sto let přibyly maximálně dopravní semafory. Takže jsem okamžitě věděl, že jsem si na oslavy Dne nezávislosti nemohl vybrat lepší místo. Středobodem oslav byl dopolední průvod, takže jsem si s radostí mohl prohlédnout téměř všechny místní, kteří ještě v Leadville vydrželi. Spolek hasičů, dětské tábory předčítání z Bible i dvě lamy. Ti všichni měli v průvodu své místo. Přelétli nad námi armádní stíhačky a byl konec.

„Jestli chceš jít Collegiate west, budeš potřebovat cepín a mačky.“, tuhle větu jsem v Leadville slyšel nesčetněkrát. Západní varianta trasy totiž vede přes inkriminovaná vysoká sedla, kde může být ještě hodně sněhu a těch pár zpráv, co zatím mám, je od CDT thru-hikerů, kteří jdou naproti mně. A co se týče Facebookové skupiny, kde se sdílí informace o Colorado trailu, tak tam ještě letos nikdo informace o průchodu opuštěnější západní stranou Collegiates nepřidal.

Vojta se na cestu vybavil: Patizon G 800 & Merino T-Shirt

Východní stezkou se mi nechce, protože je blíž civilizaci a níže položená a já už mám vedra plné zuby. Shodou okolností je moje sestra zrovna v Aspenu, kde se věnuje lezení, běhání, výšlapům na zasněžené čtyřtisícovky a jejich následném sjíždění po zadku. Připadá mi proto jako ideální parťák na dobrodružnější část treku. Píšeme si. Přidá se ke mně zhruba na týden cesty a celou cepínovou situaci se rozhodneme řešit po česku – nic nekupujeme, nepůjčujeme, sněhem zavátá sedla „prostě nějak“ vyšlápneme. Plán? Potkáme se v noci na smluveném místě v lese u jezer. Oba máme štěstí na stop – mě veze z Leadville Francouz, který si zbytečně najede 45 minut, ségra stopne šéfredaktora místního plátku, který si najede dokonce 3 hodiny. Pro Američany snad krátká zajížďka. Já mám cestou na místo shledání X navíc ještě kulturní zážitek.

Na odlehlé straně jezer Twin Lakes, u lesa, mezi lány šalvěje, narážím na několik starších, ale velmi zachovalých, stavení. Resort Interlaken býval v 19. století, po švýcarském vzoru, jednou z nejhonosnějších dovolenkových destinací v Coloradu. Jedna z budov byla zrestaurována dobrovolníky, je volně přístupná a podmínkou návštěvy je pouze prosba, aby tu nikdo nepřespával. Projdu si lobby s krbem, pokoje pro návštěvníky a vylezu až do drobné věžičky, odkud je hezký výhled na jezera. Chvíli odpočívám na zápraží, pozoruju v dáli obcházející bouřku a těším se z kolibříků svištících kolem.

Žádný šílený výstup ale právě tohle zastavení v Interlakenu je pro mě jeden z nejhezčích momentů celého pochodu. Nakonec se i přes jisté peripetie (údajně děsivé zářící zvířecí – snad medvědí – oči ve tmě) se ségrou šťastně shledáme na smluveném místě. Míša má pro mě navíc nejlepší večeři za celé putování – mleté maso s cuketou, čtyři vejce, chleba a cihlu sýra. Moc dobré věci, které si kvůli hmotnosti a z opatrnosti nikdy nedovolím tahat. Než se ale medvědi nadějí, končí všechno příkladně v žaludku.

Po dvou dnech cesty se konečně blížíme inkriminovanému sedlu u krásného Lake Ann. Tady se má lámat chleba, zvládneme ho nějak přejít? Dlouhý sněhový jazyk se táhne stinnějším úbočím hory. Teď je ale pravé poledne a všechno taje. Tedy neklouže. A to je pro nás ideální. Prudké sedlo bez problémů vyšlapeme v teniskách. Dokonce ani moje nové nesmeky se nedočkají akce. Máme velkou radost, že to tady nemusíme kvůli absenci cepínů otočit. Vlastně nám to připadalo až příliš snadné. I tak časem, ještě na jednodušších terénech, postupně potkáváme několik hikerů, kteří se tváří tvář sněhu raději rozhodnou sejít z cesty. Nás vlastně mnohem víc překvapilo přilehlé údolí, kde se v rozvodněné říčce ztrácela stezka tak, že ji s obtížemi hledala i moje ségra, orienťačka. Po ledovém brodu do půli těla jsem si, věrný českým kořenům, postěžoval, že tu na vrcholcích kopců nevedou horské chaty ani kiosky s pivem. O pár hodin později už jsem ale jedno vychlazené držel v ruce.

