Jeden měsíc v Nepálu vydá na plný spacák zážitků, nádherných hor a výhledů, které vezmou za srdce. Jó, vykoukali jsme si oči! Na majestátní osmitisícovky i na křišťálově čisté nebe v teple Patizonu G 1100. V nohách 260 kilometrů, po patnácti nahoru a stejně tak dolů. Takové jsou dva významné treky Himalájí: horská sedla Kongma La, Cho La a Renjo La se zastávkou v základní táboru pod Mount Everestem. A vrchol Mera Peak v 6 476 metrech nad mořem.

Nakonec, když chce člověk za opravdu velkými horami, není lepší adresy. To už mi ukázal okruh velkolepé Annapurny. Píše se rok 2022 a na střeše hotelu v Káthmándú dáváme hlavy dohromady: co bude dál? Tak jsme zasadili semínko pomyšlení nad dalším výletem. Ambicióznějším. Nepál, to ale nejsou jen podmanivé hory, ale také lidé a jejich malé příběhy. A že jsme si jich v království Himalájí vyslechli. Tady je ten můj.

Jako z katastrofického filmu

Naplánovat si výlet do Nepálu na konec září, je dobrý nápad – to nemůžu říct. Vytrvalé období dešťů ještě nekončí a předpověď počasí je – kulantně řečeno – pochmurná. Pohled z okénka letadla při přistání obavy zesiluje: tohle nebude dobré. První dva dny v Káthmándú jsou upršené a my – společnost mi dělají kamarádi Ondřej, Aneta a Radek – pozorujeme následky 50 letých dešťů.

Ono taky z Nepálu mohlo být 31 dní v Kathmándú. Odříznuté hlavní město je teď relativně izolované, deště si vzali na paškál i mosty. Původní plán vzal brzy za své a my se honíme za alternativní dopravou do nepálské Lukly – ta je turistickým uzlem a výchozím bodem naší výpravy. Tady prostě velí počasí. Máme štěstí, třetí den nastupujeme do malého letadla směr cílová destinace. Odtud si to už namíříme nejprve do horských průsmyků pod Everestem a později na Mera Peak. 

Národní park Sagarmatha

V itineráři zaškrtávám první zastávku: vesnici Monjo, vstupní bránu do Národního parku Sagarmatha. Ubytování u milé místní rodiny mi na úvod prohlubuje prožitek. Jen kdyby se v útrobách jejich stavení neproháněly krsysy – z hlodavců já mám totiž panickou hrůzu. Majitelé jsou ale tak laskaví, že jim svěřujeme do úschovy část vybavení na Mera Peak.

Jo, a ten déšť? Tak po něm už není ani památky. Jakmile jsme vyměnili Káthmándú za hory, dostali jsme počasí jako z katalogu. Takže paráda.

Stoupák z Monja do Namche nás přivádí do výšky 3 400 metrů nad mořem. Ani se neohřejeme a rovnou vyrážíme o pár stovek metrů výš na aklimatizační výlet do Khunde. Výlet je to kouzelný: mlha, himalájské břízy a charakteristická vesnice přesně podle evropských představ života v Nepálu. Jen ty výhledy nám zatím zůstávají zakryté.

Díky za sušenky, Maruško

Další den, další zastávka: hlavu skládáme v Pangboche. Skromná ubytování vyhledáváme cíleně, to pravé kouzlo Nepálu totiž leží v místní kultuře. Paní domácí – Maruška, jak ji brzy pojmenováváme – sice anglicky neumí, nicméně její úsměv a vynikající kuchyně jsou univerzálním jazykem. Na druhý den míříme s darovaným nepálským psaním na aklimatizační výlet do base campu ikonické hory Ama Dablam. Co přesně v dopise stálo, nevím, výměnou za něj ale dostáváme stoličky, čaj masala a nějaké ty sušenky. Maruško, mnohokrát díky!

