Chamonix: úvod do místních vícedélek

Přál bych vám, aby jste při vašem prvním příjezdu do Chamonix měli krásné slunečné počasí jako my. Ten pohled na všechny ty jehly, hřebeny a možnosti, které jdou vidět již z údolí, vám rozvibruje celé tělo, donutí ruku pustit oblíbený track a vystřelí hlasitost hudby hódně vysoko. 

Protože jsme zde poprvé, tak volíme nějaké seznamovací lezení pro nováčky. Vybíháme ještě večer pod Clocher de Planpraz kde vytahujeme spacáky a vrháme se na spánek. V noci i přes příznivou předpověď nás spláchne nějaká ta přeháňka, což je bez stanu trochu nemilé. 

Ráno snídáme kaši od Adventure Menu a po dvou hodinách slunce začínáme lézt na Clocher de Planpraz cestu Cocher - Cochon za 6a.
Skála už je suchá, lezení jednoduché, obité nýty a tím pádem orientačně jasné, pro nás na seznámení ideál. Podle místňáků, které potkáváme v posledních délkách, je tahle cesta v této oblasti jednou z nejhezčích. A hned na to nám doporučují ještě jednu další, o kousek výše na Le Brévent. 

O týden později, se tam díky lepšící se předpovědi, taky dostáváme. Tahle kráska má jméno Frison - Roche za 6a. Pod stěnou jsme první, a za námi přichází o pár desítek minut jen jedna další dvojice, což prý pro ní není typické, díky její velké oblibě. Naše očekávání byla naplněna a cesta dostála své reputace. Za nás je to ideální možnost pro ty, co hledají něco pohodového. 

A protože chceme silnější zážitek, něco co pro nás bude výzva a prozatím neobjevená zkušenost, balíme si večer cajky a na minimálně další 3 dny vyrážíme směr ledovec Argentiére. Vycházíme od obrovského parkoviště které je hned vedle lanovky a neplatí se zde parkovné. Parkuje zde nespočet dalších dodávek, obytňáků a autobusů. Některé nemají ani kola a asi tu už zůstanou na věky, je to takové malé dodávkové ghetto <3

Po nezábavném výstupu, nakonec přicházíme po ledovci až pod chatu Argentiére. Moc se nám už nechce hledat místo na spaní ve svazích pod skalami, a tak zůstáváme na ledovci. V Patizonech je nám opravdu teplounko a tak se nám tohle ledového rána nechce moc vstávat.

Sotva si však v mysli představíme zážitky, výzvy, to co nás čeká venku, tam nahoře, ve skalách, na vrcholcích, rozepínáme naše spacáky, ohříváme rychle kaši a vyrážíme, po ještě stínem pokrytém ledovci, pod úpatí nádherné červené stěny, jako vytesané nějakým mistrem.  Tato stěna se jmenuje Aiguille du Genepi. Vybranou máme vícedélku Mort de Rire (Umírám smíchy) za 6a - 170 m.

První délkou začínám já (Hynek), už tady cítím jak moc silné to pro mě je, že se mi plní sen, být tady, nad ledovcem, lézt po žule která je krásně pevná, vnímat tu výšku, to místo a hlavně tu energii kterou hory mají ..a tady jí mají opravdu velkou.
Sedím u prvního štandu, dobírám Páju, cítím euforii a to jak se mi tělem prolíná radost, nadšení, už bych chtěl zase lézt, je to pro mě v tuhle chvíli přesně to, po čem jsem nějakou dobu snil, a teď se mi to plní, a já si to uvědomuji a vychutnávám co to jen jde.

Pája a Hynek si na lezení vzali:
spacáky Patizon G 400 / bundy ReLight Pro Lady a DeLight 100 Man / trika Merino T-Shirt / čepičky Merino Beanie

Pája se mnou sdílí podobné emoce a pokračuje další délkou. Střídáme se až na vrcholek téhle jehly, celou cestu přelézáme bez problémů stylem OS. Dolů slaňujeme druhou stranou. Jednou se nám sice seká lano, musím pro něj kousek povylézt, a uvolnit ho, to je však jediná nepříjemnost téhle cesty. Znova obrovský zážitek, nepřijeli jsme tady za nějakým konkrétním lezeckým cílem, chtěli jsme hlavně okusit tohle místo, lezení v těchhle horách, užít si to a objevit tenhle svět. 

Večer seběhnu ještě pro zbytek věcí na ledovec, Pája na mě čeká u perfektního místa na bivak o kterém jsme předtím nevěděli. Se západem slunce si chystáme teplé jídlo od Adventure Menu a s posledními paprsky slunce si jej zaslouženě vychutnáváme. 

Ráno se opakuje scénář s vyhřátým spacákem. My však chceme pro opět kazící se předpověď, ještě odpoledne sestoupit zpátky dolů do údolí. Volíme tedy jen lehkou cestu, kterou nám doporučí jeden Francouzský pár večer předem. 

Aiguille du Refuge - cesta La Gateu de Riz za 5b - 200 m
Některé délky jsou opravdu krásné, zvláště jedna ubíhající spára po které se postupně trochu traverzuje, ubíhá doprava a je v parádní expozici. Na prvním si jí vyvádí Pája, má z ní velkou radost, prostě zážitek.  Po cestě ještě pomůžeme jiným lezcům uvolnit zachycené lano při slaňování, sami už potom sjíždíme asi na 5x tuhle věž, ovšem jinou cestou než kterou jsme lezli. Sestupujeme ještě za světla, v devět večer přicházíme zpátky k naší dodávce zpátky do civilizace, mezi ostatní lidi.

Závěrem: Odvážím si odsud poznání, nadšený tím pocitem který mi hory dávají, pro to, proč se do nich vydávám. Tím pocitem cítit se jako člověk, malý a bezvýznamný, obklopený horami a přírodou která je nepředstavitelně silná a ukazuje nám tím, kdo doopravdy jsme.