Divoké vrcholky Collegiates v půli křižuje osamělá silnice. A právě v sedle Cottonwood, ve výšce 3 700 metrů, se s ní stýká i Colorado trail. Chvilkový kontakt s civilizací využijeme na 100 %. Nejprve nám vnučka přeživší holokaustu udělá na vyhlídce na památku fotku s palcem přes půlku našich těl a vzápětí narazíme na první opravdový trail magic. Kultura thru-hikingu v Americe má několik vrstev a zahrnuje třeba i komunitu lidí, kteří pomáhají hikerům na cestě. Říkají si „trail angels“. A naši andělé přistáli se svým pickup truckem přímo v sedle Cottonwood, otevřeli kufr s dobrotama a pak už jen čekali, až se objevíme. Mandarinky, buchty, banány, jogurty, Cola… a i to vytoužené pivo z chladničky. Nenechají nás odejít, dokud si nedáme další a další kus koláče a plechovku limonády. Nakonec jsme s nimi strávili snad dvě hodiny a povídali si o všem možném. O absenci srážek, českých horách, svištích, co kradou lidem trekkingové hole, i o jejich vlastních dobrodružstvích na Pacifické hřebenovce. Přidají se i dva kolegové z CDT, kteří museli kvůli sněhu změnit plány. Část trasy si najeli vlakem, otočili směr a zanedlouho se vrátí dalším vlakem zpátky do svého původního směru. Začínáme chápat, když jste třeba z Texasu, nebo Floridy a celé dětství nevidíte sníh, tak se vám to v dospělosti hůř dohání.

Pokračujeme jednou z nejkrásnějších částí treku, odhalenou hřebenovkou v oblacích, kde nás bičuje vítr tak, že i v horkém slunci na sobě máme aspoň tři vrstvy. Pak střídavě přecházíme z odhalených údolí zalitých sluncem, do těch stinnějších, plných sněhových políček, a naopak. Míša se při každé příležitosti koupe v horských jezírkách, takže tempo chůze upravujeme na užívací. V noci ale mrzne, takže jsme rádi za pořádnou výbavu, stan a spacáky, které nám dovolí načerpat síly na další den. Trekové hole jsem si zvykl schovávat do stanu, protože propocená madla mi už někdo v noci s chutí okousal. Tady nad pásmem lesa je množství svišťů enormní, stejně tak jako jejich drzost.

Se ségrou se loučím v jižním cípu Collegiates v sedle Monarch pass – mimo jiné migračním koridoru velkých motýlů – monarchů stěhovavých, kterých tu bohužel poslední dobou už není vidno. Za odměnu po pořádné práci si dopřáváme burger s milkshakem a Míša stopuje zpátky do Aspenu. Já zase doplňuju zásoby a zažívám asi nejbizarnější stop, mladšího pána, který objíždí státy s přednáškou o existenci mimozemšťanů. Představuje se mi jako nezávislý kandidát na příštího prezidenta USA. Držím mu palce a přemýšlím, jestli právě tenhle moment není reálně ta nejnebezpečnější část mého putování. Následující dny mě čeká náročná pasáž, nejprve zalesněná hřebenovka těžkým terénem bez výhledů a potom přechod suché pánve, desítky mil bez pořádného zdroje vody. Dokresluje to i kostra krávy (?) v potůčku, kde jsem se raději neodvážil filtrovat. Fantazíruju nad vodou v různých podobách a dopřávám si jen ubohých loků až ločků tekutin. Ale i tahle peripetie jednou končí. Vidím rybáře! Konečně řeka, koupání, pití, připadám si jako v ráji. Potkávám další losici s mládětem a pomalu stoupám údolím k nejvyššímu bodu trasy, vrcholku San Luis Peak (4 274m). Ocitám se tak na okraji pohoří San Juans. Začíná grande finale Colorado trailu.

Sepsal a nafotil Vojta Šrámek