David s Ondřejem si s sebou do Nepálu vzali péřové bundy Patizon ReLight 160 a spacák Patizon G 1100

První velká výzva přichází s výstupem do sedla Kongma La (5 535 m. n. m.), které je ale zároveň tím nejnáročnějším na trase. Psychicky mi není dobře, tohle je ten nejtěžší den v celém měsíci – v myšlenkách se mi rojí pochybnosti o stavu cesty i reakci těla na nadmořskou výšku. Až nahoru šlapeme pět hodin, zprvu po kamenité stezce, později už jen ve sněhu. Závěrečný úsek po úzké římse pokryté hlubokým sněhem mi nahání hrůzu: jeden chybný krok a letím dolů k jezeru.

Ani sestup není žádná brnkačka, už jen pohled dolů budí hrůzu. Stezku je těžké sledovat, chvíli se ztrácí, místy neexistuje. Někdy je zasněžená, zatopená nebo se sesunula úplně. Takové pohyblivé bludiště. V duchu si opakuji: hlavně si tady nic nezlomit, jinak jsme v háji! Do Lobuche se ale vracím s vítězným pocitem a bez bolesti hlavy – důležitou aklimatizaci jsme zvládli dobře, nejtěžší sedlo je za námi.

Turistická atrakce Everest Base camp

Napínáme krok k dalšímu cíli – ikonický Everest Base camp (EBC) s krátkou zastávkou ve vesnici Ghorakshep v 5 140 metrech nad mořem, kde ještě ten večer složíme hlavu. Výhledy na okolní hory jsou nepopsatelné: Nupce, Everest, Kala Patthar, Pumori… a to je jen začátek seznamu. Prostě nádherná vysokohorská opereta.

Jenže i tahle podmanivá show má svoji cenu – overturismus. A my jsme jen dalším dílem do téhle turistické skládačky, při níž chtě nechtě vystřízlivím. Stezkou proudí davy a v užších partiích se tvoří zácpy. Jako v Praze na Karlově mostu, říkám si. Ale ruku na srdce: těch 20 minut kvůli fotografii s ikonickým kamenem si vystojíme, to zase jo. A protože máme krásné azuro, ve frontě sundávám péřovku Patizon ReLight 160.

Voda jako dobrý kšeft

Po cestě zpět sbírám sníh do zásoby. S vodou se to má takhle: první výlet v Nepálu nám v čistém světle odkryl smutnou realitu, kolik plastu po našem dobrodružství zůstává. S ekologií a recyklací je to tady v horách totiž na štíru – neexistuje. A stanice na filtrovanou vodu hlásí stop stav. Důvod je jednoduchý: voda v PET lahvích za 150 rupií je pro místní dobrý kšeft. Takže ne, tentokrát jinak a netradičně s filtrem a tabletami na dezinfekci vody.

Rozpačitou zkušenost ze základního tábora pod Everestem nám vynahrazuje magický východ slunce na Kala Patthar (5 545 m. n. m.). Vyrážíme společně tři hodiny po půlnoci a Radek – tak jako dosud vždy – čeká na vrcholu jako první. Přiznávám: že je tak vysoko v horách jako v obýváku, mu trochu závidím. 

S výhledem na nebe

Druhé sedlo Cho La je v kontrastu s tím prvním vpravdě relaxační. Dopřáváme si proto pohodový výstup za krásného počasí, s parádními výhledy na obě strany. Že si nahoře ještě dobíjíme telefony na solární stanici, je příjemný bonus. Žádný old school, tady frčí jednadvacáté století.

Po návratu zakotvíme v malebné vesnici Gokyo a tentokrát si netradičně vybíráme ubytování vyššího standardu. Welcome drink – rozumějte džus – internet a nakonec i místní znalost češtiny jsou silné argumenty. S Radkem večer vymýšlíme spontánní plán: usteleme si pod hvězdami! S bundou Patizon ReLight 160 a zalezlý v teple spacáku Patizon G 1100 – ne nadarmo se mu přezdívá drtič mrazu – zůstávám až do východu slunce s nádherným výhledem na majestátní osmitisícovku Cho Oyu.

