Proč je Patizon rád, že je s Poldíkem?

Brzy prozradíme

Proč je Poldík rád, že je s Patizonem?

S Patizonem jsem skoro od začátku. Byl to první spacák, ve kterém jsem se cítil fakt dobře téměř kdekoliv. Navíc tyhle pytlíky dělají mí kámoši, se kterýma mě neskutečně baví jezdit do hor, do přírody i na skály. Baví mě s nimi vymýšlet nové výzvy v horách, dělat si ze sebe srandu u jídla i lezení a baví mě taky koukat na ten neskutečný proces, který se za výrobou odehrává. Prostě mě to celé fakt baví, včetně té obrovské kvality spacošů. Líbí se mi, když se můžu na kopci ponořit do téhle tunelové peřiny, mít se dobře a vědět, že ji udělali tihle synci z hor.

Oblíbený model: Patizon G400

Co má Poldík za sebou?

Poldík kromě devatenácti let ve školních lavicích raději vzpomíná na to, co zažil venku v horách, s kamarády. Svých úspěchů, ať už tedy převedených do řeči čísel či nikoliv, si cení, a moc. Protože za nimi vždy stál zajímavý příběh a proces, něco, co ho formovalo. Za poslední rok si však více všímá srandy, smíchu, vůně rozdílných biotopů, oblohy nad hlavou a půdy pod nohama.

No a teď k té minulosti, jak sám říká:

"Obrovsky mi rozšířil oči výlet na Kavkaz, kde mi v horách, 50 km od civilizace, odešlo koleno a já nemohl chodit. Dalším takovým výborným výletem byl trip do Íránu, tam nám pro jistotu vykradli stan, neudělali jsme ani jeden prvovýstup, vtěrli se na slovenskou ambasádu a vyťapali teda alespoň na Dámavánd (5610 m n. m.), z čehož jsem dostal sněžnou slepotu.:D Aby to nebyl zase takový propadák, vylezli jsme zde za jeden den nejtěžší cestu v severce druhé nejvyšší hory Alam-Kūh (4 850 m n. m.). Se vší skromností mohu říct (teda podle wikipedie:D), že jsem nejmladší čech, co se vrátil z osmitisícového kopce, konkrétně Manáslu 8163 m n. m. Hodně drsný byl OS cesty Šabla v severce Malého Kežmaráku. Dodnes mi nabíhá adrenalin při vzpomínce na skřípající hroty cepínů a lezeček, na free style runouty v hladkém koutu, který se dříve lezl technicky po jedničkách. Na ulomenou skobu při slaňování, na bolest z přemrzlých prstů, na omrzliny. Super bylo přes tři tisíce nastopovaných kilometrů v Norsku za lezením. Nicméně mé lezecké srdéčko tluče nejvíce tady u nás, v Adršpašsko-Teplických skalách, kde je zábava lézt úplně cokoliv. Velký proces byla Údolní spára VIIIb na Hlásku a legendární cesta Bílá Růže IXa RP na Koberce. Ze stěnovek mám radost ze Shambaly Xb RP a Hipodrom IXc/Xa OS. Postupně se učím mít z přežití hrůzyplných zážitků radost, a nikoliv si to riskování vyčítat. Vždy jsem chtěl být co nejuniverzálnější a tak jsem si splnil sen a vylezl si v Moravském krasu Panychidu 8a a Brandlemouchu 8a. Na Kalymnose se také zadařil Priapos 7c OS. Za více než deset let už jsem si lezení ohmatal z hodně stránek a myslím, že je nutné se zase někam posunout, tak se učím trochu běhat a pracovat.:D"