Zdlouhavým, ale relativně nenáročným výstupem na poslední sedlo Renjo La zakončujeme první nepálskou etapu. Společnou cestou zpět do Namche míjíme následky silných dešťů, zdevastovanou vesnici Thame, kterou se v srpnu prohnala voda ze dvou protržených ledovcových jezer.

V cíli, ještě před návratem do Lukly, dostáváme přinejmenším podezřelou nabídku na převoz helikoptérou – zdarma! Tuhle vábničku na pojišťovny ale známe a s díky odmítám. A vůbec, takhle my nepodvádíme – do Lukly si to pěkně vyšlapeme po svých!

Vzhůru směr Mera Peak

Populární himalájský trek Mera Peak už absolvujeme pouze ve dvou: s Anetou a Radkem se loučíme v Lukle. Cesta je divočejší a rozhodně méně turistická než předchozí štace pod Everestem. Neupravenou stezku lemují drobné sesuvy a potoky. Lesy v téhle oblasti tvoří masivní stromy pokryté mechem, vystřižené jako z Pána prstenů. Elfům by se tady rozhodně líbilo.

Výstup na severní vrchol Mera Peak není technicky extrémně náročnou expedicí, nečekejte ale ani žádnou selanku. Čeká nás chůze po ledovci a sněhových svazích, sklon 30 stupňů, krátké a relativně strmé úseky. Hlavním strašákem je ale 6 476 metrů nadmořské výšky. Připravení jsme: ledovcové boty, cepíny a lano máme, stejně jako péřovky Patizon ReLight 200. 

Ambiciózní šerpa

S každým dalším kilometrem roste naše sebevědomí, trasu Chutanga - Zatrwa Pass - Kothe proto absolvujeme v jediný den. No ouvej, to jsme neměli tušení, čemu se tím upíšeme. Do cíle přicházíme tak uřícení, až se nám v jídelně dostává obdivu a také sympatické slevy za nocleh. V Kothe navíc potkáváme majitele lodže, který má na pažbě už devět výstupů na Everest! Historky z hor, které nám večer vypráví, jsou neuvěřitelné. 

V Khare už na nás čeká šerpa Mimo, pro nějž jsou tyhle šestitisícovky denní chléb. Nejprve ale zamíříme pod vrchol do High campu – šerpa nás po cestě sice chlácholí, že s takovým tempem a při dobrém počasí můžeme na vrchol klidně ještě dnes, s Ondřejem si ale přitakávám: držíme se plánu. Po 20 dnech v horách zpomalíme s povděkem, bláznivému nápadu nakonec vystaví stopku rozmary počasí, když neustávající poryvy větru během vteřin zametají naše stopy.

Až na vrchol

Ve dvě hodiny po půlnoci vylézám s budíkem ze spacáku, ve tři vyrážíme. Pohled vzhůru je úžasný, nebe je plné hvězd. Takže rychlá snídaně, nasadit mačky, napojit se na lano a hurá na to. 

Nejsme tady sami, světla čelovek poblikávají sem a tam. Zatímco šerpa udává svižné tempo, Ondřejovi odpadává spojovací segment mačky. Snažíme se seč to jde, ale v téhle tmě taháme za kratší konec. Počítal jsem se vším – špatné počasí nebo výškovka – ale že nám výstup téměř zhatí jedna rozbitá mačka, to by byla hořkosladká historka.

Situaci naštěstí zachraňuje šerpa provizorní opravou pomocí provazů a po třech hodinách stojíme na vrcholu, v 6 476 metrech. Východ slunce s výhledem na osmitisícovky Mount Everest, Lhotse, Cho Oyu, Makalu a Kangchenjunga je zážitek na celý život.

Sepsal a nafotil David Längauer.